Je veřejným zájmem chránit veřejný prostor, nebo podporovat jeho privatizaci?

9. 7. 2009 / Bohumil Kartous

Situaci okolo Klánovického lesa je možné považovat za případovou studii o boji za veřejný zájem. A nejde tady zdaleka jen o les, i když o něj jde především. Jde o to ukázat na tomto případu, že na straně věcí veřejných se ocitá občanská společnost zoufale sama, protože instituce, která jí má vycházet v ochraně jejích zájmů vstříc, privatizuje veřejný zájem sama pro sebe a pro spřátelenou lobby. Jde o to ukázat, že divoká privatizace z devadesátých let, kdy tato společnost přišla k miliardovým majetkovým újmám, pokračuje na různých úrovních dosud, a že hodnoty, o které tato společnost přichází, nejsou zdaleka jen hmotné....

Klánoviský les je skutečně velmi čitelný případ. Na jedné straně je les, tedy prostor volně přístupný komukoliv, prostor, který zcela naplňuje definici slova "veřejný". Na druhé straně je zájem soukromé skupiny z tohoto prostoru učinit místo, které je určené jen nepatrné minoritě těch, kdo si vstup do něj zaplatí, případně řádně zaslouží. Ale není to jen otázka veřejného zájmu, je to i otázka intelektuálně estetická. Na jedné straně je zcela otevřená krajina s unikátními přírodními prvky, krajina vyjadřují a poskytující jistou míru a druh svobody a osvobození, na straně druhé je uzavřený, oplocený a sociálními privilegii sešněrovaný prostor, který je projekcí typicky kýčovité představy snoba o svém místě na slunci. Je to prostor arogantní svými nároky na plochu, přízemní svou upjatou umělostí, a zejména je to prostor veřejně nepřístupný. Takový, jakých je jen v Praze a jejím okolí už několik.

I dimenze intelektuálně estetická hraje svou nepopiratelnou roli, nicméně rozměru veřejného zájmu je třeba se držet, protože to je v této věci, ačkoliv to přiznávám nerad, jediné relevantní kritérium. Rozhodování o veřejném prostoru, veřejném majetku, o veřejné službě či o veřejném zájmu by mělo vždy a za všech okolností respektovat základní principy, které je možné vyjádřit následujícími otázkami: existuje skutečně závažný důvod, který opravňuje k tomu, aby byl veřejný prostor, majetek či zájem podstoupen individuálnímu či skupinovému prospěchu? Je možné takový důvod skutečně přesvědčivě doložit? A přeje si veřejnost, které se takový zásah dotýká, aby došlo k proměně veřejného zájmu na skupinový či individuální? Zatím však, a to je i případ Klánovického lesa, se rozhodování o věcech veřejných vede zcela opačným způsobem. Veřejný zájem musí sám sebe hájit a musí aktivně vystupovat proti tomu, když instituce, která má stát na jeho straně, stojí na straně zájmu určité vlivné lobby. Je to absurdní situace, v níž je ochrana veřejného zájmu nejistá, protože autorita, která ji má zajišťovat, a která k tomu byla veřejně zvolena, se propůjčila k obhajobě soukromého záměru, z něhož je za samé podstaty věci veřejnost vyloučena.

Na tomto případu je patrné, že veřejný zájem paradoxně nejvíce ohrožuje stav institucí, které ho mají hájit. Snaha individuálních a skupinových lobby zde byla a vždy bude, to je zcela běžný společenský jev. Jako formálně demokratická společnost jsme zavedli instituce, které mají posuzovat, co je ve veřejném zájmu a co jde naopak proti němu. Za skutečnou demokracii se však můžeme považovat jedině tehdy, pokud instituce spravující veřejný zájem nebudou součástí individuálních či skupinových projektů umožňující legálně či nelegálně, ale téměř vždy nezvratně, proměnit veřejné v soukromé, nýbrž pokud naopak tyto instituce budou sloužit jednoduše k tomu, k čemu sloužit mají: k obraně veřejného zájmu.

Směšný je dojem všech, kteří si myslí, že k demokracii stačí mít strukturu institucí, které se o veřejný zájem "postarají". Tyto instituce se o něj totiž mohou starat velmi svérázně, přesně v duchu "co je veřejné, to je na prvním místě moje", jak zde bylo nepsaným pravidlem dlouhé desítky let. Vztah k "polis", k věcem veřejným a k jejich obraně si tato společnost bude teprve muset aktivně vybojovat, přesně tak, jak to činí občanská iniciativa, která se snaží zachránit Klánovický les. Teprve při důrazném odporu občanské veřejnosti pochopí maloměšťáci, kteří hledají ve správě věcí veřejných snadný lék na svou sociální či profesní impotenci, že tudy cesta nevede, a budou muset v touze po dosažení vysněného sociálního statusu investovat své vlastní prostředky, nikoliv prostředky veřejné. Bohužel je k tomu bude muset občanská společnost aktivně dotlačit, protože se sami zavedeného systému nevzdají. Při jejich otrlosti to může být sisyfovská práce, nicméně jiná cesta zde není. Proto věřím a doufám, že bude občanská aktivita snažící se zachránit Klánovický les úspěšná. Bude to totiž pro občanskou společnost dvojí dobrá zpráva.

Vytisknout

Obsah vydání | Čtvrtek 9.7. 2009