1. Válka v Iráku se vyvíjela směrem k přijatelnému, nikoli však optimálnímu řešení. Bagdádská vláda nebyla proamerická, ale nešlo ani o íránský loutkový režim -- a bylo to to vůbec nejlepší, v co se dalo doufat. Spojené státy počítaly se stahováním vojsk, avšak nechtěly věc příliš uspěchat.

2. Válka v Afgánistánu -- situace jednotek Spojených států a Severoatlantické aliance se zhoršovala. Činnost Talibanu bylo stále účinnější a velké části země se ocitly pod jeho kontrolou. Velikost západních sil v Afgánistánu nedostačovala a každý voják stažený z Iráku měl být umístěn v Afgánistánu, aby zde došlo ke stabilizaci. Politické podmínky v sousedním Pákistánu se zhoršovaly a toto zhoršení opět nevyhnutelně ovlivňovalo situaci v Afgánistánu.

3. Spojené státy nebyly s to odpoutat se od konfrontace s Íránem způsobené jaderným programem této země a žádaly, aby Teherán zastavil obohacování uranu nebo čelil americké odvetě. Spojené státy iniciovaly vznik skupiny šesti zemí (stálých členů Rady bezpečnosti OSN plus Německa), které souhlasily s americkým cílem, byly zapojeny do jednání s Íránem a v určitém okamžiku by souhlasily s uvalením sankcí na Írán, pokud by Teherán nesplnil požadavky na něj kladené. Spojené státy rovněž vypouštěly historky o hrozbě izraelských nebo amerických leteckých útoků na Írán, pokud by Teherán neupustil od svého programu obohacování uranu. Spojené státy disponovaly implicitním souhlasem "Šestky" s tím, že Teheránu se zbraně neprodávají, což vytvářelo skutečnou izolaci Íránu.

Krátce řečeno, Spojené státy zůstávaly silně vázány na oblasti od Iráku až k Pákistánu, s hlavními silami v Iráku a Afgánistánu a možností vzniku dalších závazků v Pákistánu (a především v Íránu) na stole. Americké pozemní síly byly vytíženy až na samu mez svých možností a americké letectvo, námořnictvo a pozemní síly musely navíc počítat s možností letecké operace v Íránu -- bez ohledu na to, zda Spojené státy skutečně plánovaly útok, protože i důvěryhodnost blafování závisí na tom, zda jsou jednotky k dispozici.

Situace v této oblasti se právě zlepšovala, avšak závazek Spojených států by nadále trval. Proto není náhodou, že Rusové 8. srpna po gruzínském útoku na Jižní Osetii provedli invazi do Gruzie. Nehledě na to, co kdo komu udělal, Spojené státy poskytly Rusům obrovské okno příležitosti: V dohledné době totiž nebudou moci ani vyšetřit významné síly, které by mohly umístit kdekoliv na světě, nemluvě o jejich udržování v podmínkách rozsáhlých bojů. Spojené státy navíc byly závislé na ruské spolupráci v Íránu a potenciálně i v Afgánistánu, kde si Moskva udržuje významný vliv na některé z místních frakcí. Spojené státy Rusy potřebovaly a nemohly je blokovat. Právě proto si Rusové zvolili k útoku tento okamžik. (Friedman již léta tvrdí, že Rusové udeří před prezidentskými volbami - a v každém případě dříve, než se USA stáhnou z Iráku. Tvrdil to i letos, podle všeho bez toho, že by znal debaty o pravděpodobnosti a vyhlídkách Saakašviliho útoku na Jižní Osetii, které od jara probíhaly v ruských médiích. Friedman má jistě pravdu, pokud jde o volbu vhodného okamžiku pro změnu dosavadní ruské politiky. Jeho výklad však kvůli tomu nelze počítat ke štětinovským teoriím "zákeřného ruského přepadení" s fingovaným útokem na Cchinvali -- KD.)

Ruský prezident Dmitrij Medveděv v neděli vyložil karty na stůl. Ať už si Spojené státy o potýkání s Ruskem myslely cokoliv, Medveděv ruskou pozici vyložil velice jasně. Shrnul ruskou zahraniční politiku do pěti následujících bodů, které můžeme považovat za Medveděvovu doktrínu a ocitovat je:

• Zaprvé, Rusko uznává primát základních principů mezinárodního práva, které definují vztahy mezi civilizovanými národy. Budeme naše vztahy s ostatními zeměmi budovat v rámci těchto principů a tohoto pojmu mezinárodního práva.
• Zadruhé, svět musí být multipolární. Jednopolární svět je nepřijatelný. Dominanci nedovolíme. Nemůžeme přijmout světový pořádek, v němž veškerá rozhodnutí přijímá jediná země, i když jde o zemi tak důležitou a vlivnou jako Spojené státy americké. Takový svět je nestabilní a ohrožený konfliktem.
  
• Zatřetí, Rusko si nepřeje konfrontaci s žádnou jinou zemí. Rusko se nechce izolovat. Budeme rozvíjet přátelské vztahy s Evropou, Spojenými státy a dalšími zeměmi v té míře, v jaké to jen bude možné.
  
• Začtvrté, ochrana životů a důstojnosti našich občanů, ať už se nacházejí kdekoliv, je pro naši zemi nezpochybnitelnou prioritou. Naše zahraničněpolitická rozhodnutí budou založena na této potřebě. Budeme také bránit zájmy naší obchodní komunity v zahraničí. Mělo by být každému jasné, že odpovíme na každý agresivní akt zaměřený proti nám.
  
• Nakonec, zapáté, stejně jako v případě jiných zemí, existují oblasti, v nichž má Rusko privilegované zájmy. V těchto oblastech leží země, s nimiž sdílíme zvláštní historické vztahy a spojuje nás s nimi přátelství a dobré sousedství. Naší činnosti v těchto regionech budeme věnovat zvláštní pozornost a budeme s těmito zeměmi, našimi blízkými sousedy, budovat přátelské vztahy.

"Toto jsou principy, jimiž se budu řídit při provádění naší zahraniční politiky. Pokud jde o budoucnost, ta závisí nejen na nás, ale také na našich přátelích a partnerech v mezinárodním společenství. Mohou si vybrat," uzavřel Medveděv.

Druhý bod této doktríny vyhlašuje, že Rusko nepřijímá primát Spojených států v mezinárodním systému. Podle třetího bodu Rusku sice záleží na dobrých vztazích se Spojenými státy a Evropou, ty však závisejí také na jejich chování vůči Rusku, nikoliv snad jen na chování Ruska samotného. Čtvrtý bod vyhlašuje, že Rusko bude chránit zájmy Rusů, ať jsou kdekoliv -- i když žijí v Pobaltí nebo v Gruzii, například. To poskytuje doktrinální bázi pro intervenci v těchto zemích, pokud ji Rusko shledá potřebnou.

Kriticky důležitý je pátý bod: "Stejně jako v případě jiných zemí, existují oblasti, v nichž má Rusko privilegované zájmy". Jinak řečeno, Rusové mají zvláštní zájem na území bývalého Sovětského svazu a na přátelských vztazích s jeho nástupnickými státy. Vměšování jiných v těchto oblastech, které podemílá postavení proruských režimů, bude považováno za hrozbu "zvláštním zájmům" Ruska.

Gruzínský konflikt tedy nebyl izolovanou událostí -- Medveděv vlastně říká, že Rusku jde o obecnou redefinici regionálního a globálního systému. V lokálním měřítku by bylo nepřesné říci, že se Rusko snaží vzkřísit Sovětský svaz nebo ruské impérium. Správné je spíše tvrdit, že Rusko vytváří novou strukturu vztahů na geografickém půdorysu svých předchůdců, s novou institucionální strukturou a centrem v Moskvě. Globálně chtějí Rusové využít tuto novou regionální mocnost a významné nukleární kapacity k účasti na globálním systému, v němž Spojené státy ztratí své prvenství.

Jde o cíle přinejmenším ambiciózní. Avšak Rusové věří, že Spojené státy jsou vyvedeny z rovnováhy svým angažmá v islámském světě, a že pokud bude Moskva jednat rychle, existuje šance vytvořit nové skutečnosti dříve, než budou Spojené státy připraveny reagovat. Evropa nemá ani vojenskou sílu, ani vůli k tomu, aby Rusům kladla aktivní odpor. Evropané navíc budou v příštích letech silně závislí na dodávkách ruského zemního plynu a Rusko může přerušení těchto dodávek přežít mnohem spíše než Evropa. Evropané nejsou významnou proměnnou v rovnici a není ani pravděpodobné, že by se jí stali.

To staví Spojené státy do extrémně složité strategické pozice. USA po roce 1945 neoponovaly Sovětskému svazu pouze z ideologických důvodů, ale také z geopolitických. Pokud by Sovětský svaz prolomil obklíčení a ovládl Evropu, celková ekonomická síla, kterou by měl k dispozici, navíc ve spojení s velikostí populace, by umožnila postavit námořnictvo schopné ohrozit námořní hegemonii Spojených států a dostat tak kontinentální Spojené státy do nebezpečí. Americkou politikou během obou světových válek i války studené bylo použít vojenských prostředků k tomu, aby zabránily kterékoliv mocnosti v kontrole nad eurasijskou pevninou. Pro Spojené státy to byl během 20. století nejdůležitější úkol.

Válka mezi Spojenými státy a džihádisty probíhala ve strategickém rámci založeném na předpokladu, že otázka hegemonie v Eurasii byla uzavřena. Porážka Německa v 2. světové válce a porážka Sovětského svazu ve studené válce měly znamenat, že v Eurasii již neexistuje žádný vyzyvatel a USA se mohou zaměřit na to, co se jevilo být aktuální prioritou -- porážku radikálního islamismu. Zdálo se, že hlavní hrozbou pro tuto strategii je omezená trpělivost americké veřejnosti, nikoliv pokus vzkřísit velkou eurasijskou mocnost.

Spojené státy nyní čelí velkému strategickému dilematu a jejich vojenské možnosti ve vztahu k Rusům jsou omezené. Mohou se rozhodnout pro námořní řešení a zablokovat čtyři ruské přístupy k moři, Japonské moře, Černé moře, Balt a Barentsovo moře. Spojené státy mají vojenskou sílu, která k takovému úkolu postačuje, a mohou ho zvládnout bez spolupráce spojenců, která by zřejmě chyběla. Je totiž velmi nepravděpodobné, že by Rada NATO jednomyslně podpořila blokádu Ruska, která by byla válečným aktem.

Nicméně ačkoliv taková blokáda by Rusy jistě poškodila, Rusko je především pozemní mocností. Je také schopno vyvážet a dovážet prostřednictvím třetích zemí, což znamená, že může potenciálně získávat a vyvážet hlavní druhy zboží skrze evropské a turecké přístavy (nebo íránské). Blokáda je tedy atraktivnější na první pohled než po hlubší analýze.

Co je však důležitější, každá otevřená americká akce proti Rusku by vyvolala protiakci. Během studené války Sověti ohrožovali americké globální zájmy nikoliv vysíláním svých jednotek, ale výzbrojní a ekonomickou podporou režimů a frakcí. Vietnam byl klasickým příkladem: Rusové tu vázali půl milionu amerických vojáků bez toho, aby nějaká jejich větší jednotka nesla riziko. Sověti po celém světě zaváděli programy subverze a pomáhali spřáteleným režimům, což USA nutilo buď akceptovat prosovětský režim jako na Kubě, nebo s nimi bojovat s vynaložením nepřiměřených nákladů.

V současné situaci by ruská odpověď zasáhla centrum americké strategie v islámském světě. Z dlouhodobého hlediska mají Rusové jen malý zájem na zesílení islámského světa -- avšak v daný okamžik trvá jejich podstatný zájem na udržení americké nerovnováhy a podlomení amerických sil. Existuje dlouhá historie ruské podpory režimů na Středním Východě prostřednictvím zásilek zbraní a není náhoda, že první světový představitel, s nímž se Rusové po invazi do Gruzie setkali, byl syrský prezident Bašár al-Assad. Šlo o jasný signál, že pokud USA agresívně odpoví na akce v Gruzii, Moskva pošle spoustu zbraní Sýrii -- a co je mnohem horší, jejím prostřednictvím i Íránu. Rusko může též případně poslat zbraně těm iráckým frakcím, které nepodporují stávající režim, stejně jako uskupením typu Hizballáhu. Moskva může rovněž podněcovat Íránce, aby odvolali svou podporu irácké vládě a uvrhli tak Irák zpět do konfliktu. Nakonec, Rusko může poslat zbraně Talibánu a pracovat na další destabilizaci Pákistánu.

V danou chvíli Spojené státy čelí strategickému problému, protože Rusové mají na výběr, zatímco USA nikoliv. Nejen že vázanost pozemních sil v islámském světě ponechala USA bez strategických rezerv, ale politické uspořádání, pod nímž tyto jednotky operují, je činí velmi citlivými k ruské manipulaci -- s nemnoha uspokojivými americkými odpověďmi.

Americká vláda se snaží promyslet, jak by mohla udržet své závazky v islámském světě a současně klást odpor obnoveným ruským nárokům na hegemonii v bývalém Sovětském svazu. To by bylo možné, pokud by Spojené státy dokázaly stávající války dovést do rychlého konce. Avšak Rusové jsou v situaci, kdy mohou tyto války prodlužovat, a dokonce i bez toho je americká schopnost konflikty ukončit poněkud omezená. Aby zmařily ruské plány, USA mohou masívně zvětšit své ozbrojené síly a rozmístit je v Pobaltí, na Ukrajině a ve Střední Asii, ale výstavba potřebných sil a získání aktivní spolupráce Evropanů při jejich rozmísťování si vyžádá léta. Z logistického hlediska by evropská podpora byla klíčová -- avšak Evropané obecně a Němci zvlášť nemají na takovou válku chuť. Rozšíření U.S. Army je nezbytné, avšak stávající strategickou realitu neovlivní.

Logistické záležitosti se možná dají zvládnout, avšak jádrem problému není pouze rozmístění amerických sil v islámském světě -- spočívá v ruské schopnosti použít prodejů zbraní a tajných prostředků k dramatickému zhoršení situace. Pokud ke stávající realitě připočteme ještě i ruské nepřátelství, strategická situace v islámském světě se může velmi rychle ocitnout mimo kontrolu.

Spojené státy jsou tedy vězněm svých závazků v islámském světě. Nemají volné pozemní síly dostačující k tomu, aby blokovaly ruskou hegemonii v bývalém Sovětském svazu, a pokud se pokusí zablokovat Rusy námořnictvem a letectvem, budou čelit nebezpečné ruské odpovědi v islámském světě. Pokud neudělají nic, vznikne strategická hrozba potenciálně přesahující islámskou hrozbu.

Spojené státy nyní musejí učinit zásadní strategické rozhodnutí. Pokud zůstanou věrny dosavadní strategii, nemohou Rusům odpovědět. Pokud Rusům neodpoví pět či deset let, svět bude vypadat velmi podobně jako mezi lety 1945 až 1992. Půjde přinejmenším o novou studenou válku s mocností mnohem chudší než Spojené státy, avšak připravenou věnovat na obranné výdaje obrovské sumy.

Čtyři hlavní americké možnosti vypadají následovně:

1. Pokus uzavřít s Íránem dohodu, která by garantovala neutrální stabilitu Iráku a dovolila rapidní stažení amerických sil. Zde má Írán klíčový význam. Íránci mohou také nedůvěřovat obnovenému Rusku a i když jsou možná přitahováni ke spolupráci s Rusy proti Američanům, Írán může zvažovat dohodu s USA -- zejména pokud Spojené státy přesunou svou pozornost jinam. Výhodou by bylo vysvobození USA z Iráku. Nevýhodou je, že Íránci si nemusejí takovou dohodu přát, nebo ji nemusejí dodržet.
2. Vstoupit do jednání s Rusy, zaručit jim sféru vlivu v bývalém Sovětském svazu výměnou za garance, že se nebudou vojensky vměšovat v Evropě. Rusové by byli celá léta zaměstnáni konsolidací své pozice a USA by měly čas k obrození NATO. Výhodou by byla možnost USA pokračovat ve válce v islámském světě. Nevýhodou by bylo vytvoření rámce pro obnovení silného ruského impéria, jehož zadržování by sebou neslo stejné potíže jako zadržování SSSR.
3. Rusy se nezabývat a ponechat problém Evropanům. Výhodou by byla možnost USA pokračovat ve válce v islámském světě a současně donutit Evropu, aby jednala. Nevýhodu představuje skutečnost, že Evropané jsou příliš nejednotní, závislí na Rusku a deprimovaní, než aby Rusům odporovali. Tato strategie může ve skutečnosti návrat Ruska na světovou scénu uspíšit.
4. Rychle se stáhnout z Iráku, zanechat tam i v Afgánistánu reziduální síly. Výhodou je vytvoření rezervních sil schopných posílit obranu Pobaltí a Ukrajiny, což by mohlo uvěznit Rusko v bývalém SSSR. Nevýhodou je možnost destabilizace islámského světa, ohrožení proamerických režimů a potenciální oživení účinného mezikontinentálního terorismu. Jde o výměnu hegemonistické hrozby z Eurasie za hrozbu teroru z islámského světa.

Formulovali jsme tyto strategické volby velmi ostře. Pokračování ve válce v islámském světě si nyní vyžádá mnohem větší náklady než než v době, kdy válka začala. A Rusko potenciálně představuje mnohem větší hrozbu než islámský svět. Co se v roce 2001 nebo 2003 mohlo jevit jako racionální politika, to se nyní ukazuje být velmi nebezpečným podnikem, protože nepřátelské velmoc má nyní možnost enormně zkomplikovat pozici USA na Středním Východě.

Pokud je dohoda s Íránem nemožná a nelze ani dosáhnout diplomatického řešení, které by Rusům zabránilo v převzetí hegemonní role v bývalém SSSR, pak Spojené státy musejí zvážit rychlé opuštění svých válek v Iráku a Afgánistánu a přeskupit síly tak, aby blokovaly ruskou expanzi. Hrozba představovaná Sovětským svazem během studené války byla mnohem větší než než nynější hrozba fragmentovaného islámského světa. Koneckonců, tyto státy se navzájem anihilují a s militantními organizacemi si Spojené státy snadno poradí. Nejde vůbec o ideální řešení, avšak stopky běží a čas pro americkou válku v islámském světě se krátí.

Nedomníváme se, že Spojené státy zvolí toto řešení. Je obtížné opustit konflikt, který trval tak dlouho, když zatím není zcela jasné, že se Rusové později změní v hrozbu. (Analytik může snadno formulovat tyto myšlenky, ale pro prezidenta je mnohem těžší podle nich jednat.) Místo toho se Spojené státy pokusí překlenout ruskou hrozbu gesty a polovičatostmi.

Americká národní strategie je nepochybně v krizi. Spojené státy nemají sílu postačující k tomu, aby se vypořádaly se dvěma hrozbami současně, a musejí si mezi nimi vybrat. Pokračování stávající strategie znamená snažit se čelit spíše islámské hrozbě než hrozbě ruské -- a to je rozumné pouze potud, pokud islámská hrozba představuje pro americké zájmy větší nebezpečí než ruská. Je těžké byť jen na okamžik zahlédnout, jak by se chaos v islámském světě mohl uspořádat do podoby globální hrozby. Avšak není těžké si představit Rusko vedené Medveděvovou doktrínou, jak se rychle mění v globální hrozbu a přímé nebezpečí pro americké zájmy.

Neočekáváme rychlou změnu americké strategické sestavy -- a naopak očekáváme, že později budeme tohoto váhání litovat. Nicméně vzhledem k cestě viceprezidenta Dicka Cheneyho na Kavkaz by právě teď byl ten správný čas zahlédnout změny v americké zahraniční politice, kdyby k nějakým došlo. Pokud se Cheney nechystá jednat s Rusy, potřebuje jednat s Íránci. Pokud ale neudělá ani jedno, pak vypíše šeky v oblasti, kde jsou Spojené státy insolventní.

Celý článek The Medvedev Doctrine and American Strategy ZDE

(Z angličtiny přeložil Karel Dolejší)