Přesvědčivý film o lidských vztazích uprostřed válečných hrůz

8. 7. 2009 / Jan Čulík

Film, k němuž jsem přistupoval s obavami, protože znám nepříliš povedenou Marhoulovu parodii na americké filmové thrillery Mazaný Filip, příjemně překvapil. Autor přiznává, že se nechal volně inspirovat románem amerického autora Stephena Crana z roku 1895 Rudý odznak odvahy, který líčí hrůzy války a právě to, jak to traumatizuje vojáky. Cranův román Rudý odznak odvahy se považuje za příklad "realismu" v americké literatuře. V závěru filmu Marhoul cituje - titulkem - známý výrok z Cranova románu o člověku, který je přistižen, jak pojídá své srdce. "Je to hořké, velmi hořké, ale pojídám to rád, protože je to moje srdce."

Marhoul převzal z Crana základní zápletku. Dobrovolník Pospíšil, který se spolu s židem Liebermanem přidá k československé jednotce v Africe, je tak ztraumatizován dělostřeleckým útokem nepřítele na pevnůstku, kterou hájí jeho jednotka, že uteče do pouště. Klopýtá pustinou, až padne na polní cestě, kde ho nalezne vozidlo australských vojenských zdravotníků, odvážejících raněné vojáky z bojiště. Na korbě vozidla - stejně jako v Cranově románu - se mladého Pospíšila ptá jeden zraněný český voják, kde má Pospíšil své zranění. Je zjevné, že Pospíšil zranění má, psychické, ale to se v této válce ještě nepočítalo. Pospíšil je dále šokován a ztraumatizován, že mezi zraněnými vojáky nalezne Toníka, svého vážně zraněného dobrého kamaráda. Auto má poruchu a Toník se jako robot vydá pochodem do pouště, kde za několik okamžiků padne k zemi mrtev. Pospíšil je zděšen, že český voják z vozidla se snaží jeho mrtvému druhovi stáhnout z ruky snubní prsten, zloděje napadne a dojde k potyčce, a zloděj Pospíšila na hlavě zraní kamenem, k jednotce se tedy Pospíšil vrací zakrvácen.

Velká část filmu sleduje přípravy československé jednotky a čekání na přesun do bojových pozic. Posléze Češi a Slováci udatně hájí jen těžko obhajitelné pevnůstky nedaleko libyjského Tobruku. Film se citlivě soustřeďuje na psychologické vztahy mezi jednotlivými muži. V silně traumatizující situaci, kdy si je každý vědom, že může kdykoliv zahynout, se osobní vlastnosti a napětí mezi lidmi projevují o hodně silněji, než by to zřejmě bylo v normální situaci. Ve vztazích v jednotce se sváří pricipy slušnosti s nenávistí a s otevřeným darebáctvím. Zápornou postavou v jednotce je postarší voják desátník Kohák, před válkou prý v Československu policista, který systematicky častuje žida Liebermana v jednotce antisemitskými urážkami, chová se primitivně a brutálně a když přislušníci jednotky zajmou italského vojáka, na místě ho odstřelí s tím, že "je nás tady jenom pár a vy si přivedete zajatce".

V závěru filmu dojde mezi kamarády Liebermanem a Pospíšilem a Kohákem k potyčce, velitel pak Koháka pošle na nebezpečný průzkum, ten si k němu vybere jako podřízené právě Liebermana a Pospíšila. Při obhlídce je Kohák vážně postřelen, Lieberman a Pospíšil se ho přesto, že se před nedlouhou chvíli vážně porali, se ho snaží zachraňovat. Při těchto záchranných pokusech hlavní hrdina Pospíšil zahyne.

Dlouhé čekání na odvelení do bojů může působit na diváka poněkud monotónně, i když probíhajícího času režisér využívá k tomu, aby diváka seznámil se složitostmi mezilidských vztahů v jednotce. Studie vojáků ve stresu bojových útoků v poslední třetině filmu je pozoruhodně přesvědčivá. Film je úspěšnou poctou československé jednotce, která v roce 1941 skutečně u Tobruku úspěšně uhájila svá postavení před nepřátelskými útoky, přestože jeho inspirace pochází z úplně jiné, americké války z devatenáctého století, jak ji zobrazil Stephen Crane. Film je záslužnou připomínkou dnešním generacím, které žádnou válku už desítky let nezažily, jak děsivým zážitkem je válka.

Vytisknout