Lars von Trier: Rozmazlený apoštol bezsmyslnosti západní kultury

9. 7. 2009 / Jan Čulík

Antichrist je politická provokace. Je to film, který využívá drastického násilí, a to nemotivovaně, anglicky se tomu říká gratuitous violence, prostě násilí pro násilí. Rozmazlený Lars von Trier si na divácích zkouší, až jak daleko může dojít. Bohužel, tím, jeho film klesá na úroveň politické propagandy. Uměleckým dílem to už není.

Film začíná nádherně nasnímanou zpomalenou sekvencí, za zvuků dojemně ženským hlasem zpívané árie z Purcella či Haendla. Uprostřed americké zimní noci (sněží) se ve svém bytě vášnivě milují muž a žena, asi pětatřicátníci. Během jejich soulože vítr otevře okno do ložnice. Jejich asi dvouletý syn si otevře svou ohrádku, vyleze na okno, vypadne ven z vysokého patra na dlažbu před domem a zabije se. To je prolog. Už tato epizoda, ač nádherně natočená, je nepřesvědčivá, protože rodiče, i když by byli uprostřed nejvášnivějšího sexu, by vždycky zaslechli, co dělá jejich dítě. Zejména matky na to mají šestý smysl. Nepřesvědčivost této krásné, drastické scény, už hned na začátku naznačuje, že si Lars von Trier bude během filmu, bez ohledu na přesvědčivost a imperativ autenticity, prostě dělat, co chce.

Zbytek filmu se zabývá následky této tragédie. Muž, psycholog, se snaží pomáhat své manželce, která je smrtí syna naprosto zdrcena. Odjedou spolu na chatu do lesní pustiny, kde se psycholog s manželkou snaží dělat nejrůznější psychologické experimenty, aby ji vyléčil. Jejich pobyt na této chatě je líčen dost monotónně a zdlouhavě, i když Lars von Trier, když chce, umí vytvořit nádherně snové záběry.

Stav manželky se však zhoršuje a ukazuje se, že žena byla šílená - nebo svou podstatou zlá - zřejmě už dlouho, nebo vždycky, jen to skrývala. (Že právě proto si nevšimla, že se syn chystá vypadnout z okna?) Předchozího léta , které trávila na téže chatě se svým dvouletým synem, se tam snažila psát svou dizertaci o násilí, páchaném na ženách v šestnáctém století -- práci však nedokončila. Psychiatr nalezne její poznámky a zjišťuje, že se manželčino písmo postupně zhoršovalo, až skončilo nečitelnými čáranicemi. V jednom z rozhovorů manželka přizná, že při své práci dospěla k názoru, že stejně jako celá příroda, především ženy jsou zdrojem zla. Ve filmu jsou mírné náznaky, že matka možná mučila svého dvouletého syna, kterého údajně tolik milovala.

Asi v poslední třetině snímku se situace zcela nemotivovaně zhorší. Manželka napadne manžela psychiatra, zaútočí násilně na jeho genitálie a když je muž v bezvědomí, asi centimetrovým vrtákem provrtá skrznaskrz jeho kost v lýtku, dírou protáhne ocelovou osu a na tu přišroubuje těžký asi třiceticentimetrový kamenný válec na broušení nožů. Je to snad nejdrastičtější scéna, jakou jsem kdy v kině viděl. Snad všichni diváci si zakrývali oči.

Je to nepřesvědčivé. Že by se při provrtávání nohy muž neprobudil? Nehne ani brvou. Když se nakonec probere a zjistí, že na noze má přišroubovaný žentour, odplazí se z chaty ven do lesa (mohl by člověk s takovýmto zraněním se vůbec hýbat? Že by vůbec nekrvácel? Je to pohádka!) a skryje se tam v jakési zvířeci noře pod zemí. Manželka ho objeví a zavleče zpět do chaty. Tam dochází k dalšímu násilí, manželka si pak nůžkami uřízne genitálie a muž ji uškrtí. Tím film končí.

Je nesmírně obtížné využívat v uměleckém díle erotických a násilných prvků. Na erotické a násilné motivy totiž člověk reaguje atavisticky, biologicky, a tvůrce si musí dát velký pozor, aby biologický náboj těchto motivů nepřehlušil jeho umělecké sdělení. Protože je biologický náboj erotických a násilných prvků v díle vždy velmi silný, znamená to, že má-li dílo zůstat uměleckým dílem, musí tvůrce zajistit, aby biologické signály těchto prvků přehlušilo umělecké sdělení. Pokud k tomu nedojde, a vrch mají biologické signály, není dílo ničím jiným než pornografií. A to právě platí o Antichristu.

Lars von Trierův Antichrist snad má jakous takous základní myšlenku: "Lidstvo je svou podstatou zlé, a zvlášť ničivě zlé jsou ženy". Tím má film určitý mlhavý protifeministický náboj. Jenže toto apriorní tvrzení zůstává nedokázáno. Hlavním cílem režiséra bylo zjevně diváka drastickými scénami šokovat. Potíž je, že kromě toho, že je divák otřesen, se mu nedostane vůbec ničeho. Anebo se divák pak už jen směje. I to je reakce, s níž jsme se včera ve velkém sále hotelu Thermal setkali.

Zdá se, že tímto posledním filmem lze Larse von Triera nominovat na apoštola bezsmyslné dekadence západní společnosti.

Vytisknout