Tehdejší Československo bylo první obětí totální války, rozpoutané Německem. Platnost všech dekretů (ústavních a ostatních) a jejich prohlášení od počátku za zákony a ústavní zákony, byla potvrzena a prohlášena ústavním zákonem z 28. 3.1946 (č. 57/1946 Sb.) Dnes je součástí českého právního řádu už jen 57 dekretů, z toho 48 dekretů vydaných až po válce na území ČSR. Jsou výrazem kontinuity čs. státu a jeho právního řádu. Podobně svojí normotvornou činnost tehdy prováděly i jiné exilové vlády, například Polska, Nizozemí, Lucemburska, Norska a Belgie.

Dekrety prezidenta Beneše vycházely z mezinárodních dohod o reparacích a konfiskaci německého majetku v cizině, přijatých na konferencích na Krymu a v Postupimi. Dohoda o reparacích od Německa vstoupila v platnost 24. ledna 1946 a ČSR k ní přistoupila 17. května 1946. Podle Dohody si každá signatární vláda rozhodovala o formě, již sama při reparacích zvolí. Dohodou bylo také mezinárodně právně stvrzeno konfiskování majetku sudetských Němců. ČSR v roce 1945 tak zkonfiskovala majetek osob německé národnosti dvěma dekrety -- č. 12 z 21. 6.1945 a č. 108 z 25. 10. 1945. Na dekret č. 12 ještě navazoval dekret č. 28 ze 20. 7. 1945 o osídlení zemědělské půdy Němců, Maďarů a jiných nepřátel státu. Obdobně konfiskace majetku probíhaly například v Nizozemí, Belgii, Dánsku, Řecku a v Rakousku.

Znamená to tedy, že čs. vláda a prezident Beneš nepostupovali svévolně a protiprávně, ale v souladu s mezinárodním právem. Z vyčíslených válečných škod na ČR v celkové výši téměř 19,5 miliard dolarů bylo nakonec nahrazeno jen 91 miliónů dolarů, tj. pouze 0,4 procenta. Reakce některých kruhů na západ od našich hranic jsou nestoudné také proto, že v přijatých tzv. Pařížských dohodách (1954) se SRN zavázala, že nevznese v budoucnu žádné námitky proti opatření, která byla provedena proti německým majetkovým hodnotám v zahraničí nebo jinému majetku, zabavenému pro účely reparací nebo restitucí. Znamená to tedy, že němečtí občané nemohou vznést jakékoliv nároky vyplývající z opatření provedených z důvodu existence válečného stavu v Evropě. Platnost tohoto ustanovení tzv. Převodní úmluvy byla potvrzena i pro sjednocené Německo Dohodou čtyř vlád (tzv. Smlouva 4+2) o konečném uspořádání ve vztahu k Německu, podepsanou 12. 9. 1990.

Trochu odlišnou problematikou byl odsun osob německé národnosti z ČSR. To probíhalo na základě opatření z Postupimské konference v srpnu 1945. Vysídlení Němců z ČSR tedy mělo také jasnou oporu v mezinárodním právu a není předmětem Benešových dekretů. Článek XIII. Postupimské dohody stanovil, že německé obyvatelstvo nacházející se v Polsku, ČSR a také v Maďarsku, bude třeba přemístit do Německa. Toto mělo být prováděno spořádaným a humánním způsobem. Je ale smutnou skutečností, že poválečné emoce často způsobily i u nás zejména z počátku tzv. divoký odsun a také řadu excesů a osobních tragedií.

Vydání dekretů prezidenta Beneše tedy bylo i z hlediska mezinárodního práva legálním a legitimním aktem. V případě vysídlení většiny osob německé národnosti po válce z ČSR šlo z hlediska mezinárodního práva o součást sankcí a bezpečnostních opatření, tedy zase o výkon práva. Šlo tehdy o legitimní kroky vítězných mocností a jejich spojenců, k nímž Československo patřilo, které byly založeny na principu odmítajícím války jako prostředek národní politiky. Z toho vycházely i přijaté dekrety prezidenta Beneše a zpochybňovat je by pak ve svých důsledcích znamenalo zpochybňovat i výsledky druhé světové války a poválečného uspořádání v Evropě.

Použito odborného tisku a publikovaných výsledků vládní expertizy k dané problematice