Vzkazy akademikům od kolegů za vodou:

Syndrom vyvolenosti tzv. intelektuálních a uměleckých elit

9. 7. 2009 / Ivo V. Fencl

Do sebe zahleděná a přezrálá zdejší vědecky a učitelsky potrefená obec, zabydlená ve zdech starého a nově budovaného vysokého školství a v ústavech ctihodné České akademie věd, propadá dnes panice, i když každá z  jiných důvodů. I ve snech ji straší přízraky konce jedné epochy, kdy bylo sladko bádat a vyučovat nebo vědu a vědecky výzkumnickou a pedagogickou aktivitu předstírat. Do konce osmdesátých let jsme tu měli tři úplné university s režimně znormalizovanými týmy, jimž svým kvantem deseti fakult kralovala Universita Karlova. (Brno s universitou JEP mělo tehdy pět fakult, Palackého universita v Olomouci čtyři). Pro komplexní universitní vzdělání za přísných nároků zkoušejících na posluchače a při průběžném úbytku těch méně způsobilých (někteří nešťastníci odpadali i těsně před absolutoriem), kdy peníze ještě nešly za posluchači, to v našich historických zemích stačilo. Byla zde řada dalších specializovaných vysokých škol universitního typu s nižšími požadavky (jedna veterinární, pět samostatných pedagogických fakult, vysoká škola politická a vysoká škola policejní). Každá z nich měla svéráznou historii, někdy tristní, jejich formování zatím uniká pozornosti, ač důsledky, například ve školství, sklízíme dodnes.

Například tím, že pedagogické fakulty před pádem bývalého režimu dostaly od vládnoucí strany a vlády pravomoci na vzdělávání i tzv. středoškolských profesorů, řečeno skoro zapomenutou terminologií. Dnes šéfují i středním školám paní učitelky a páni učitelé s kvalifikací i na první stupeň nebo na mateřskou školu, jsou-li vysokoškolsky vzděláni, jinde obvykle tělocvikáři nebo kantoři s kvalifikací matematika, i chemie pro 6.-9. třídy základních škol atd.... Humanitně orientovaných ředitelů je zde poskrovnu. Psychologové v poradnách jsou kapitolou pro sebe někde ve školách a často i v médiích převzali roli bývalých katechetů... Sic!

Na tomto podloží zbujelo a zbujnilo a v zápětí místně povadlo nebo zaschlo "nově reformované" vysoké školství a ústavy Akademie věd po roce 1989, jak to i definovaly novely novel početných zákonných a podzákonných novel po roce 1990, to by vyžadovalo několik stránek speciálního analytického textu. Pod mnohem pozdějším tlakem hlavně z MŠMT už ve 21. století na zřizování tzv.  "úplných universit", původních osm vysokých škol technického zaměření ( např. ČVÚT Praha s původními pěti fakultami, VŠCHT Praha se čtyřmi fakultami, vysoké školy v Plzni, Pardubicích, Liberci, Ostravě), jedna pražská vysoká škola ekonomická, vysoké školy zemědělské (Praha, Brno, Lednice- dohromady s osmi fakultami!), po různých lokalitách rozmístěné čtyři vysoké školy umělecké, tři vysoké školy vojenské a tři vysoké školy teologické, také prodělaly po převratu komplikované dějiny.

Od devadesátých let některé "nestátní" nebo "cizokrajné" základní, střední a vysoké školy byly založeny "na zeleném drnu" - jakoby od nuly se speciálními programy, personálním vybavením, režimy, klientelou, zřizovateli, sponzory a světonázorovými orientacemi. Jsou to de facto nebo jen snad právě tyto školy pro skutečné budoucí elity mezi bývalými nebo stávajícími?!

Aby bylo učiněno zadost "spravedlnosti", řečeno zde ovšem s metaforickou nadsázkou, ani na bývalé zasloužilé disidenty nebylo po listopadovém převratu zapomenuto a po zkušenostech jim byla státem přidělena fakulta sociálních věd, jakýsi pohrobek vysoké školy politické, spjatá zejména se jménem postaršího laskavého a moudrého muže z Patočkovy přízně, mezi studenty známým pod přízviskem profesor Banalita.

Klientelistický charakter českého neo-kapitalismu i ve školství a vědě má v Česku hlubší kořeny. Základním jeho znakem je starší nepotismus, klanové nebo mafiózní klientelistické struktury. Každý kdo někam a k někomu patří je ve výhodě, všichni ostatní jsou v nejlepším na druhém místě. Vyžadovalo by zvláštní analýzu rozkrýt učitelské, vědecké a umělecké dynastie v některých oborech (například zavedené v oboru právních nebo lékařských věd), ale i na dalších universitách a fakultách i v Akademii věd, kdy se pozice předávají v rodině nebo z kamaráda na kamaráda, nejčastěji z otce na syna nebo dceru, často tak, že pro uplatnění nejsou potřebné předepsané předpoklady nebo vědecká kvalifikace, stačí vysokoškolský diplom i z úplně jiného oboru a ruka je v rukávě. Ruku na srdce. Někde je to ještě horší... Zcela zapomenuty jsou časy soukromých docentů, přednášejících zdarma, jimž jistily v nejlepším případě životní úroveň sňatky s dcerami bohatých uzenářů... Také formální vzdělání je zde ze zákona dále zfetišizováno, na něj si nenechají vlivné klany, snad s výjimkou uměleckých, sáhnout. Ty tam jsou časy, kdy císař pán mohl jmenovat universitním profesorem například excelentního básníka nebo kritika, který někdy s potížemi přeskočil lať nastavenou mu maturitou a formální vysokoškolské vzdělání nikdy neměl.

Profesionální audit jakosti a auto-evaluace jsou v nedohlednu, místo toho máme importované berličky

O kontrole úrovně jakosti starých a zcela nových vysokých škol a jejich personálním obsazení a vývoji po převratu toho dodnes mnoho nevíme, nejvíce ústním podáním nebo na základě osobní zkušenosti, i když se tu občas na fakultách objevily pokusy zpracovat metodologie vnitřního auditu kvality i nové personální strategie. Zde pominu bez komentáře zahraniční zprávy o našem školství a o povinné sebereflexi ve výročních zprávách České akademie věd, pokud se nepletu, se v Zákoně nic nedočteme.

Zhruba lze říci, že žádný z předlistopadových akademiků a universitních vědců tu neutrpěl diskriminací, ba naopak, ale jsou i výjimky. Přesto většinou ruka ruku tu vždy umyla, podle zásady odpusťme si, co jsme si, a i ti na venek nejzarytější normalizátoři měli tu svoje připravené padací můstky k ústupu na jiné pozice. Obvykle se tito "nenahraditelní" vědečtí koryfejové přesunuli na jiné a jen trochu odlehlejší pracoviště se změněnými firemními štíty. Někdy to chtělo i notnou dávku frustrační tolerance, flexibility, drzosti a starých kamarádských nebo "jen" kolegiálních kontaktů.

Formálně akreditační předpisy kateder a ústavů tomu nahrávaly, nejspíš záměrně, a vznik nových vysokých škol, včetně soukromých, to jistil. Byl to proces, který jsem už jinde mnohem dříve na České škole a v Britských listech popsal ve školství základním a středním, kdy stranicky nomenklaturní školské managementy si směly zřídit školy soukromé nebo se usadily přímo v ministerstvech a ve výzkumných ústavech. Na odborníky perzekvované a exkomunikované z vědy a z příbuzných povolání bývalým režimem, když se občas v dobré víře vrátili "od lopaty" zpět na university, se normalizované osádky pracovišť vedené nejzdatnějšími chameleony, co přežili i studentskou listopadovou revoltu, dívaly jako na vetřelce přišedší z jiné planety - i proto tam neměli na růžích ustláno, a bylo jim dáváno najevo, že vlak jim dáno ujel a čekalo je minimálně šikanování formou speciálních úvazků. Speciální víceméně trapnou kapitolu by měly tvořit osudy badatelů, kteří se po dlouholetých zkušenostech na zahraničních universitách a ústavech hodlali plni entuziasmu vrátit domů nebo dokonce na svoje původní mateřská pracoviště.

Extenzivní vzdělávání a vědecký výzkum, étos a image vědce

Vysokoškolské vzdělání i věda a umění tu mělo a má dosud hlavně extenzivní, málo kooperující, ale i málo konkurenční prostředí. Závisí v některých oborech základního výzkumu jen na individuálních nápadech a iniciativě, intuicích, zájmovém zaměření, a ovšem i entuziasmu, osobních vazbách a taktických kalkulacích jednotlivců. Věda je pro někoho jako droga: Být zde čistým akademikem znamená dělat "čistou vědu" ("vědu nechlebovou", jak mi říkával profesor Václav Příhoda a i profesor Zdeněk Kalista), rovněž tak umění, bez ohledu na jejich praktické dopady i praktické použití, spokojit se za tím účelem i s minimálním zaopatřením.

Takový dnešní český modelingový mladý badatel-nadšenec v exkluzivním oboru, třeba hudební nebo výtvarné vědy, je ochoten si zaplatit ze svého i cestu, i pobyt, i příspěvek na sympozium, dorazit sám s krosnou na zádech, spát na karimatce třeba pod mostem, jen aby se setkal s podobně potrefenými kolegy. Když se mu podaří protlačit se s referátem do hlavního panelu, je jako v sedmém nebi. Ptal jsem se jednoho takového sympatického muže, jestli je i ženatý a jestli mu to manželka toleruje? Pravil, že ani ve třiceti děti nemají, a žena? "Ta taky dělá vědu." Zda mu na jeho vynaložené úsilí a náklady až potom přispěje jeho mateřské pracoviště, o to se nezajímá a je to vedlejší. V tom ohledu někteří naši primitivní "blogeři-ignoranti" této generaci učenců-entuziastů ubližují. Pravda však je, že mnohé jiné dvojice na takových konferencích a bydlící ne na koleji, ale v hotelech, myslí viditelně víc na líbánky než na vědecké disputace. S hormony ovšem moc nenaděláte..., ale to se netýká jen konferencí.

V situaci, kdy přebujelé vysoké školství má dlouhodobý nedostatek vědecky graduovaných sil, umožňuje velmi slušné přivýdělky hlavně putujícím docentům a profesorům - někdy i létajícím po světě. Někteří z nich nedlouho před fyzickým a intelektuálním vyhasnutím zde dokážou vyučovat v jednom týdnu i na třech vysokých školách vzdálených od sebe stovky kilometrů. Jak mohou dělat původní vědeckou práci, to je mi záhadou.

Každý z nás pamatuje na excelentní přednášky starých profesorů " z patra", z nichž ti nejlepší měli dost času na svoje posluchače i na cvičení, kde bylo možné vyjasnit problémy, které zůstaly nedořešené. I tehdy přednášeli vědečtí lemplové, kteří pohrdali svými posluchači a fofrem jim četli přednášky ze skript cizích autorů a pečlivě při tom zakrývali titul, aby se posluchači nedozvěděli, odkud čerpají svoje moudra. A zase jiní učenými nadutci, na které se čekalo hodiny, aby pak přišli a utrousili jen několik vět a odjeli na jakousi konferenci " o míru"...

Různé podoby marasmu přetrvaly. Je to možná jeden z důvodů, proč přibývá tak pomálu mladších docentů a profesorů a proč ti nejzdatnější a nejtroufalejší často vyučují na periferních universitách? Když je nouze nejvyšší a hrozí katedrám ztráta akreditace, dokážou si taková "vědecká pracoviště" vylíhnout ale docenta skoro na počkání. Mají přece kontakty a jiná spřátelená universita jim takového docenta-docentku posvětí a oni jí pak zase na oplátku. Je to svérázný výměnný obchod, který se stal už i mezinárodní, zejména ve spolupráci s universitami v Polsku nebo na Slovensku. Pěkně děkuji za takové husarské vtípky a svo(bo)dy!

Soustředění na extenzivní výuku si vynucuje politická objednávka -- úkol vyprodukovat s graduovanými tituly, aspoň bakalářskými, co největší procento zdejší populace. Extrémní feminizace ve školství zavinila i extrémní zájem o studium neexaktních oborů zejména ženami, takže řada zavedených technických vysokých škol si naroubovala na kmenový základ i ne-technické a dokonce umělecké studijní programy. Některé technické university zas mají tu drzost, možná to je ale ze zoufalství, přetransformovat se rychle v tzv. úplné university. Do toho je tlačí ministerstvo kultu, z něhož putují další a další demoralizující peníze údajně za posluchači, takže o co tu jde, když ne jen a hlavně o peníze. S tím jde v ruku v ruce pokles nároků na znalosti a dovednosti i při absolutoriu. Zkuste si párkrát vyhodit posluchače ze semináře, od zkoušky nebo dokonce od státnic, a skončíte. Napsala mi loni v mailu jedna posluchačka pátého ročníku, když v rámci týmového e-learningu ve skupině dostávala příliš velké porce textů k analýze: Už mě s tím neobtěžujte, mě stejně zajímají jen koně a muzika.

Vytisknout

Obsah vydání | Čtvrtek 9.7. 2009