Již v pozdravném poselství sjezdu bavorský ministerský předseda Edmund Stoiber prohlásil, že "bezpráví vyhnání není mezi Sudetskými Němci a Čechy stále zpracováno.Jde o velký úkol, který stále ještě leží před námi".

Jakým směrem by se to mělo vést, naznačil vrchní starosta Norimberku Ulrich Maly: "Mnozí z nás po druhé světové válce doufali, že nastoupí období míru. Železná opona, studená válka a vyhnání tyto naděje zničily. Bezpochyby bezpráví vyšlo z Německa, teror nacistického režimu otřásl světem. Přesto však bezpráví a utrpení nelze spočítat. Vždyť ve válce na konci jsou všichni lidé obětí".

Jde o pokračování letitého sporu, zda vina je na obou stranách , nebo jsou vinni ti, kteří rozpoutali dvanáct let nacistického teroru a války. To se opět projevilo na letošním srazu Landsmanšaftu, kde byl napaden postoj prezidenta Klause, který "veřejně potvrdil platnost odsunu a tím i Benešových dekretů".

Do toho zapadá i vystoupení představitele německé menšiny v Česku, bývalého poslance dr.Grulicha, jenž požadoval od Velké Británie omluvu za podpis Postupimské dohody. Předseda Landsmanšaftu Bernd Posselt, poslanec evropského parlamentu, jasně v Norimberku označil, kdo je viníkem, když řekl: "Osud naší národnostní skupiny před šedesáti lety, půl roku po skončení války, systematické vyvezení z naší domoviny, které následovalo divoké vyhánění, potvrzuje, že tenkráte nešlo o automatický důsledek válečných událostí, ale o chladně plánovaný poválečný zločin, o vraždu na národě.... Právo na vlast patří budoucnosti, a když se nám to povede, stane se principiálním základem mezinárodního práva".

Pokusem o hodnocení sudetoněmeckého problému je i kniha Petera Glotze "Vyhnání - České země jako poučný případ", která byla vydána před třemi léty a letos vyšla v českém překladu.

Loni zemřelý dlouholetý mluvčí německé sociální demokracie se narodil v roce 1939 v Čechách a jako pětiletý odešel se svou českou matkou v roce 1945 do Německa. Ta nepodléhala odsunu a české úřady jí nabídly otevření obchodu, pokud bude posílat děti do české školy. Ta však nechtěla opustit svého německého manžela a raději s ním odešla.Glotz se již od mládí angažoval v SPD, a to nejdříve na levém křídle a stal se jedním z nejmladších poslanců v zemském sněmu.

Jako čtyřicetiletý se stal za Willyho Brandta členem předsednictva SPD, kde mimo jiné měl na starosti styky s Československem. Organizoval Brandtovu cestu do Prahy i cesty Jakeše a Biľaka do Bonnu a pečlivě sledoval činnost disidentů. Sám byl v Praze od roku 1981 až 1996, kdy opustil politiku, několikrát a od té doby také vzrostl jeho zájem o historii Čech, kterou pak zúročil ve své knize "Die Verteibung", která vyšla v v mnichovském nakladatelství Ullstein.

Dva roky poté v roce 2005 vyšla pak ještě v nakladatelství Econ kniha "Von Heimat zu Heimat" - od Domova k domovu, ve které proklamoval, že se nepovažoval za konzervativce u vyhnanců, ale za levičáka, který byl často mezi "všemi židlemi". Sám se nepovažoval za historika, ale vědce v oblasti mediální politiky, což potvrzuje řada jeho prací z tohoto oboru,Po odchodu z politiky se stal zakládajícím rektorem university v Erfurtu.

Kniha "Vyhnání" je určena především německému čtenáři a snaží se zde ukázat mechanismus znepřátelnění a vzniku nacionalismu, ve kterém vidí hlavního viníka následného neštěstí.

Poukazuje, že v průběhu doby, zejména od roku 1848, krok za krokem se Češi a Němci (Deutsch-Böhmen) odcizovali, až nakonec došlo k bezpráví a nepopsatelnému zármutku. Snaží se přitom zaktualizovat tyto události současnými etnickými problémy, což mu vyneslo kritiku i u německých recenzentů, kteří na příklad odmítají srovnání střelby českých vojáků v roce 1919 do německých demonstrantů s vraždou iráckých civilistů americkými vojáky.

Knihu nepovažují za historickou práci, ale za politickou knihu proti nacionalismu, která však vznikla za značné časové tísně. Glotz se podle jejich názoru snažil dějiny "férově vykládat", a ve většině případů tak skutečně učinil. Jen s Edvardem Benešem a Československem učinil "daleko tvrdší soud, než se po právu vyjevuje".

Český čtenář si této slabiny jistě všimne, protože politika předválečného Československa a jeho představitelů, zejména dr.Edvarda Beneše, je středem kritiky. Ta podle jeho názoru umožnila, že se Henleinovi podařilo strhnout sudetské Němce na stranu Hitlera, protože od vzniku Československa se jí nezdařilo úspěšně zvládnout národní politiku díky čechoslovakismu.

Glotz zde jde ve šlépějích Wenzela Jaksche (1896-1966), který se v londýnské emigraci rozešel s Benešem a československou zahraniční reprezentací. Beneše pak vykresluje jako kličkujícího politika, který nakonec při moskevských jednáních prosazoval odsun Němců. I když v knize "Vyhnání" nezastírá nacistický teror v Čechách a popisuje různé události, kterých se Němci dopouštěli, je závěrečná část knihy věnována událostem, které bezprostředně po skončení války v květnu 1945 a následujících týdnech postihly často tragicky Němce na území Čech a Moravy.

Není sporu o tom, že by z dnešního hlediska šlo o nezákonné činy. Proti tomu však stojí tehdejší situace, kdy díky německé agresi byla rozvrácena téměř celá Evropa a v Čechách ještě na konci války se nacistické jednotky dopouštěly bestiálních činů. Sudetoněmecké dějiny prostě nezačínaly až po druhé světové válce.

Přesto Glotzova kniha pro mnohé Němce přináší řadu zajímavých informací, především pokud jde o éru Protektorátu Čechy a Morava a snahu nacistů tento prostor poněmčit. Vyvrací tak představu, že v rámci Třetí Říše šlo o oázu klidu a relativního blahobytu, ve kterém neměli Češi důvod se Němcům mstít. Vést nyní polemiku s knihou "Vyhnání" a jeho autorem nemá již cenu, především proto, že se nemůže již bránit. Lze však ocenit jeho snahu o objasnění německo-českého odcizení, i když k mnohým tvrzením jistě budou výhrady.