Sjezd Strany zelených potvrdil, že české politické komety procházejí stejnou dráhou letu. Strana, která se překvapivě a neočekávaně (na což už mnozí dávno zapomněli) stala stranou parlamentní, bude místo „zelené“ politiky dělat politiku pragmatickou. Poučena vývojem na politické scéně po roce 1989 a svými lidovými příbuznými z vládní koalice, bude se snažit urvat, co se dá. Kdykoli, s kýmkoliv a pro cokoliv. Proč? Protože zjistila, že promiskuita, politicky korektně řečeno „koaliční potenciál“, je ten nejlepší politický kapitál.

Martin Bursík byl tak dojemný, když poctivě a nezištně papouškoval slova svého velkého přítele v nesnázích, Mirka Topolánka, o tom, že koupat se ve vířivce s modelkou a nechat se přitom fotit je za hranicí čehosi, co ani jeden nedokáží definovat. Jen se ještě neumí tolik rozhorlit, aby to „vypadalo“.

Přesto řekl dost. Řekl tolik, že současná vláda, pokud ji nerozvrátí nespokojenci z koaličních stran, zde bude až do roku 2010. O to se postará on i jeho nové předsednictvo, které začíná konečně vypadat jako správná domácnost. Teprve nyní, když byly vytvořeny tyto zdravý vývoj „dítěte“ podporující podmínky úplné elementární rodiny, může dojít ke správnému výchovnému působení na toho částečně nezvladatelného spratka, který se už delší dobu vymyká kontrole. Musí se jednoduše jen trochu pozměnit pravidla vztahů v domácnosti, zřídit poněkud autoritativnější režim a ten důsledně uplatňovat. On už se pak ten spratek ukázní, všechny ty krávy dostanou tu správnou drezuru a o tom, co se bude dělat, se prostě nebude zbytečně dlouho diskutovat. První pár se o to už postará.

Jedině spolu, láskou i rozumem, ruku v ruce udrží zelenou politickou kometu na oběžné dráze. Už jen proto, že „politické strany tu nejsou samoúčelně. Jsou tu proto, aby konaly dobro.“ Kdo jiný by snesl takovou odpovědnost, kdo jiný by mohl poskytnout tolik dobra, než láska k ideálům. Martin Bursík to, zdá se, myslí opravdu upřímně. Možná je to ještě větší katastrofa než upřímný billboardový průšvih Stanislava Grosse, vůči němuž se Martin Bursík vždy silně vymezoval coby k politickému odpadu. Se svou upřímností, ať už je jakkoliv skutečná, se však dostává do daleko absurdnějších politických pozic, než měl kdy možnost dostat se nebohý pan Gross, archetyp vítězícího Hloupého Honzy. Zatímco on musel „pouze“ vysvětlovat svou pozornost budící majetkovou situaci, pan Bursík, hnán upřímností, si bude s vyrovnaností Krista lít asfalt na hlavu a posypávat se u toho peřím. Archetyp vítězícího, omnipotentního a odhodlaně trpícího hrdiny.

Tak tohle jsme nyní, v dramatickém okamžiku českého politického utrpení, mohli zahlédnout. Dále jsme mohli zahlédnout tolik, že když se má člověk o koho opřít, když ví, že jeho hlas bude rezonovat tak jasně a čistě v hlase jiných, je možné pustit se i do boje s proradnými poslanci, vířivkami a modelkami, odjakživa největším nebezpečím pro demokracii, mír a ODS. Jeden pak slyší ozvěnu a nezůstane jako kůl v plotě. Jestli k něčemu byla dobrá idiotská hra českých médií a českých politiků, která shodou okolností vyplula na povrch právě nyní, pak k tomu, že posloužila k poněkud transparentnějšímu pohledu na skutečnost. Ta je taková, že plody koaličního potenciálu je třeba mnohostranně utužovat, stmelovat a oživovat.

Zuby nehty.