Sestra a Líbáš jako Bůh: dva problematické české filmy

10. 7. 2009 / Jan Čulík

Producent filmu konstatoval v Karlových Varech, že od uvedení snímku do kin letos v únoru se film Líbáš jako Bůh stal prý komerčně druhým nejúspěšnějším českým snímkem všech dob. Uvažuju marně nad tím, proč se tento relativně povrchní film českým divákům tak líbí. Že by je oslovovala jeho pozoruhodná smířlivost? Že by čeští diváci chtěli banalitu?

Film se zabývá snad věčným tématem české společnosti, totiž nevěrou mužů. Hlavní hrdinka, profesorka francouzštiny Helena Altmannová, žije se svým bývalým manželem, spisovatelem Karlem (Jiří Bartoška) sice ve společné domácnosti, ale je s ním rozvedená, protože jí byl a je opakovaně nevěrný. Když Helena doprovází členku své rozvětvené rodiny v sanitce k porodu, seznámí se přitom s lékařem záchranné služby Františkem (Oldřich Kaiser) a naváže s ním milostný poměr. František je však ženatý a i když Helenu miluje, nemůže se odtrhnout od manželky Bohunky (Eva Holubová) . Bohunka se zanedlouho o nevěře doví a snaží se podnikat různé kroky, jak manžela dostat zpátky, například předstírá, že bývala spolužačkou Heleny Altmannové na základní škole, a i s manželem se pozve do jejich rozvětvené rodiny. V téměř dvouhodinovém filmu se vyskytují četné scény situační komiky, vtípky jsou však většinou nepříliš povedené.

Nejzajímavější na filmu je však odevzdanost, s níž ženy přijímají manželskou nevěru, a také morální vakuum, v němž v tomto filmu funguje česká společnost. Když si Helena namluví ženatého lékaře Františka, v podstatě vůbec neřeší, co tím činí jeho manželce. Ani František, ani spisovatel Karel, ani mladý vzorný otec tří dětí v rozvětvené Helenině rodině se nijak nezabývají tím, že manželskou nevěrou se chovají ke svým partnerkám sprostě, že porušují základní princip, že totiž partnerský vztah je založen na důvěře. Ve filmu v tomto smyslu vládne vakuum. Film tuto situaci prostě konstatuje jako danost. Ženy nevěra jejich mužů vážně zraňuje, ale jsou zvyklé ji tolerovat. Velká Helenina rodina se koncem filmu ještě rozšíří: o Bohunku i lékaře Františka, který manželku jako partnerku přece jen nakonec zapudí a žije s Helenou. To však nevadí, aby se všichni přátelsky nescházeli u jediného stolu jako jedna rodina, například i rozvedený spisovatel Karel, který má touto dobou za milenku mladou doktorku.

Před promítáním filmu uvedla herečka Eva Holubová, že dostává od mnoha žen na tento film pozitivní reakce, právě proto, že je prý problém žen středního věku, které houfně opouštějí jejich manželé a nahrazují je "dívkami v podkolenkách" v české společnosti tak silně rozšířený. Ironicky uvedla, že zvažuje založit v této věci politickou stranu.

Do kategorie tzv. "experimentálních filmů" patřil přibližně hodinový snímek Sestra režiséra Víta Pancíře, inspirovaný stejnojmenným románem Jáchyma Topola. Jak vysvětlil režisér Pancíř v diskusi po filmu, smyslem Topolova románu je hledání Boha v chaotickém a roztříštěném světě, a o totéž se prý pokusil i jeho film. Režisér však měl velmi nesnadný úkol: mnohovrstevnatý, chaotický a často temný básnický text převést do filmové řeči obrazem a střihem. Myslím, že se mu to nepovedlo. Jediné, co se zdařilo, bylo vytvořit na základě hudby skupiny Psí vojáci of Filipa Topola, Jáchymova bratra, velmi dlouhý hudební clip, kde se nejrůznějšími, často vizuálně zajímavými sekvencemi z dnešní Prahy i venkova, jejichž provázanost je však víc než volná, snaží docela úspěšně vytvořit vizuální protějšek atmosféry hudby a občasných deklamací Jáchymova lyrického literárního textu. To, že těmito filmovými záběry občas prochází jakási partnerská dvojice, zdaleka nestačí na vytvoření "milostného příběhu", o němž se režisér domnívá, že ho tímto filmem vytvořil.

Vytisknout