Vesměs každá výraznější osobnost zastává jinou směs principů, celé "hnutí" je vnitřně rozložené a vychází z frustrace. Popularitu mu teď udělalo papežovo rozhodnutí včlenit lefebvristy omilostněním zpět do církve, čemuž předcházelo už dříve povolení tridentské mše (které se ovšem zastávají i někteří liberální křesťané).

Zdá se, že ze strany Vatikánu to nebyl moc promyšlený tah. Na druhé straně poskytl veřejnosti možnost podívat se hlouběji do celkové bezradnosti a rozkladu, jež křesťanství (ne jen to katolické) prožívá.

Radikálové spoléhají na nejrůznější varianty tmářství, a v tom hledají naději pro budoucnost Kristovy církve, a hierarchie zase tápe mezi Skyllou radikálů a Charybdou liberálního veřejného mínění, které s každou dekádou uniká dál a dál z tradičních křesťanských obzorů.

Jan Pavel II. se svým charismatem dokázal tuto úzkost překlenout, ale církev se mu - ani jeho předchůdcům Janu XXIII. a Pavlu VI. - předělat nepodařilo.

Ukazuje se, že reformy posledního všeobecného koncilu byly příliš polovičaté a mělké, ustrašené, tupé. Nehodné Krista, jak ho známe z evangelií a Pavlových listů.

Vnitřní rozpornost ostatně bije do očí ze samotných koncilních dokumentů (pro zájemce: jsou již dávno dostupné i českém knižním vydání).

Na prahu 21. století by se církev měla ptát, zda dokáže ještě jako Pavel z Tarsu cestovat a něčím novým, silným, totiž Kristem, vtáhnout "pohany" do mystérií víry, nebo zda opravdu se chce stále dívat jen dozadu na své dějiny a třást se před hrstkou vzteklých tradicionalistů, pokousaných jeden od druhého.

Benedikt XVI. je v tom ohledu naprosto neschopný papež bez odvahy a bez víry v opravdovou budoucnost církve.