Pokoj v duši: slušný kinematografický pokus

6. 7. 2009 / Jan Čulík

Film Pokoj v duši Křižanův základní postoj, jak se projevil ve filmu Je třeba zabít Sekala, znovu připomíná. Nejpřesvědčivější a nejhodnotnější je však na filmu myslím opravdu autenticky působící vylíčení současné slovenské společnosti, malé mafiánské komunity, silně dodneška ovlivněné náboženstvím (modlení a neustále navštěvování kostelů je pro bezbožecké Čechy zde naprosto exotické), v níž všichni nebo skoro všichni přežívají v důsledku kamarádské provázanosti zájmů, úplatků a jednání na základě principu "ruka ruku myje".

Začátkem film se otevírají brány vězení, z něhož vychází po pětiletém trestu a velmi traumatických vězeňských zkušenostech (brutální zmlácení spoluvězni, vězeňská vražda) čtyřicátník Tono a vrací se zpět do rodné vesnice ve slovenských horách. Tam má manželku a asi desetiletého syna; o ty se v době jeho nepřítomnosti "staral" jeho "přítel", místní "podnikatel" Štefan, který "pro Tonyho" dostavěl honosný dům. Potíž ovšem je, jak se ukazuje, že dům je zaregistrován na Štefana, nikoliv Tona, a Štefan po Tonovi po návratu z vězení vyžaduje -- bez jakéhokoliv účetnictví -- doplatek půldruhého milionu korun.

Hned po návratu z vězení nutí Štefan Tona, aby se s ním začal podílet na novém, údajně velmi lukrativním obchodním podvodu. Tono to po traumatických zkušenostech z vězení tvrdošíjně odmítá: mimo jiné také vyjde postupně najevo, že se Tono dostal do vězení proto, že dělal pro Štefana už dříve špinavou práci, z níž Štefan vydělal miliony, a právě Štefan Tona udal a dostal ho za mříže. Ve vězení se Tono doví, že je neplodný, takže otcem jeho desetiletého syna musí být někdo jiný: manželka nepopře, že je jím právě Štefan -- k sexu ji donutil vydíráním, že Tona udá, což nakonec také udělal.

Tono se snaží novým podvodům vyhnout, nikdo ho však ve vesnici, kde žije, nezaměstná -- s výjimkou českého přednosty stanice na úzkokolejce, který mu však může platit pouhých 6000 slovenských korun měsíčně: méně, než je podpora v nezaměstnanosti, a to za práci, při níž Tono pomáhá na nádraží romskému strojníkovi -- což je ve slovenském kontextu považováno za zvlášť urážlivé. (Státní struktury sociální pomoci -- příliš -- nefungují: Když dojde Tono na úřad poptávat se po podpoře v nezaměstnanosti, je tam obrovská fronta a čekatelka mu okamžitě nabídne místo v čele fronty za 100 korun. Podnikání kvete všude, kde je nedostatek!)

Protiromský rasismus je v této slovenské komunitě ve filmu silný: český přednosta stanice musí svému romskému strojníkovi z místní hospody donášet oběd, protože vesničtí štamgasti nesnesou, aby tam s nimi obědval Rom.

Křižanův scénář citlivě a zajímavě zaznamenává i pozoruhodný sociální jev. Totiž to, jak se široká nezaměstnanost v postkomunistické zemi může lehce stát nástrojem politického a ekonomického útlaku. Vládne nezaměstnanost, a zdánlivě jen proto propuštěnému Tonovi v jeho vesnici nikdo z místních nedá práci: pomůže mu až outsider, přednosta stanice, Čech. Ve skutečnosti si Tono ve své vesnici "ani neškrtne", protože se proti němu staví místní mafie. Navrátilce z vězení se snaží pronásledovat místní policista, nechá toho vždycky jen tehdy, když mu v tom zabrání místní podnikatelé.

Nezávislý a samostatný člověk je v dnešní postkomunistické společnosti stejně bezbranný jako byl za komunismu, argumentuje film. Je terčem úplně stejného útlaku, možná silnějšího, protože za komunismu snad přece jen člověka, který se znelíbil vládnoucím mafiánům, nevyhodili úplně odevšad.

Film citlivě zaznamenává různé rysy současné slovenské společnosti, které jsou pro českého diváka dnes už tak trochu exotické. O všudypřítomném vlivu církve a náboženství jsem se už zmínil. Jiným až komicky působícím rysem je vypjatý patriarchální postoj všech mužů v tomto filmu. Typické je, že když o něco jde, s manželkami či partnerkami se slovenští muži nebaví: "Zalez!" poroučí Štefan své ženě, když k němu přijde kvůli jednání Tono. "Sedni si. Sem," přikáže Tono své manželce autoritativně, jako by to bylo nějaké malé dítě, když s ní chce mluvit o tom, že je neplodný. "Jak to, že tvé manželce nevadilo, žes v době mého věznění pořád pracoval v mém době," ptá se Štefana Tono. "Neodvážila by se ani ceknout," vysvětluje mužsko-šovinisticky Štefan.

Muži se v tomto filmu chovají autoritativně, tím prý jsou muži. Neustále pijí slivovici, kouří a charakteristickým rysem jejich mužnosti je skutečnost, že jsou schopni úspěšně intrikovat proti jiným mocným chlapům. Slovenská společnost vypadá relativně bohatě -- ve filmu vidíme moderní, atraktivní architekturu, zároveň ovšem také ubohé, sedřené staré lidi, a nejsou to jen Romové. Venkovská chudina je v tomto filmu na Slovensku romská i neromská, film naznačuje, že Slováci sice rasisticky nenávidí Romy, mezi nimi a Romy však často skoro není rozdílu.

V televizi se vysílají reklamy, že se Slovensku chystá přijmout euro, "jednu z nejpevnějších měn současnosti" (údajně!), takže se film odehrává zřejmě opravdu nedávno. Moderní infrastruktura však v postkomunistické zemi zjevně vzniká pouze v důsledku podvodů, úplatků a korupčnictví. Vedlejším motivem ve filmu je snaha jednoho velkopodnikatele vybudovat v Tonově vesnici velký a lukrativní sportovní areál. K tomu však velkopodnikatel potřebuje souhlas místních zastupitelů a ten si zajišťuje vyjednáváním a lobbováním na nejrůznějších úředních místech, kde se zcela automaticky očekávají úplatky.

Protože byl Tono svědkem ve vězeňském lomu, kde pracoval, brutální vraždy spoluvězně, nedokáže už na čekané zastřelit jelena, není tedy, podle svých slov "už skutečný muž". (Jako by se zvířata skutečně musela okamžitě, když je v lese uvidíme, střílet.) Namísto jelena, kterého v závěru filmu už napodruhé Tono nedokáže odstřelit, protože ho zasáhnou jeho oči, připomínající mu oči umírajícího spoluvězně, spáchá v závěru filmu Tono v kopcích sám sebevraždu.

Ten náhlý konec je překvapivý a neústrojný. Psychologický proces, v jehož rámci se Tono octl v koncích, je ve filmu příliš skrytý, takže jeho náhlá sebevražda působí nepřesvědčivě. Vzpomněl jsem si, když jsem si uvědomil, jak to nefunguje, na Kádárův a Klosův film Obchod na korze (1965). Křižanův Tono asi měl udělat víc, než jen nehnout brvou -- možná jsme měli vidět aspoň trochu jeho psychické úzkosti, jakou v Obchodu na korze v zosobnění Jozefa Krónera projevoval arizátor knoflíkářství židovské stařenky Tono Brtko.

Přesto, že tedy konec filmu působí tak trochu náhle a nepřesvědčivě, a to potvrzuje určitý Křižanův sklon k stereotypičnosti (režisér Balko však mohl tento nedostatek citlivější režií asi odstranit), přesto je Pokoj v duši velmi slušný kinematografický pokus.

Vytisknout