Útok na srdce

9. 7. 2009 / Ema Čulík

Snímek Volchok / Vlček (2009) Vasilije Sigareva byl opravdu dobrý film... pro můj mozek. Mé srdce nesouhlasilo. Srdce jako ohnisko emocí nedokáže přijmout takový výprask, jaký mu dal tento film. Volchok neobsahuje žádné zvlášť šokující scény, snad možná kromě záběru , v němž žena močí na podlahu. Přesto odcházíte z kina jaksi zamlklí. A to ne dobrým způsobem. Jste vyčerpáni zoufalstvím.

Film je o matce a dceři. Dívka se narodila, zatímco matku zatýkala policie, a dcera poprvé matku uviděla teprve, když jí bylo sedm. Narození dítěte jen obtěžovalo matku, která je absolutně sobecká a frustrovaná, že nevede úspěšnější, zajímavější a šťastnější život. Matka chodí s chlapy a domů se navrací jen s nimi. Někdy přichází za dcerou na krátkou návštěvu z povinnosti. Dcery se nejraději ptá: "Co ode mne chceš?" Chudáka dítě jen terorizuje, emocionálně i fyzicky, navzdory tomu, že dívka matku silně a trvale miluje.

A problémem je, že i když dcera pociťuje pro matku tak hlubokou lásku, a tedy se chová nesobecky, zdědila od ní stejně hrubé a násilné způsoby. O hlavu násilnického nápadníka matky rozbije velkou sklenici s mlékem. Udusí ježka, kterého jí matka přinesla jako cenu útěchy.

Po smrti babičky, která se o vnučku stará, a po dlouhém a velmi alkoholickém období truchlení se děsivá matka rozhodne prodat dům a odstěhovat se na jih. Svou malou dceru opustí na nádraží a zmizí asi na deset let. Pak se vrátí, ale když se večer rozhodne jít koupit si další vodku a dcera za ni po ulici běží v obavě, že jí matka zase zmizí, dceru zabije automobil. To je vše. Tento děsivý příběh je však vyprávěn krásně, lakonicky a poeticky. Všechno je to spojeno se symbolem "vlčka", hračky, kterou matka dá svému ubohému dítěti při první schůzce. Tahle malá hračka má pro dceru obrovský význam, protože představuje od matky určitou míru pozornosti a lásky a při prvním setkání matky s dcerou se zdálo, že to poskytuje naději, že matka bude takové věci dávat dceři po celý život. Zesílený zvuk čamrdy, která se otáčí na dřevěné podlaze, se ozývá celým filmem, protože tato vzpomínka, a tato naděje, naděje, naděje, nad dívčiným životem visí. Obdobně zní celým filmem zvuk dívčiných kroků, když utíká za autem, které odváží její matku do domu dalšího cizího muže. Matka své chování nikdy nezmění, nic se nezmění, tatáž zrada je páchána znovu a znovu.

Všechny kinematografické techniky fungují nesmírně dobře a výstižně vyjadřují pocity ve filmu, tragédii jeho postav. Postavy jsou realistické (bohužel!) a uvěřitelné (což způsobuje, že je celý film ještě tragičtější). Sigarev matku nezanedbává a ukazuje, proč se chová tímto způsobem -- proč Rodiče nenávidí své děti. Nikoliv z toho prostého důvodu, že jsou to děti. Jde o to, že tato žena chtěla dosáhnout něčeho víc. Žije v provinčním městě, kde si nikdy nic neděje, a snaží se z této prázdnoty dostat (sice ne zrovna morálním či moudrým způsobem). Dítě je jí při tom jen překážkou.

Kamera je v tomto filmu nádherná. Světla je využíváno proti studenému pozadí ke zdůraznění jak samoty, tak utlačitelské přítomnosti rodiny. Když matka vypráví ubohé dceři ošklivou lež o tom, jak se narodila -- že ji prý našli celou porostlou vlčími chlupy, v igelitové tašce na hřbitově -- kamera pomalu, pomalu od nich odjíždí, naznačuje, že jsou matka a dcera společně ztraceny v moři samoty. Nemají nikoho jiného než samy sebe, a přesto nedělají nic jiného, než že si způsobují bolest.

Jak jsem seděla v sále a dívala jsem se na tento film, oceňovala jsem všechny ty nádherně nasnímané záběry. Cítila jsem přitom hrůzu a bolest, kterou ve mně režisér filmu zamýšlel vyvolat. Avšak tak, jak tělo pociťuje tupost, když je mláceno, totéž pociťovalo mé srdce. Režisér má pravdu, je to všechno příliš strašlivé, a myslím, že v jedné chvíli jsem podvědomě zaujala od celé věci odstup.

Je mi líto, že tento film, jak se zdá odkazuje zpět na onen starý stereotyp temného Ruska. Já v dnešním Rusku žiju a musím říci, že to tam není utlačitelsky temné, i když určitě musíte mít smysl pro humor, abyste tam mohli žít. Možná, že byste měli mít smysl pro humor, i když děláte o současném Rusku filmy. Aspoň takové filmy, které chtějí hovořit k mezinárodnímu publiku. Nad filmem Volčok se zamyslíte -- mohl by takovýto film vzniknout v České republice, které je všeobecně středostavovská a umírněná? Skoro si to nedovedu představit. A v Británii? V Británii by taková situace asi existovat mohla. Vzpomínám na drastický film o šílenství, Poppy Shakespeare (2008), který se vysílal v britské televizi Channel Four a hrál se loni i v Karlových Varech. Poppy Shakespeare , stejně jako mnoho dalších drastických britských filmů, má v sobě velmi silný sociální prvek. A kdyby se Volčok odehrával v Británii, na tu matku a dceru by se zřejmě sesypalo množství sociálních pracovníků a pracovnic. A musím se přiznat, že mi to při sledování filmu Volčok napadlo: Kde jsou sociální služby?

Takže Vasilij Sigarev natočil inteligentně režírovaný, zdrcujícím způsobem nádherný film, jehož dopad je však ničivý. Je tak dobře vytvořen, jenže, i když možná opravdu oslovuje Rusy, lidstvo obecně oslovit nedokáže. A když se vaše srdce při sledování filmu odmítne účastnit, film občas připadá ... možná do určité míry i nudný.

Vytisknout