Optimismus? Eva to řekla... téměř

7. 7. 2009 / Ema Čulík

Hlavní hrdinkou filmu je mladá divadelní režisérka, Irena Mirkovičová, ze Srbska, která v Itálii inscenuje různá avantgardní divadelní představení, a zdá se, že je s tím docela úspěšná. Dostane za úkol připravit divadelní inscenaci, v níž mají hrát vězni v mírnějším křídle turínské věznice. Vězeňský kněz Iridio navrhne, aby inscenovali představení pašijí, na Velikonoce.

Režisérka je plná nadšení a vrhne se do práce po hlavě. V životě evangelia nečetla, tak si koupí jejich knižní vydání a pečlivě je nastuduje. Snaží se příběh evangelií a jejich význam pochopit -- význam, který dívka nachází především v italských katolících a který ji poněkud mystifikuje. Spřátelí se s vězni, s nimiž pracuje, se všemi z nich natočí na kameru rozhovor, poslouchá jejich životní příběhy, zjišťuje, jaké mají zájmy a jaké jsou jejich nejhlubší cíle. Přináší jim z domova dárky. A nakonec si sbalí věci a přestěhuje se na dobu práce na představení přímo do vězení, do ubikací pro vězeňské dozorce.

Vydá se s vězni z turínského vězení na cestu víry a umění, přestože obojí je jim cizí. Jak říká ředitel věznice, (který se jmenuje Libero, tedy "Svobodný" [!]) "Aby tady člověk přežil, musí dělat mrtvého. Chápeš ten paradox?"

Sledujeme vězně i režisérku, jak se snaží vytvořit toto představení, a ten proces se postupně proměňuje v hledání spásy, anebo v hledání, co je to vlastně spása -- a ve zkoumání otázky, co přináší spásu. Víra? Nebo umění?

Tento hlavní konflikt leží v samém ohnisku filmu a je analyzován z mnoha různých úhlů pohledu, rozbírají se skoro všechny aspekty tohoto problému. Dochází k otevřenému slovnímu konfliktu mezi režisérkou a knězem ohledně protikladných tvrzení "Spása spočívá ve víře!" "Náboženství je otroctví!" Kněz se snaží režisérku přesvědčit, že povolání jich dvou jsou nerozdělitelně spojena: "Slova mají hluboký význam. Já pracuji s vírou, vy pracujete s předstíráním. V podstatě děláme tutéž práci." A režisérka je skutečně ochotná to vyzkoušet. Přijme knězovu argumentaci a vrhne se do evangelií. To, co se v nich dočte, ji ale začne znepokojovat, protože to její analytické, psychologické mysli nedává smysl.

I když režisérka projekt akceptuje a řídí se knězovou radou, aby se soustředila na lidské prvky příběhu Kristova umučení, konečné divadelní představení, které z toho vznikne, je pro kněze nepřijatelné. Kromě toho, že je z různých důvodů složité přesvědčit vězně, aby se představení účastnili, aby hráli a tančili, kromě toho, že někteří vězni, které režisérka obsadí do divadelních rolí, jsou z vězení náhle propuštěni, takže už nejsou k dispozici, a kromě toho, že nikdo z vězňů nechce hrát Jidáše, hlavní potíž spočívá v tom, že umění zpochybňuje dané hodnoty, zatímco víra spoléhá na to, že tyto hodnoty jsou pravé a autentické, přestože neexistují důkazy, že tomu tak skutečně je.

Toto není protikřesťanský film. Ferrario a všechny jeho postavy projevují vůči náboženství obrovský respekt, a pokud zrovna to nejsou věřící, velmi aktivně se o náboženství zajímají. To, co film kritizuje, nebo spíše zesměšňuje, je utlačitelská formálnost katolické náboženské praxe. Jeptiška, která se stará o vězně, je ve své "dobrotě" dost pochybná -- je přísná a vlastně drzá. Vynucuje plnění předpisů bez empatie a nemá touhu cokoliv změnit. Plní požadavky svého náboženství, ale její víra v samu sebe a v ostatní lidi kolem už neexistuje.

Otec Iridio je dobrý, a hovoří o svém náboženství výmluvně a přesvědčivě. To dokazuje, že kněz dělá víc než že by pouze opakoval dané fráze, avšak zamyslel se tento duchovní skutečně nad otázkami, které vznáší katolická víra? Když kněz odmítne interpretaci pašijí, jak jí připravila režisérka Irena spolu s vězni, vyplývá z toho, že je ochoten vidět skutečnosti jen svým způsobem, přestože Ireniny myšlenky, které pocházejí přímo z evangelií a hovoří k lidem poctivě, jsou založeny na autentickém hledání pravdy. Mohly přivézt k víře mnoho dalších lidí, anebo jim alespoň umožnit, aby víře porozuměli.

Co se týče umění, Irena je obecně jeho představitelkou. Proto kauza umění dopadá v tomto filmu většinou dobře, i když se v něm vyskytují některé postavy, které ukazují jeho zápornou stránku. Například je to Irenin původní milenec, který je jí nevěrný a neprojevuje vůbec žádný zájem o to, co dívka dělá, prostě proto, že je to samým sebou posedlý, sobecký herec. Když mu Irena řekne, že žádný z vězňů nechce hrát Jidáše, jeho jedinou reakcí je, že ji políbí na ucho a řekne, že Jidáš je krásná role. Irenin milenec se nezajímá o skutečně lidi. Zajímá se jen o umění samotné.

To není ale případ Ireny. Možná si to sama zpočátku ani neuvědomuje, ale jak začne pracovat s vězni, dochází ji, že vězni přinášejí její hře skutečnou magičnost, která daleko překračuje pouhé avantgardní techniky.

Jsme svědky obrovské moci umění, jehož prostřednictvím zažívají režisérka i vězni podstatné změny. Stojí to za to! A přináší to nové porozumění, které nám nejenom poskytuje možnost mnohé nově pochopit, ale může nám to i pomoci žít. Jeden z vězňů miluje hudbu a má pro svůj projev k dispozici jen harmoniku. Když mu Irena z domova přinese klávesy, od té chvíle vězeň pořád zpívá, rappuje a tančí. Dostalo se mu způsobu, jak poskytnout smysl své existenci. A pak je tam onen trochu šílený vězeň, který všude na všem pořád bubnuje. Jeho hudba je způsob, jak dává promluvit svému hlasu, který byl ochromen duševní chorobou.

A tak proces pokračuje -- režisérka a vězni pracují na přípravě představení, a navzdory překážkám od byrokratů, navzdory katolickému tradicionalismu i milostným komplikacím se zdá, že všechno dopadne dobře. Ale pak rozhodne italský parlament, že všichni vězni, jimž zbývá méně než tři roky trestu, mají být okamžitě propuštěni. To je poslední kapka. Překážkou představení -- umění -- se s konečnou platností stal sám život.

Irene začne chodit s ředitelem věznice Liberou, a tak jí vězni přestanou důvěřovat a odmítají se dál účastnit divadelních zkoušek. Když jí o tom informuje jeden vězeňský dozorce, řekne jí: "Nepřijdou, dávají přednost životu...." Ale Irena se s Liberou rozejde, dá přednost před životem umění. Žije prostřednictvím svého umění, prostřednictvím komunity vězňů.

Tento konflikt mezi životem a uměním představuje další aspekt ústředního problému, obdobně jako když vězni skrývají pod kalendářem s obrazy Panny Marie plakáty nahých žen, což poukazuje na konflikt života a víry.

Co ale vítězí?

Víra nevítězí úplně, protože nikdo nekonvertuje k náboženství a nikdo nedosáhne spásy. Umění nevítězí, protože se připravovaná hra nikdy neodehraje před publikem.

A přesto, hlavním katalyzátorem celého projektu byla víra. To, že se Irene seznámila s evangeliemi, i jen jako s mytologií, ji dramaticky ovlivnilo. Zkušenosti vězňů to poskytlo nový smysl. Ale kdyby se Irene nedostala do styku s evangeliem prostřednictvím svého umění, bez své umělecké interpretace by nepoznala pravdu. Náboženská kázání vězni léta vůbec neposlouchali, dva měsíce divadelních zkoušek jim otřásly půdou pod nohama.

A tak vítězí život? Ani život nevítězí. Na konci filmu, když kamera panorámuje po tvářích vězňů, kteří se právě chystají k odchodu z věznice, se fikce rozloží. Slyšíme najednou hlas filmového režiséra a klapky. Pak vidíme vězně, jak se dívají na monitor se záběry jejich tváří. "Kolikrát jste to natáčeli? Dělali jsme to jednaosmdesátkrát?" Pak zazvoní zvonec, přijdou stráže a odvedou vězně zpět do cel. Tito skuteční vězni, kteří hráli ve filmu, nejsou propuštěni. Když fikce, film -- umění -- skončí, tito vězni nejsou svobodní, nejsou zachráněni, musejí se vrátit do vězení.

Využití této formalistické, zcizující, sebereferenční techniky, rozbije divákovu iluzi. Film v této chvíli přestává být příběhem a stává se uměleckým, filozofickým artefaktem. A tak má najednou daleko větší moc. Zejména v důsledku onoho tragického konce pro vězně, kteří musejí zpátky do vězení. Prošli tím celým procesem, zažili ty myšlenky, které "fikce" zkoumala, a pak se vrátili do svého předchozího života vězňů. I když nepochybuji, že se do něho vrátili dramaticky změněni.

Od začátku filmu jsou Ireniny rozhovoru s vězni natáčeny na mini-DV, zatímco jinak je film natočen na technicky dokonalou pětatřicítku. Kontrast mezi oběma technickými standardy a rozdíl v kvalitě obrazu rozbíjí filmovou iluzi a přitahuje divákovu pozornost k médiu samotnému. Po celou dobu nezapomínáme, že tohle je jen film. A hra uvnitř toho filmu nikdy nedospěje do svého konečného stadia, takže vidíme jen hrubý a nedokončený tvůrčí proces.

Tyto sebe-referenční odkazy jsou v současnosti nesmírně efektivní. Unavený návštěvník kin už to všechno viděl a je zapotřebí stále více úsilí, aby divák autorově fikci uvěřil. Včera dopoledne jsem v Karlových Varech zhlédla film Cover Girl z roku 1944, od Charlese Vidora. I když diváci film sledovali s potěšením, úplně je okouzlil, všichni jsme se začali smát, když se na konci filmu Rita Hayworthová vrátila k Genu Kellymu, objevila se ve dveřích jejich oblíbené restaurace, kde se konaly jejich milostné schůzky, ve svatebních šatech a s jejími zrzavými kadeřemi i s její svatební sukní si pohrával vítr. Takovéto scény jsou dnes už příliš známé. Jestliže fikci zcizujeme a přimějeme se, abychom se zamýšleli nad samotnou formou, posktyne nám to něco nového k přemýšlení.

To je pro mě jedna z věcí, které chyběly ve Formanově nejnovějším díle Dobře placená procházka. Forman natočil filmovou verzi divadelní hry, ale vůbec se k tomu sám nijak nevyjádřil. Neprojevil vůbec žádný zájem o obrovský rozdíl mezi oběma žánry a pracoval s divadelním dílem naprosto v nevědomí, jeho postavy tančí kolem gigantického růžového slona stojícího uprostřed místnosti.

David Ferrario si je vědom, jak film funguje, a jak film funguje dnes. Používá jeho formu a jeho žánr i nejrůznější jejich formáty. Tím se vyjadřuje nejen k tvůrčímu procesu, ale také k velmi závažným otázkám lidské existence. Protože Ferrario nezanedbává, jak to nazývá, "lidský prvek". Slučuje formu s upřímnou pravdou, s lidmi a s autentickými emocemi. Jeho dílo se neproměňuje v suchý filozofický traktát. To, co postavy objeví, nám film neoznamuje kázáním, ale písní! Umění je pozoruhodná věc, která nám umožňuje pochopit sebe samé i naše životy. Avšak umění neposkytuje dokonalou odpověď a samo o sobě nedokáže přinést spásu. A víra je pozoruhodná věc, která nám pomáhá pochopit sebe samé a naše životy, ale také neposkytuje žádnou dokonalou odpověď a také sama o sobě nedokáže přinést spásu. Takže vidíte, proč je tento film optimistický ... téměř.

Vytisknout