Anglické jahody: Jsou Rusové lepší než Češi?

10. 7. 2009 / Jan Čulík

Pamětníka, jako jsem já, který osmašedesátý rok a srpnovou invazi osobně zažil a má na ni velmi emocionální vzpomínky, samozřejmě iritují historické nepřesnosti, které zpochybňují autentičnost podání tohoto významného traumatu v novodobých českých dějinách, které, jak se zdá, dodnes velmi významně ovlivňuje českou zahraniční politiku a názory dokonce i mladých lidí.

K těm historickým nepřesnostem: Jestliže se děj filmu odehrává, jak bývá u českých filmů obvyklé, kdesi na vesnici (v tomto případě v Davli), matka hlavního hrdiny prostě nemůže listovat zvláštním vydání časopisu Svět v obrazech z 21. srpna 1968, na němž je velká fotografie hořícího domu naproti rozhlasu ve Francouzské ulici v Praze na Vinohradech, jestliže se z puštěného rádia ozývá hlas tehdy slavné reportérky Věry Šťovíčkové, která se zmiňuje o tom, že si není jista, jak dlouho ještě bude s kolegy moci z hlavní budovy Československého rozhlasu vysílat. To říkala ve vysílání Věra Šťovíčková někdy 21. srpna ráno, odhaduji tak kolem deváté hodiny (sám jsem to slyšel) a protější dům ve Vinohradské ulici byl vypálen až později.

Iritující je také to, jak lidé, kteří Pražské jaro r. 1968, sovětskou invazi a poinvazní období nezažili, neustále stereotypně zjednodušují události a vytvářejí dojem, že jaksi třeba hned druhý den po invazi byl obnoven komunistický útlak. Hlavní mladá hrdinka filmu Táňa otěhotní, a interrupční komise ji sdělí, že je mladá, zdravá a porodit dítě je prý její "povinností jako socialistické ženy". Nevím, kolikrát je to nutné opakovat, ale atmosféra v období let 1966 -- 1968 skutečně byla neideologická, nevyvěšovaly se sovětské a československé prapory (tak, jak tomu je, zcela nepřesvědčivě, na národním výboru v Davli) a velmi bych pochyboval, že by jakákoliv interrupční komise v této době hovořila s kýmkoliv takto ideologicky.

Stejně nepřesvědčivé je pro pamětníka, když otci Sinkovi, který se rozhodne s kolegou Vránou na národním výboru na cyklostylu tisknout proti invazi letáky, v tom zabrání jakýsi vysoký místní funkcionář, doporučí mu, že je nutno se chovat strategicky, a přiměje ho, aby naopak vydal výzvu obyvatelstvu "ke klidu". Taková normalizační praktika je podle mé zkušenosti také zcela ahistorická - k obnovenému útlaku nedošlo v Československu nejméně další rok, možná dva. Čistky začaly za Husáka až na jaře 1970. Proč si lidé -- a zvlášť filmoví tvůrci -- nedokážou nastudovat, že po mnoho měsíců po sovětské invazi vládla v Československu stále ještě svoboda?

Jenže je dost dobře možné, že o historickou autenticitu ve filmu Anglické jahody vůbec nejde. Události ze srpna 1968 jsou tam dekonstruovány z hlediska dneška a film tak vypovídá daleko výrazněji o dnešní době než o éře před více než čtyřiceti lety. Je to vlastně zcela přirozené.

Velmi zajímavý je postoj mladé generace. Mladý Tomáš Sinek, jeden z hlavních hrdinů filmu, je v naprosté opozici vůči svým rodičům. Svého otce, Sinka staršího, považuje za vtip. Otec podle mladého Sinka horoval za stalinismus, za "budování", nyní prý zase podporuje za "socialismus s lidskou tváří". (To, zda podporoval Sinek senior stalinismus, je vlastně těžko uvěřitelné, vzhledem k tomu, že prý byl dvakrát vězněn, jednou za nacistů, podruhé za komunismu, jak tedy mohl být nadšeným komunistou? Možná byl komunistou, kterého v padesátých letech zavřeli, ale film tohle hlouběji neřeší, takže minulost postavy Sinka seniora zůstává nejasná a rozporná. Zdá se, že motiv jeho věznění byl do filmu včleněn neústrojně jen proto, aby se mohlo zdůraznit, že "totalitní režimy věznily lidi", avšak tvůrci už nepromysleli, že následky zpochybňují vlastnosti jejich postav. Otec Sinek vystupuje totiž v srpnu 1968 jako naprostý zbabělec a antihrdina. Je nepřesvědčivé, že by se v minulosti mohl dostal do vězení za jakékoliv podvratné či hrdinské činy. Kromě toho, pokud byl otec Sinek vězněn za stalinistů, jeho syn Tomáš Sinek o tom může mít jen minimální povědomí, protože by v té době byl jen velmi malé dítě.)

Otec Sinek je naprosto nemožný: načas se vzmůže na to, že jde do kanceláře s kolegou tisknout protiokupační letáky (babička Sinková právem namítá, proč ty letáky tisknout, když stejně všichni vědí, že začala okupace), není však dlouho schopen napsat žádný text a když se konečně s kolegou trochu dají dohromady, výsledné provolání je plné překlepů a gramatických chyb. Stejně leták nevylepí po vsi, protože jim v tom zabrání za asistence policie stranický tajemník. Protiokupační letáky se neroznášejí, ale na výboru se všichni svorně opijí namol. Parodií na myšlenku útlaku je scéna, v níž se matka Sinková hrozí, že u jejich bytu zvoní policie: myslí si, že policisté přišli jejího manžela sebrat. Místní esenbáci však jen vedou opilého Sinka seniora domů. Všichni jedna rodina. Trapas.

Mladý Tomáš Sinek pohlíží na nadšení svého otce pro dubčekovský socialismus a jeho patetické prázdné fráze s apolitickým cynismem mládí. Sovětskou invazi odmítá brát vážně. Zesměšňuje otcovo patetické tvrzení, že "začala válka". Jediné, co Tomáše zajímá, je, že má jet do Anglie na jahodovou brigádu. I tento postoj je ahistorický: drtivá většina mladých lidí v roce 1968 byla naprosto unešena politikou, jak je nakonec vidět i z historických záběrů rána z 21. srpna 1968 z pražských ulic. Bylo to mimo jiné proto, že celá atmosféra Pražského jara byla nesmírně svobodně "mladá", byla to atmosféra adolescentní, která k mladým lidem promlouvala. Cynická apolitičnost je charakteristickým rysem až devadesátých či nultých let, je to rys současné České republiky, nikoliv období kolem roku 1968.

Pozoruhodné je na Anglických jahodách, jak se i tento film vrací v zobrazení rodiny Sinkových k "typické české" "homolkovitosti". Už to ale opravdu vypadá jako velmi silný stereotyp. Jsou opravdu "typičtí" Češi středního věku zbabělí, bezmocní, plebejští? A byli takoví i v roce 1968? Ne. Pamatuji si, jak lidé reagovali v ono ráno dne 21. srpna 1968. Ano, invaze je překvapila. Neměli zbraně, byli bezmocní. Úplně bezmocně se však nechovali. Vyšli do ulic, demonstrovali, diskutovali s okupačními vojáky a přesvědčovali je, že v Československu žádná kontrarevoluce nebyla. Rozšiřovali letáky a nezávislé noviny, kterých začala vycházet obrovská spousta. Odstranili jména ulic, aby se ruští okupanti nemohli nijak orientovat. Zachránili tímto vším politické vedení státu, které bylo uneseno do Sovětského svazu. Chovali se daleko moudřeji a kompetentněji než vedení státu a komunistické strany. První okupační týden byl neuvěřitelným projevem celonárodní solidarity, při níž se, mimochodem, projevoval -- především na letácích a na vylepovaných plakátech -- obrovský, i když možná trochu šibeniční, sebeironický český humor. Český národ mohl na sebe být v tom prvním okupačním týdnu opravdu hrdý: i když v jeho vzdorném a jednotném, emocionálním postoji vůči okupantům byla určitá míra mesianismu: "Podívejte se, jací jsme dobří!" "Vidíte, malý národ, ale my světu ještě ukážeme!" "Mluví se o našem pokojném odporu vůči okupaci všude!"

Demoralizace nastala až hodně, hodně později, až začátkem čistek a prověrek v sedmdesátem roce. Zcela ahistoricky však Drhův film ukazuje už v srpnu 1968 opravdu docela odpornou, homolkovsky, "rozplizlou" rodinu. První reakcí matky Sinkové je, když se doví o okupaci, že jde ve čtyři hodiny ráno stát frontu na potraviny a nakoupí různé nesmyslné zásoby. (Je fakt, že lidé se 21. srpna ráno po určitou dobu krátce stavěli do front před obchody s potravinami, protože se báli, že vznikne nedostatek: k tomu však nedošlo, tak fronty rychle skončily. Jeden komentátor, pamatuju si to jako dnes, si tehdy v novinách povšiml, že před jedním pražským pekařstvím stála 21. srpna disciplinovaně fronta zákazníků, čekajících na otevření obchodu, a před obchodem nechali v pět hodin ráno pekaři zásilku čerstvého chleba, housek a rohlíků. Nikdo to nerozkradl.) Jedinou reakcí otce Sinka je bezmocné, emocionální, patetické blábolení. Babička Sinková je stará stalinistka, která milovala Sovětský svaz . Je teď šokována a její víra v "moc Sovětů" je nyní zničena. Mladý Tomáš Sinek reaguje alergicky na všechno, co říkají dospělí, zejména jeho slabý a pateticky kážící otec. Když u místního výčepu popíjejí štamgasti pivo, zatímco na ně z blízkosti pohlížejí sovětští okupační vojáci od svých vozidel, mladý Sinek jim schválně za své peníze koupí a odnese několik piv, aby provokoval místní "bojovníky za socialismus s lidskou tváří". To by se ve skutečnosti nikdy nestalo; tento postmoderní provokační motiv je zcela současný, taky stoprocentně ahistorický.

Je skutečně zajímavé, jak odporně je rodina Sinků vlastně vylíčena. Ti lidé nemají charakter. Nemají vůbec žádnou odvahu. Projevuje se u nich jen sebezájem, případně pudy. Matka Sinková jen pořád touží, aby byl syn doma, " i kdyby chodil pozdě a opilý". Převažuje u ní nekriticky opičí mateřská láska. Sinkovi, "typická česká rodina" p ežívají s mentalitou svlačce. Nejsou schopni se jakkoliv výrazněji projevit, jsou "třtinou větrem se klátící". Relativně nevýrazně a vlastně sobecky se chová i mladý Tomáš Sinek -- toho hlavně zajímá, jestli se mu podaří dostat do postele mladou Táňu, dívku o níž se uchází a která má problém -- je těhotná s jiným mladým mužem z vesnice. Tomáš a Táňa se však hlavně skoro celou dobu hádají. Docela právem Táňa Tomáše obviňuje, že se s ní chce jen vyspat a pak si odjet navždy do Anglie. Tomáš, který měl na trhání jahod v Anglii odjet právě 21. srpna, a proto neodjel, to více méně přiznává:jeho vztak k Táně není vyjasněný není jednoznačný; kromě chtíče mladého muže v něm asi není hlubší cit. Teprve později se u Tomáše Sinka projeví aspoň do určité míry základní morálka, odvaha i slušnost, když se rozhodne pomoci mladému Rusovi, který se objevil v jeho životě.

Pozoruhodným kontrastem k charakterové rozplizlosti Čechů jsou v tomto filmu ruští vojáci. Poprvé od Svěrákova Kolji se tu setkáváme s Rusy, kteří jsou lidští a -- pozoruhodně -- vlastně o hodně sympatičtější než bezpáteřní a zbabělí Češi. Mezi ruskými okupanty se film zaměřuje na dva vojáky . Ivan si stěžuje, že se mu před třemi měsíci narodila dcera, ale že nedostal opušťák a nikdy ji ještě vůbec neviděl. Je to neočekávaný motiv lidskosti: ruští vojáci jsou zobrazeni jako lidé, trpící pod stejnou totalitní knutou sovětského komunismu jako Češi. Rusové se však vůči výzvě komunistické totality v tomto filmu stavějí výrazněji, příměji a daleko charismatičtěji než Češi. Nositelem tohoto motivu je především nesmírně sympatický a atraktivní vojín Lebeděv, známý mladý ruský herec Alexej Bardukov (ruský "Brad Pitt", jak ho inzerovala česká produkce filmu Anglické jahody). Lebeděv uprchne od své jednotky v Davli do lesů a skryje se u Sinků na chatě. Spřátelí se s Tomášem a Táňou (Tomáš je jedním z typicky nepoužitelných mužů v současném českém filmu, další stereotyp. Žádnými jazyky nemluví, plynně rusky umí jen Táňa -- ženy jsou v českém filmu jaksi vždycky šikovnější.) Mezi Lebeděvem, Táňou a Tomášem vznikne potenciální milostný trojúhelník. Lebeděv zpaměti cituje nádherné ruské verše, vymyslí si příběh o strýčkovi, který pracoval jako strážný na Dunaji, jeho strážní budku unesla velká voda, dostal tedy posmrtné sovětské vyznamenání, ale to rodině sovětské úřady zase odebraly, když se prý po určité době strýček objevil na Západě, v městě Biarritz. Lebeděv prohlašuje, že chce taky emigrovat - chce se za ním vydat.

Ruský herec Alexej Bardukov >

Lebeděv je nesmírně charismatický a atraktivní a nad mladým Čechem Tomášem Sinkem vyhrává na celé čáře. Mladí Češi však Lebeděvův romantismus nesdílejí. Táňa a Tomáš se Lebeděvovi snaží pomoci, Tomáš si vzpomene, že jeho otec tiskař prý vyráběl za války falešné dokumenty, tak se ho snaží přesvědčit, aby vyrobil Lebeděvovi falešný pas. Otec je však zcela demoralizován a jakýkoliv čin odmítne. Je to zbabělec. Tomáš tedy mladému Rusovi dá svůj vlastní pas s vízem do Anglie. Zatímco se snaží organizovat jeho útěk, na chatě zůstává Lebeděv sám s Táňou. Ve filmu to není vysloveno, ale zdá se, že Táňa neuvěřitelnému charismatu mladého Rusa podlehne a v Tomášově nepřítomnosti se s ním pomiluje.

Jak jsem uvedl, právě postavou Lebeděva vyhrávají Rusové nad Čechy v tomto filmu na celé čáře. Češi se jeho charismatu nevyrovnají. Jenže film je zajímavý právě v tom, že pak jemně zpochybní i význam Rusovy přímosti, otevřenosti a charismatičnosti. Od prvního setkání s mladými Čechy cituje Lebeděv nádhernou poezii, když se ho Táňa ptá: "Ty jsi básník?" odpovídá "Ano." Táňa však není hloupá a zanedlouho pozná, že Lebeděv cituje nikoliv vlastní básně, ale básně Jeseninovy. Lebeděv je vydával za básně svoje: přizná, že si vymyslel i příběh uprchlého strýčka. Skrývá se v tom snad "typické české" varování: "Lidé z jiných národů mohou na první pohled vypadat daleko příměji, čestněji a odvážněji než my Češi, ale neberte to vážně -- po hlubším zkoumání se zjistí, že jsou to taky podvodníci. Tedy: zastávat žádné nadčasové hodnoty se nevyplatí, protože to stejně nedělá nikdo, svět je zkorumpovaný, jak argumentujeme od samého počátku"?

Přitom ruská okupace jako taková není filmem Anglické jahody nijak idealizována. Dokladuje to varovný příběh dvou asi třináctiletých chlapců, mladšího Tánina bratra a jeho kamaráda, kteří se zpijí na Sinkovic chatě slivovicí, a když pak druhý den ráno lesem klopýtají domů, narazí na gazik plný sovětských vojáků. V Davli se do 20. srpna 1968 natáčel americký film Most u Remagenu, všude je spousta válečných kulis a atrap a kolem se válejí atrapy zbraní. Když kluci vidí v lese vozidlo s Rusy, domnívají se, že je to součást filmu a jeden z chlapců na ruský gazik vystřelí slepou patronu z filmového revolveru. Rusové přirozeně palbu opětují skutečnými zbraněmi a mladíka zraní do nohy. Oba chlapce ruští vojáci zatknou jako "diverzanty", velitel má však rozum a propustí je. Zraněného odvezou ruští vojáci na místní zdravotnickou pohotovost: zde ovšem nastoupí součinnost ruské vojenské tvrdosti a českého šlendriánu. Ruskové zraněnéha mladíka na pohotovosti jen tak pohodí a už se nezajímají, co s ním bude dál. Na pohotovosti však není žádný lékař, chlapci se nedostane ošetření. Protože blekotá cosi rusky, přítomný český zřízenec ho považuje za "ruského bolševika" a nic pro něj neudělá. Než se dostaví lékařka, chlapec zemře. Tragickou epizodu zavinila náhoda, a pak indolence a xenofobie místních lidí, Čechů.

Tomáš má samozřejmě pravdu ve své skepsi, když argumentuje, že romantického Lebeděva chytí ruští vojáci na nejbližší křižovatce. Tomáš "typicky česky" naznačuje, že nemá cenu cokoliv dělat a o cokoliv se pokoušet. Poukazuje na to, že by bylo nejlepší, aby ho zajali vojáci z jeho vlastní jednotky, kteří ho znají a neudělají mu průšvih. Táňa Lebeděvovi vysvětluje, že se musí dostat před most na druhou stranu Vltavy: To se mu nepodaří. Když se snaží most přejet na kole, ruští vojáci na něj střílí a on skončí zraněn v řece.

Když se v závěru filmu chystají konečně Táňa a Tomáš na chatě k sexu, svléknou se a vlezou do postele, rozrazí se dveře chaty a ve dveřích je znovu mokrý a zakrvácený Lebeděv. Tím film končí. Naznačuje tímto posledním motivem snad, že osud Čechů a Rusů je nerozlučně spjat?

Film mě zaujal právě svým kontrastem mezi -- velmi neatraktivně vylíčenými charakterovými vlastnostmi Čechů (proč?) a lidskostí Rusů, kteří nad Čechy -- aspoň na první pohled -- v tomto filmu vyhrávají na celé čáře. Jako by film argumentoval: k invazi došlo, a je to největším moderním traumatem českého národa, ale -- všichni jsme lidmi. Všichni reagujeme vždycky nějak nedostatečně.

Vytisknout