Stručně řečeno, v následujícím příspěvku budu tvrdit, že

- v letech bezprostředně předcházejících rok 1968 se mezi úzkými kruhy ekonomů formovaly myšlenky o reformovaném socialismu. Širší participace na tomto procesu byla jen velice omezená. Rok 1968 reprezentuje zásadní zlom. Bylo slyšet názory lidí, kteří nebyli v mocenském centru. Lze si ale jen spekulovat o tom, co toto mohlo znamenat, jaké to mohlo mít důsledky. Nějaký model demokratického socialismu sice mohl být možný, ale rok 1968 poukázal na důležité otázky ohledné politického pluralismu a o ekonomickém systému.

Ekonomické myšlení 70. a 80. let však neodráželo složitost vývoje v r. 1968. Tyto události ani nebyly více studovány a diskutovány. Především význam politické liberalizace pro ekonomickou soustavu byl opomíjen. Důraz byl kladen spíš na ekonomický systém jako čistě technickou věc. Na začátku 90. let se už nikdo nevrátil k ne úplně promyšleným myšlenkám roku 1968.

Dodal bych, že ekonomická reforma roku 1968 nebyla ani objektem většího zájmu ve světě. Šik nebyl velký teoretik. Jeho dílo Třetí cesta sice bylo přeloženo, nikdo jej ale moc necitoval. Mezi ekonomy v Československu vládlo po dvě dekády ticho.

Takže;

Začnu několika postřehy ohledně "nereformovaného" systému a potom o reformách před rokem 1968; následně zmíním důsledky politické demokratizace; nakonec budu diskutovat implikace roku 1968 pro to co následovalo

"Starý" systém

V začátcích ekonomického plánování byly v Československu jen nejasné představy o Sovětském systému, které mohly být brány jako vzor. Neexistovala žádná učebnice. Stručně řečeno, plánování nebylo založeno na nějakém určitém vzoru, ale spíše na určitém přesvědčení, že centralizované řízení se ukáže lepší než kapitalismus. Zdroje měly být použity na priority; centrum mělo vyřešit případné problémy. Centrum mohlo vynutit přesun zdrojů, pokud by se objevil problém zdržující nějaký projekt. Centrum také mohlo nařídit nápravu v případě, že by nějaký podnik neprodukoval dle svých kapacit, nebo výrobky žádané zákazníky. Každý problém tak mohl být vyřešen shora.

Ve skutečnosti však docházelo k nerovnováhám a nedostatkům. Nižší úrovně cítily ze strany centra nekonečnou lhostejnost, čelily tlakům a změnám, které se jim jevily svévolné. Byl to systém trvalých napětí a neustálých změn a přizpůsobování se. Ve výjimečných obdobích (například roku 1956) vycházely na povrch stížnosti. Na nižších úrovních se stěžovalo na svévolnosti a neschopnosti v centru. Centrum si zase stěžovalo na nedostatek disciplíny na nižších úrovních.

Na začátku padesátých let se mělo za to, že se problémy vyřeší co nejpřesnějším následováním sovětského systému, tj. stále detailnějšími ukazateli a důslednější kontrolou ze shora. Na konci padesátých let, po kritice roku 1956, se začalo kritizovat plné uplatňování sovětského modelu. Změny měly obsahovat více důrazu na dlouhodobé plánování a určitou míru decentralizace rozhodování o investicích.

Problémy, které se začaly objevovat začátkem šedesátých let a které souvisely především se zahraničním obchodem, byly řešeny silnými kroky centra, tj. zastavení rozjetých projektů, uvolněním zdrojů pro vývoz. Toto doprovázela silná rétorika centra o nutnosti zabránit tomu, aby se věci se vymkly z rukou.

Reformní myšlení

Tytu události vedly k reflexi a k reformám let šedesátých. Českoslovenští ekonomové měli více přístupů, ale hlavní podnět k reformě se zrodil z kritiky systému řízení ekonomiky. To našlo silnou teoretickou podporu v myšlenkách polského ekonoma Wlodzimierze Bruse, jehož kniha Ogolne problemy funkcjonowania gospodarki socjalistycznej byla přeložena v roce 1964, že mohly existovat různé modely socialistické ekonomiky, centralizovaný a decentralizovaný. Tyto pojetí nebyly úplně přesně definované, ale samotné rozlišení různých modelů byl velký průlom v myšlení.

Jak jsem již zmínil, tyto diskuse byly relativně uzavřené. Například v roce 1962 byli potrestáni členové stranické organizace v Tatře Kopřivnice, protože požadovali diskusi o nutnosti reformy. V roce 1966 bylo více otevřenosti. Velká většina připomínek ke stranickému sjezdu se zabývala ekonomickými otázkami a bylo v nich žádáno o převod pravomocí na nižší úrovně.

Vývoj ekonomického myšlení zásadně formovalo uznání zásad von Misesovy a Hajekovy kritiky centrálního plánování o nutnosti fungujícího mechanismu tvorby cen reflektující -- alespoň do určité míry -- nabídku a poptávku. Toto například navrhoval Kouba, Turek, Kožešník, ale také Černík. To sice bylo relevantní, ale ekonomická teorie mohla nabídnout daleko více pro myšlení o reformní strategii. A to především teorie firmy, podnikové organizace, a dokonce i teorie o tom, jak se skutečně tvoří ceny v tržní ekonomice. Diskuse těchto témat se objevily teprve v roce 1968.

Nicméně lze těžko hovořit o roli tvorby cen a zároveň vyjadřovat plnou víru v plánování. Trh měl podporovat plánování, ale nebyl jasné jak. Kdokoliv překročil určitou míru byl tvrdě pokárán politickým vedením. Toto určovalo jasné meze pro jakoukoliv diskusi.

Bylo také uznáváno, že se musí postupovat krok za krokem. Občas se mluvilo o volných cenách, volném obchodě, konvertibilitě měny, kapitálovém trhu, ale to všechno se mělo implementovat pozvolně a po důkladné přípravě. To je tedy v kontrastu s trendem po roce 1989, podle nějž se mělo postupovat co nejrychleji v obavě -- anebo ve zdánlivé obavě --, že by váhání vedlo k další nezdařené reformě.

Reformy před rokem 1968

V šedesátých letech byly změny zaváděny pozvolně. V lednu 1965 byly zavedeny určité prvky pružnosti cen; zisk začal být zohledňován jakožto ukazatel. V lednu 1967 byla zavedena cenová reforma s cílem, aby ceny odpovídaly nákladům. To mělo být předpokladem pro větší samostatnost podniků. To však vedlo ke všeobecnému zvýšení cen výrobců a tak i příjmů některých podniků. Stejně jako v předchozích případech mohly podniky zneužít nutný nedostatek informací v centru a přehánět své náklady. V květnu 1967 avšak obavy z nerovnováhy vedly k razantní re-regulaci investic a nárůstů mezd.

Reforma tak narazila na obvyklou překážku: jakmile došlo k problémům, centrum zakročilo. Nikdo však nebyl schopný nabídnout něco jiného. Novotný byl přesvědčený, že centrum má zodpovědnost zakročit. Ačkoliv měl Černík větší pochopení pro reformní pozici, také uznával, že centrum musí zakročit. Reforma může počkat.

Takže až do konce roku 1967 se toho moc nedělo. Reforma se ukázala daleko více složitá, než se původně předpokládalo, a skoro se zastavila.

1968

Rok 1968 přinesl mnoho změn v charakteru reformy a jejím významu

- reforma mohla najít podporu v centru politické moci. Šik se stal náměstkem předsedy vlády a Černík se stal předsedou vlády. Ve skutečnosti však byla Šikova moc omezená.

- ekonomická reforma nebyla v centru pozornosti. To se povedlo do určité míry Šikovy změnit vystoupeními v televizi, kde referoval o stavu ekonomiky a kde poválečné období líčil jako zklamání. Ve skutečnosti nechtěl znít tak pesimisticky, ale podle výzkumů veřejného mínění byli poté lidé velice skeptičtí o stavu a výhledech ekonomiky.

- najednou bylo místo pro hlas veřejnosti. Ukazovala se různost pohledů. Kdyby mohla reforma pokračovat, nemohla by mít formu prostého uplatnění myšlenek, s kterými přišly ekonomické týmy. A toto je nejdůležitější bod, který je často opomíjen. V roce 1968 přestala být ekonomická reforma záležitostí malého okruhu profesionálních ekonomů; stala se daleko složitějším procesem do kterého přispívaly různé zájmy a názory.

Toto budu ilustrovat na tématech denivelizace, strukturální politiky, podnikových rad a podnikové organizace. A nakonec zmíním soukromý sektor.

Denivelizace

Denivelizace bylo velkým tématem mezi zastánci reformy. Šik jí věnoval velkou část svého projevu na sjezdu strany v roce 1966. Stejně tak Novotný, ale ten nebyl v tomto ohledu tak razantní. Podle Šika bylo příliš mnoho rovnosti, kvalifikovaná práce byla podhodnocena, následkem čehož nebylo dostatek motivace k vzdělávání; to vedlo k technologickému zaostávání za rozvinutými tržními ekonomikami.

Argumentace mohla být podpořena propočtem času, který byl nutný k tomu, aby vysokoškolák dohnal svým platem manuálně pracujícího dělníka. Tyto studie měly metodologické nedostatky. Byly založeny na povoláních, které podporovaly danou tezi. Machoninova studie sociální stratifikace poukázala na to, že skutečně existovala významná skupina málo kvalifikovaných dělníků s vysokými příjmy, což přisuzovala politickým rozhodnutím vytvořit skupinu spolehlivých opor režimu.

Ve skutečnosti však situace byla složitější

- vysoké platy horníků odrážely těžkosti v náboru pro tuto práci. S tím byly těžkosti již od roku 1945, což se během padesátých let snažil řešit svými rozhodnutími Ústřední výbor. To se na začátku setkávalo s odporem jiných, méně favorizovaných, sektorů, ale vzhledem k tomu, že se snažilo o energetickou soběstačnost v kontextu energeticky náročného hospodářství, nezbývalo nic jiného než reagovat na situaci na trhu a zvýšit horníkům mzdy.

- Mezi sektory a podniky byly velké diferenciace. Rozdíly panovaly i mezi jednotlivými manuálně pracujícími dělníky. Vzhledem k rozdílům mezi sektory a podniky byl průměrný plat dělníka v hornictví vyšší než plat více kvalifikovaných pracovníku v méně favorizovaných oborech.

- Nešlo tedy o podhodnocení kvalifikací, ale spíše o podhodnocení oborů. Všichni v některých méně favorizovaných oborech průmyslu, nebo ve zdravotnictví, si mohli stěžovat na své podhodnocení. Nicméně z pohledu trhu práce mělo toto ohodnocení smysl. Vedlo to k dostatku pracovních sil odrážející priority centra.

- Chtěl bych zdůraznit, že argument o denivelizaci vznikl v období komunismu. Již Stalin prosazoval diferenciaci. V roku 1945 preferovala KSČ vysoké platy pro ředitele podniků. Po roce 1948 se snažili prosazovat úkolové mzdy, aby rozlišovali mezi dělníky na základě výkonnosti. To se jim však často nedařilo, což svalovali na "nivelizační předsudky". Na podobné překážky narážely také u hnutí "úderníků" (i když ti byli značně materiálně zvýhodněni). Myšlenka se opět objevila během reforem na konci padesátých let, když se měly zvýšit prémie pro vedoucí pracovníky.

V jednom období, když dělníci nepřijali větší mzdovou diferenciaci, se vina hledala v "kapitalistických náladách". V šedesátých letech to zas byly konzervativní komunistické postoje.

Nivelizace v roce 1968

V roce 1967 data indikovala určitý růst mzdové diferenciace. Do debaty však vstoupily nové hlasy. Před sjezdem v roce 1966 bylo zhruba stejně zastánci jako odpůrci nivelizace. Na vysoké platy vedoucích pracovníků se dívalo s nedůvěrou. S politickou liberalizací se tento hlas mohl dostat do popředí. Odbory konečně mohly vyjadřovat hlasy zdola. Předtím denivelizaci nadšeně podporovaly. Najednou ale byly proti. Podporovaly požadavky nejhůř placených a důchodců.

Jak potvrzovaly výzkumy veřejného mínění na pracovištích, nejhůře placení byli nejvíce nespokojení se svými platy. Platy vedoucích pracovníků, které se zdály vysoké, se setkávaly s výrazným odporem. Nedostatky pracovníků byly nejvíce akutní v zdánlivě dobře placených manuálních zaměstnáních.

Struktura

Ohledně investičních požadavků podniků se vždycky hodně lobbovalo, což teď šlo dělat otevřeně. Je pozoruhodné, že zrovna sektory hornictví a hutnictví nejvíce tlačily a v roce 1968 dosáhly zvýšení investic. Měly ale silný argument. Přestože mohly tyto odvětví být považovány za "favorizované", v mezinárodním srovnání stále zaostávaly. Méně favorizované obory ale měly také možnost se organizovat a prosazovat. A tak se s cílem zlepšit pozici daného oboru formovaly sdružení i v textilních a jiných odvětvích.

Odbory opět prosazovaly požadavky méně favorizovaných oborů, což pro ně bylo důležitější než nivelizace. Dokonce se hrozilo i stávkou. Není ale úplně jasné, nakolik tato hrozba byla realistická. Rok 1968 tak byl svědkem projevování se kolektivních zájmů, což mohlo mít zásadní dopady na ekonomickou politiku. Reforma se již nemohla stát jen věcí úzké skupiny odborníků.

Podnikové rady

Zrod podnikových rad byl dalším důležitým prvkem. Ten byl povzbuzen také způsobem, jakým byl formulován Akční program strany. Začátek tohoto procesu však spíše odrážel dění v jednotlivých závodech. Motivace ale byly nejasné.

Ačkoliv jej nejdřív moc nezajímaly, podnikové rady se pro Šika staly zásadní věcí. Mohly totiž být klíčem pro zavádění tržních prvků v ekonomice založené na státním vlastnictví. Aby mohly fungovat v tržním systému, bylo potřeba obhájit nezávislost podniků. Nějaký model zodpovědnosti zaměstnancům mohl pomoci tuto mezeru zaplnit. Doba závodních rad přišla hlavně po srpnu 1968. Bylo možné je zakládat bez příkazů shora a často mohly být chápány jako akt odporu nebo odhodlání pokračovat v reformě.

V podnikových radách většinou převládali mladí odborníci, členové strany. Jedním z popudů byla snaha managementu se osamostatnit ze závislosti na centru. Dalším pak mohla být snaha -- založená na pocitu, že vedení bylo nedostatečně vzdělané a nekompetentní -- o kariéru v rámci managementu. Proto se tedy nemuselo jednat o jakýsi model zaměstnanecké participace na řízení. Co to vlastně mohlo znamenat, by býval musel ukázat čas. Ten ale předběhly události a po invazi již radám nebylo dovoleno se podílet na rozhodování.

Organizace podniku

Občas se objevovaly návrhy spojit dohromady podniky do kombinátů. To byl důležitý prvek reforem roku 1958. Tento návrh se odůvodňoval dvěma argumenty. Prvním byla teze, že inovace a zásadní technologické pokroky se obvykle šíří i za hranice podniku. Technologickému pokroku proto může pomoci, když jsou podniky nějakým způsobem propojené. Druhá motivace pro vznik kombinátů byla více pragmatická. Byla to snaha snížit objem práce v centru. Centrum by tak nemuselo dávat tak detailní příkazy. Ty by totiž mohly být delegovány na nižší úrovně.

V minulosti však převládla ta druhá motivace a byly podobné reorganizace spíše jen formální a administrativní. Centrum tak arbitrárně propojilo podniky, což nemělo žádný význam pro transfer inovací.

V roce 1968 se mělo začít s reorganizací na nižších úrovních dle potřeb a preferencích konkrétních podniků. To logicky evokovalo sloučení, převzetí, a jednání spojené s finančním trhem. Mohlo to vést k systému v němž by jeden podnik mohla kupovat vlastnické podíly v jiných firmách.

Této problematice by bývala prospěla hlubší teoretické reflexe. Hayek a von Misses byly v tomto směru nedostateční. Znalosti teorie firmy a organizace podniku, v podobě jaké byly v té době rozvíjeny, byly jen omezené.

Soukromý sektor

Absence významnějších hlasů žádající obnovu soukromého sektoru v roce 1968 si zaslouží pozornost. To zřejmě může mít politické vysvětlení, když politické vedení pořád vyjadřovalo věrnost zásadám socialismu. Možná pro to ani nebyla sociální základna. Soukromé podnikání bylo ve městech dávno zničené a na venkově kolektivizace (konečně) přinesla růst životní úrovně.

Po roce 1968

V měsících a letech po sovětské invazi byla reformu zničena. Do velké míry pod záminkou obnovení makroekonomické rovnováhy a zamezení inflačním tlakům byla znovu vynucena centrální kontrola. To nebylo obtížné. Míra nerovnováhy byla do velké míry přeháněna. Byly provedeny dva zásadní kroky: omezení investic v květnu 1969 a stop jakéhokoliv růstu maloobchodních cen v lednu 1970.

Oficiální verze ze začátku byla, že reforma bude pokračovat po nastolení makroekonomické rovnováhy. Nicméně v následujících letech se díky ostrým politickým útokům stalo i slovo "reforma" tabu. Sice se objevili pokusy o drobnější systémové změny, ale hlavní problémy jako role trhu při stanovování cen byly mimo diskuzi.

V Polsku a Maďarsku byla situace jiná. Reforma se tam stala jádrem vládní politiky (alespoň co se týče rétoriky). Lze dodat, že v Československu před rokem 1989 bylo obtížné dokonce jen diskutovat maďarské reformy.

Ekonomické myšlení po roce 1968

Začínám diskusi o ekonomickém myšlení po roce 1968 citátem od Karla Půlpána v současné vysokoškolské učebnici.

"Nejlepší ekonomové z řad "osmašedesátníků" Karel Kouba, Čestmír Kožušník a Otakar Turek ... se v době nuceného odmlčení zbavili reminiscencí na tržní socialismus a byli teoreticky připravenější na složitosti přechodu od ne-ekonomiky ke ekonomice než pravicoví radikálové. Jejich obezřetnost však nenašla politicky silné vyjádření" (František Vencovský, Karel Půlpán a kol., Dějiny měnových teorií na českém území, 2005, str. 341).

To jsou silná, nápadná a zajímavá tvrzení. Můžeme se zeptat do jaké míry má Půlpán pravdu a, pokud má pravdu, proč to tak bylo.

Po roce 1968 "osmašedesátníci" (v uvozovkách protože toto vůbec není jasně vymezený pojem. Mám na mysli nejaktivnější zastánce) buď emigrovali anebo trpěli různými druhy diskriminace a nemohli ani provádět další výzkum ani publikovat v Československu. V několika případech pracovali v podnikové sféře a mohli zkoumat poměry na této úrovni (měl tuto příležitost Lubomír Mlčoch), i když jenom soukromě a i když mohli rozšířit závěry především jenom samizdatem (s výjimkou menších příspěvků v časopisu Ekonomické modelování - 100 výtisků).

Nelze mluvit o "linii" osmašedesátníků po roce 1989, ale pokud to jde o přední aktivní zastánce reformy šedesátých let mohu si dovolit všeobecná tvrzení

- nikdo nechtěl opakovat reformu šedesátých let. Všichni byli "radikálnější",

- často viděli novou reformu jako složitý proces vývoje a ne jako "skok do tmy",

- občas zdůrazňovali širší souvislosti (úlohu státu, potřebu sociální podpory pokud roste nezaměstnanost apod.),

- většinou nevěřili ve všeléky,

- neměli silnou teoretickou základnu, ale byli ochotni se naučit od různých zdrojů a od zkušeností různých zemí (Zdislav Šulc v knížkách publikovaných v r. 1990 a 1998 psal o minulých pokusech o reformu v Československu a o transformaci v Západním Německu po r. 1945).

Jiný proud se zformoval především ve výzkumných ústavech. Tito ekonomové mohli publikovat, mohli diskutovat a mohli (trochu) cestovat. Měli přístup k moderní ekonomické vědě.

Nicméně

- slovo "reforma" bylo tabuizováno. Vůbec se nemohlo mluvit o osmašedesátém. Proto nebylo možné seriozním způsobem kritizovat, anebo komentovat, minulé reformní pokusy,

- celkové kritické hodnocení socialistického systému bylo stejně znemožněno. Ekonomové mohli sledovat teorie o tržní ekonomice a o její přednostech (i když s omezenými možnostmi publikovat závěry), ale nemohli aplikovat tyto teorie na rozpracování hodnocení čs. ekonomiky, anebo na rozpracování strategie reformy. Mohli jenom (a to polosoukromě) vyvodit závěr, že kapitalismus je lepší systém.

- hodně se diskutovalo o efektivnosti čs ekonomiky a závěry často nebyly lichotivé.

- hodně se diskutovalo o problematice rovnováhy a nerovnováhy, která se mohla projevit v nedostatcích zboží v obchodech. Podnět k tomu daly částečně teoretické příspěvky a zkušenosti v jiných socialistických zemích (Kornai v Maďarsku, realita v Polsku a Sovětském svazu). Toto bylo staré téma v plánovaných ekonomikách, kde se neustále bojovalo proti nerovnováze. Tento předmět proto nebyl tabuizován.

Jádro teoretického sporu mezi ekonomy je v otázce příčin tlaků na makroekonomickou rovnováhu v plánovaném systému, jestli pramení z politiky vlády (často chce rychlejší růst přes nedostatečnost zdrojů) anebo z vlastní podstaty tohoto systému.

Je zajímavé, že Václav Klaus neměl úplně jasné stanovisko, ale spíš zdůrazňoval úlohu vlády a státní banky. Zastával proto názor, že korigování politiky (a to by znamenalo přísnější rozpočtovou a monetární politiku) přinese zlepšení. Proto mluvil překvapivě pozitivně o aplikaci "přestavby" na konci 80. let.

Jak to souvisí se strategií transformace?

- důraz na nerovnováhu byl slučitelný s přístupem MMF, s Washingtonským konsensem a s restriktivní politikou na začátku roku 1991. Byly pochybnosti od některých "osmašedesátníků" a dalších, kteří navrhovali opatrnější přístup, ale pochybnosti souvisely spíš s přesným časováním a pořadím kroků než s logickou nutností těchto kroků. I když veřejnost nemohla rozumět všem detailům, lidé mohli vnímat všeobecný souhlas velké části obce ekonomů ohledně této části reforem.

- strategie privatizace však v podstatě nebyla připravena. Osmašedesátníci snad měli náskok vzhledem k tomu, že mezi nimi byly hlasy podporující větší důraz na zahraničí investice .

Závěr

Jaký je odkaz ekonomické reformy 1968?

První závěr je, že nešlo o pokus reformování nereformovatelného. Čistě ekonomická reforma před rokem 1968 by pravděpodobně nikam nevedla. Politická liberalizace však přinesla novou sílu a také změnila v určitých ohledech směr a smysl ekonomické reformy. Tak se opravdu začal měnit starý systém. Neutvářel se však nový model demokratického socialismu. Sice nevíme kam by reforma vedla a kde by se zastavila, ale nevidím vnitřní silu, která by byla schopna reformu obrátit. Lze tedy tvrdit, že rok 1968 vzbudil zájem o demokratický model socialismu, ale nelze říci, zda by takový model mohl být stabilní, úspěšný a přitažlivý ve srovnání s jinými možnostmi, jako třeba s demokratickým kapitalismem.

Druhý závěr souvisí s ekonomickým myšlením. Normalizace velmi negativně ovlivňovala ekonomické myšlení v Československu a zvlášť myšlení o transformaci ekonomiky. Vedla spíš k nejistotě a v teoretické sféře k ne příliš hluboké víře v přednosti tržního hospodářství. V tomto kontextu má Půlpán velký kus pravdy. Osmašedesátníci ještě byli otevření široké škále názorů a teorií, i když před nimi stály velké bariéry. Rozuměli transformaci jako procesu a ne jako jednomu náhlému skoku.

Třetí závěr souvisí s přímou aplikovatelností strategie, anebo částí strategie, šedesátých let na poměry devadesátých let. Reforma se samozřejmě mohla opírat také o zkušenosti z jiných socialistech zemích po roce 1968. Na základě těchto zkušeností (v Maďarsku, v Polsku a v jiných zemích) by bylo možné hned na začátku liberalizovat většinu cen a dovolit soukromé podnikání. Býval by vhodný mnohem opatrnější přístup k privatizaci. My víme, jak špatně to dopadlo s kuponovou privatizací. To souvisí s tvrzením o osmašedesátnících že "jejich obezřetnost však nenašla politicky silné vyjádření". Obezřetnost nebyla příliš módní u zastánců rychlé reformy a masové privatizace. Komu však chyběla obezřetnost, nerozuměl složitosti transformaci ekonomického systému. Reforma devadesátých let nemohla opakovat reformu šedesátých let, ale ti, kteří spolu-utvářeli dřívější reformní pokus, lépe rozuměli nutnosti se učit ze zkušeností jiných zemí a jiných období.

Literatura

Myant, M., Czechoslovak economy 1948-1988: battle for economic reform, Cambridge : Cambridge University Press, 1989.

Myant, M., Transforming socialist economies: the case of Poland and Czechoslovakia, Aldershot : Edward Elgar, 1993