Afghánistán: Dohnat a předehnat?

9. 7. 2009 / Karel Dolejší

V afghánské provincii Helmand právě probíhá dlouho ohlášená ofenzíva americké námořní pěchoty, jejímž cílem je připravit Talibán o podstatnou část jeho příjmů. V Helmandu se údajně produkuje kolem 70% afghánského opia, které představuje hlavní zdroj obživy místních obyvatel a současně i hlavní položku v talibánském rozpočtu. Jenže povstalci se stahují do jiných částí země a ofenzíva tedy jejich ozbrojené síly příliš citelně nezasáhne.

Očekávalo se, že Talibán bude Helmand ze všech sil bránit, protože má pro něj z finančního hlediska centrální význam. To se ale podle všeho zatím neděje, ozbrojený odpor byl spíše ojedinělý a milice se stahují do sousedících sektorů kontrolovaných Němci a Italy. Američtí velitelé se prý domnívají, že povstalci jsou zaskočeni a nevědí, jak na ofenzívu odpovědět. Podobné vysvětlení se ovšem z hlediska někoho, kdo nepřemýšlí mozkem amerického důstojníka, nejeví jako příliš pravděpodobné.

Na operaci se kromě několika tisíc amerických "mariňáků" podílí také zhruba 750 afghánských vládních vojáků. Bylo by tedy opravdu dost divné, kdyby se prostřednictvím zkorumpovaných kábulských úřadů, které se na přípravě ofenzívy podílely, informace o ní s předstihem nedostaly i k talibancům. Pokud jde o úspěšnost utajení, jsou na místě přinejmenším vážné pochybnosti. Proto bychom předem neměli zamítat ani možnost, že současná situace, kdy povstalci před ofenzívou jednoduše ustupují, je součástí předem promyšleného plánu. Zvažme tedy všechny myslitelné okolnosti.

Předně: Velitelé Talibánu musejí vědět, že proti předem připravené útočné operaci vysoce mobilních Američanů nemohou v pravidelné bitvě uspět; že jakmile se někde objeví stacionární ohnisko odporu, bude odříznuto a zničeno těžkou výzbrojí, vůči níž bude bezmocné; že to nejhorší, co mohou udělat, je umožnit protivníkovi stanovit přesný Schwerpunkt a poté pokračovat podle taktické rutiny drilované od konce války ve Vietnamu. Není zkrátka v moci Talibánu zabránit ztrátě letošní helmandské úrody opia. A Afghánci si zpravidla nezakládají na tom, aby za každou cenu usilovali o nemožné - to s radostí přenechávají velice ambiciózní protistraně.

Afghánská jihozápadní provincie Helmand má rozlohu 58 584 čtverečních kilometrů a 1 441 769 obyvatel; teď je zde nasazeno asi 3 000 námořních pěšáků a 750 afghánských vojáků; jinak řečeno, jeden voják připadá na takřka 16 čtverečních kilometrů a více než 380 obyvatel. Za uvedených okolností je dost málo pravděpodobné, že by se Američanům podařilo dobytou provincii opravdu účinně kontrolovat. Podle uznávaných kritérií protipovstaleckých operací by bylo třeba mít jednoho vojáka přinejmenším na každých 50 civilistů. Pomineme-li jedno z možných vysvětlení nízkých počtů prchajících Talibanců - totiž že se mnozí ukryli mezi příslušníky místních paštunských kmenů a čekají, až se bouře přežene - ani ti, kdo před ofenzívou uprchli, nejsou nutně ze hry. Už během několika týdnů se mohou po malých skupinkách začít do provincie vracet a narušovat americké komunikační linie. Při útocích na komunikační linie Talibán téměř vždy táhne bílými metodou "udeř a uteč" a šance na odplatu jsou bez letectva malé, což pro vojáky představuje obrovský stres. Ale pokud vojáci letectvo zavolají, což mají sklon dělat opravdu často, značně zvyšují riziko, že dojde k obětem mezi civilisty a jejich příbuzní pak Američanům vyhlásí krevní mstu. Není tedy vůbec jisté, zda se podaří dlouhodobě zajistit bezpečnost civilního obyvatelstva. Už v řádu týdnů po skončení ofenzívy může být situace velmi složitá.

Příjmy z prodeje opia jsou pochopitelně pro Taliban velice důležité - ale ještě důležitější je podpora civilního obyvatelstva. Naprostou většinu obyvatel provincie Helmand tvoří Paštunové, kteří si zakládají na vlastní nezávislosti a nesnášejí okupanty. Pokud by se navíc ukázalo, že okupanti jsou i nebezpeční, postihne je nepřátelství, ať už budou bojovat jakkoliv dobře. Jestliže místním bude povoleno prodat letošní úrodu opia, mnoho z nich nakonec kvůli nenávisti k cizím ozbrojencům stejně tajně přispěje Talibánu. Pokud by o úrodu přišli, hněv za zničené živobytí pochopitelně stihne Američany.

Cílem Talibánu v provincii Helmand tedy není - a ani nemůže být - odrazit americký útok, ale ukázat civilnímu obyvatelstvu, že území pod americkou kontrolou není příliš bezpečné a že sami Američané se svými těžkými zbraněmi představují nemalé nebezpečí. Podle všech zatím dostupných informací se povstalcům může podařit docílit takového stavu už v poměrně krátké době. Snaha Američanů dohnat bojovníky Talibánu a předehnat je v "péči" o bezpečnost a prosperitu civilního obyvatelstva může už v srpnu nebo září zaznamenat vážné neúspěchy a ohrozit tak vyhlídky celého Obamova plánu na vítězství v afghánském konfliktu.

V 36. kapitole knihy Tao Te Ťing stojí psáno: "Chceš-li něco získat, musíš se toho zbavit." Afghánští povstalci v provincii Helmand tuto památku klasické čínské kultury sotva znají - to však vůbec nevylučuje možnost, že nyní postupují přesně v souladu s jejími zásadami.

Útok na USA, Afghánistán, Irák | Barack Obama a jeho politika
Vytisknout

Obsah vydání | Čtvrtek 9.7. 2009