8. 9. 2008
Revoluční rok osmašedesátýRok šedesátý osmý byl významný nejen pro Československo. Byl to rok ve kterém vyplavaly na povrch všechny bolesti světa na střádané v posledních letech. Dalo by se říci, že v tom roce proběhla revoluce. Lidé už začínali mít dost politiky a politiků. V té době se na druhém konci světa dějiny psaly napalmem. Válka ve Vietnamu. Na začátku roku ve Vietnamu bojovalo půl milionu mladých Američanů. Tisíce mladých Američanů pálily povolávací rozkazy a odmítaly vstoupit do armády. Utíkaly do Kanady. Třetina vojáků ve Vietnamu byla na drogách. Proč byla ta válka, kterou v USA nikdo nechtěl? Make love not war! To bylo nové heslo mladých Američanů. Hnutí hippies ovládlo Ameriku. Volná láska, sex a rock'n'roll ovládaly mládež. Z koncertních pódií se stávaly politické tribuny. Zpěváci stáli v prvních řadách protestujících. |
Na začátku roku 1968 se z odporu proti válce stal zárodek revolty mládeže. Pouliční boje se staly denní záležitostí. Ve válce ve Vietnamu byli černoši vždy v první linii. To mělo za následek zrod hnutí Black power. Na jeho počátku stál slavný boxer -- mistr světa Cassius Clay, který odmítl povolávací rozkaz se slovy "já nemám nic proti Vietcongu" povzbudil tisíce černých Američanů. Představoval hnutí černých panterů -- hrdost na dokazování černé síly, odmítání hodnot bílé Ameriky. Černé je krásné. Černí panteři tvrdili, že násilí je legálním prostředkem. Bouřlivou odezvu našli v černých ghettech, kde vládla bída. Pod heslem "Už žádný drogy -- drželi nás na nich 400 let. Tyhle vládní struktury co máme, dávají černejm jen almužnu. Říkám vám, bratři a sestry -- pokud z tý almužny neušetříte a nekoupíte si bouchačku, tak jste srabi". Násilí jako prostředek projevu odporu vítězilo. Hesla a myšlenky černých panterů fascinovala i bělošské radikály. Převzali stejné výrazivo, které oslavovalo násilí. Přitom mávali v rukou rudou knížkou předsedy Maa a plakáty s Che Guevarou. V tom osmašedesátém roce se ve Spojených státech, v tom Babylonu triumfujícího kapitalismu, zrodila revoluční menšina, která měla za cíl rozvrácení americké společnosti. Edgar Hoover -- ředitel FBI - je označil za největší nebezpečí vnitřní bezpečnosti země. Ani Evropa nezůstala pozadu. 11. dubna 1968 se vůdce německé krajní levice Rudy Dutschke nazývaný "rote Rudy" stal obětí atentátu. Byl těžce raněn. V celém Německu došlo k masovým demonstracím. Šlo o protest mladých proti blahobytné společnosti hospodářského zázraku. Byla to i kritika generace rodičů, která vyrostla a dospěla za nacismu. V Londýně v dubnu demonstrovalo 20 tisíc lidí na podporu Rudy Dutschkeho. Centrem protestů byly ve všech západoevropských zemích univerzity. Od kritiky školství studenti rychle přešli ke kritice společnosti. Už v březnu došlo k srážkám mezi studenty a policií také v Římě. Boj studentů se rozšířil na celou italskou společnost. V té době byla ve Spojených státech vyrabována kolumbijská univerzita. Následný zásah policie přilil oheň do ohně studentského hnutí. Studenti ve Španělsku požadovali na Frankovi demokracii. V Japonsku vedl vietnamskou válkou posílený antiamerikanismus studentů k násilnostem. Bylo zmobilizováno 300tisíc členů studentského spolku. Ti si vzali za cíl symboly americké přítomnosti - základny, letiště a plavidla. Na jaře 1968 se ve všech vyspělých zemích vytvořila internacionála mládeže, která četla stejné knihy, mávala stejnými ikonami a směřovala ke stejným cílům. Na dveře bušila revoluce. 6.května se na bulváru Saint Germain v Paříži střetli studenti s policií. Ta zaútočila pomocí vodních děl a hasičských vozů -- demonstranti neustoupili a házeli proti nim dlažební kostky. Když je policie rozehnala, tak jejich tvrdé jádro -- asi 30 000 demonstrantů - obsadilo latinskou čtvrť. Vyrostly barikády. Všude vlály rudé prapory. Vláda neměla jinou odpověď než střelbu a slzné granáty. Francie byla v šoku. Přidala se na stranu studentů proti policii a vládě. Odbory vyhlásily generální stávku. Heslo národa bylo: "Pryč s policejním státem". Latinskou čtvrtí prošlo 300 tisíc demonstrantů. Došlo ke spojení studentského hnutí s vystoupením dělníků. V této době odjel De Gaule do Rumunska. Když se vrátil, byla Francie ve stávce. Stávkovalo 7 milionů lidí. Tanečnice ve Folies Bergere si na protest zakryly ňadra. De Gaule vyhlásil referendum a Francouzi mu zazpívali "adie De Gaule, adie". Situace vypadala nezvladatelná, obavy vládnoucích kruhů začaly přerůstat ve strach. Úředníci pálili spisy a chystali si pasy, aby mohli opustit zemi. Ve Francii se mezi stávkujícími ozývaly požadavky na vytvoření lidové vlády. V čele demonstrace byli představitelé komunistů. Vláda dostala panickou hrůzu z komunistického převratu. V tom zasáhl De Gaule a vstoupil razantně znovu do politiky. Rozpustil národní shromáždění a vypsal nové volby. V nich zvítězili gaullisté. První co udělala nová vláda, byl zákaz levicových organizací a vyasfaltování všech bulvárů a chodníků - byly odstraněny kostky -- to pro případ nových nepokojů. Francii zaplavila vlna pravice. V těch volbách promluvila mlčící většina. Tatáž mlčící většina, která před lety pomohla Hitlerovi do vlády a u nás volí ODS. Nepokoje však neskončily. V dalších dnech zastřelila policie dva dělníky továrny Peugeot, na útěku před policí utonul student. Jeho pohřeb byl poslední vystoupení levice - už tiché. Všechny tyto nepokoje zasely strach mezi vládnoucím establishmentem. Proto pravice na celém světě přešla do útoku. A dělala to tak, jak byla zvyklá. Ve městě Memphis byl dne 4. dubna zastřelen Martin Luther King - velký bojovník za práva černochů. 15 let bojoval za práva černochů formou nenásilí. S M. L. Kingem odešlo i nenásilí. Vlna hněvu propukla -- demonstranti pálili a rabovali obchody. Města hořela. Washington vypadal jako válečné město - Bílý dům tonul v kouři. Výsledkem bylo 46 mrtvých a stovky raněných. Za Kingovou rakví kráčel i Robert Kennedy. Byl volební rok prezidenta. Jako kandidát byl i Robert Kennedy. Tento muž pro bílé i pro černé představoval naději, že se vše změní : "budu se snažit o novou politiku, takovou, která ukončí válku ve Vietnamu, která překlene propast dosud existující mezi černochy a bělochy, mezi bohatými a chudými, mezi mladými a starými". V červnu vyhrál Bobby rozhodující primárky v Kalifornii. "teď budu kandidovat v Chicagu a vyhraju i tam" byla jeho poslední slova. Na odchodu ze sálu byl zastřelen. Kým jiným, podle policie než osamělým bláznem. Stejně jako M. L. King, stejně jako jeho bratr John před 5 lety. V několika týdnech tak svět v osobách Kinga a R. Kennedyho ztratil dvě osobnosti slibující naději. Vedoucí volebního štábu Roberta Kennedyho řekla : "v USA každý, kdo chce zlepšit podmínky chudým, musí zemřít". Na jaře roku 68 se v Československu probudily snahy o demokratizaci komunistického režimu. Zdálo se, že komunistický blok se po zásahu Rudé armády v roce 1956 v Maďarsku zklidnil, ale demokratizační snahy byly stále přítomné. Postupně došlo k výměně postů ve vládě i v komunisté straně. Cenzura byla zrušena a lidé se zhluboka nadechli. Jenže, podle Rusů Dubček překročil povolené meze. V době, kdy Amerika oplakávala M. L. Kinga a Bobby Kennedyho se připravovala invaze do ČSSR. Situace se vyhrotila a 21. srpna vstoupila do země sovětská armáda. To byl konec pražského jara a nastalo dvacetileté období normalizace. V druhé polovině roku se bouřlivé události přenesly do Ameriky. V latinské Americe se tisíce mladých lidí chopilo zbraní a šlo do boje se slovy kubánské revoluce : Patria o muerte. Vlast nebo smrt. V Mexiku protestovali studenti za lepší životní podmínky. Studenti také požadovali politické svobody. Mexičtí studenti proto uspořádali demonstraci na počest Hnutí 26. července, které na Kubě před lety založil Fidel Castro. I tento jejich sen ukončily kulky vládních útvarů. Druhý den vypukla na školách stávka. Ulicemi Ciudad Mexico procházelo 300 tisíc demonstrantů. Ale v té době se všechno připravovalo na olympijské hry. Mexická vláda se rozhodla protesty rychle ukončit. Povolala armádu, která vše vyřídila -- více než 300 mrtvých a stovky raněných byla cena za touhu po svobodě a sociální spravedlnosti. Olympijské hry mohly začít. Smrt těch mladých nikoho nezajímala. Show must go on. Ale klid nebyl. Dva američtí atleti Tony Smith a John Carlos na stupních vítězů při americké hymně zvedli před očima celého světa pravou ruku v černé rukavici zaťatou v pěst. Znamení černých panterů. V osmašedesátém roce obcházel latinskou Amerikou přízrak Che Guevary, jednoho z legendárních vůdců kubánské revoluce. Nestačilo mu vítězství na Kubě, ale chtěl osvobodit celou latinskou Ameriku. Chtěl zorganizovat stejnou revoluci. Ale měl smůlu - doba ještě nedozrála. Nakonec se ho podařilo zavraždit bolivijským vojákům. Zemřel dne 9. října 68 a tragická smrt udělala z něho legendu století. Dnes by Che Guevara měl radost. Latinská Amerika se probudila a začíná se zbavovat americké nadvlády. Příkladem pro ně se stává jeho milovaná a pravičáky nenáviděná Kuba. Che Guevarova smrt a nemilosrdné násilí vládních orgánů způsobily, že bojovné projevy pomalu končily. Romantická vzpoura mládeže proti starým pořádkům skončila zklamáním. Měsíce opojení vystřídala všeobecná kocovina. Trvalo celé roky než se z rašícího jara osmašedesátého rozvinuly květy. Ještě v lednu 69 se v Praze upálil Jan Palach, aby zburcoval národ k odporu, k návratu Pražského jara. Jeho oběť byla umíráčkem za osmašedesátým rokem, rokem odvátých nadějí, zklamaných snů a ztracených iluzí. |