Teze zprávy ruské Rady zahraniční a obranné politiky (SVOP), připravené pro její 15. shromáždění (17.-18. března 2007), jsou takovým důležitým pokusem pochopit novou mezinárodní realitu a na tomto základě formulovat zahraničně politická doporučení. Ne se vším z tezí však můžeme souhlasit. Tak například se nám zdají nepodložené přílišné panikaření a pesimismus.

Rusko a svět, v němž žijeme

Naše diplomacie posledních let, vystoupení prezidenta Vladimíra Putina věnovaná zahraničně politickým otázkám a především jeho mnichovský projev nenechávají nikoho na pochybách o tom, že politické vedení naší země má promyšlenou a praxí prověřenou strategii mezinárodních vztahů. To dokazuje i přehled zahraniční politiky Ruské federace, vypracovaný z prezidentova pověření Ministerstvem zahraničních věcí ve spolupráci s politology.

Docházíme k závěru, že volba z roku 2000 – pragmatismus, mnohosměrovost a pevná, ale nekonfrontační ochrana národních zájmů v mezinárodních vztazích – se plně osvědčila. Připouštím, že se tehdy někomu mohlo zdát, že se umírněná politika a mnohostranná ruská diplomacie volí z pozice slabosti. Ale ani nyní, když naše země zesílila a získala sebedůvěru, se těchto zcela základních principů nevzdává.

Už náš tehdejší pohled na svět se zakládal na zdravém smyslu a střízlivém hodnocení tendencí, určujících současný světový vývoj. Dějiny, můžeme-li tak nazvat časový úsek šesti-sedmi let, nám daly za pravdu.

I analytici se zabývají krátkým obdobím raného 21. století. Například Thomas Friedman (americký politolog, dopisovatel listu The New York Times – pozn. red.) došel ve své poslední knize k závěru, že nyní, když se globalizace rozšířila za hranice západní civilizace, je svět plochý a neumožňuje budování jakýchkoli hierarchických konstrukcí. Horizontální spojení, tvořící podstatu současných mezinárodních vztahů, vyžadují síťovou diplomacii. Dovolím si rovněž citovat známý výrok Richarda Haase (prezidenta nevládní americké Rady pro zahraniční vztahy - pozn. red.) o tom, že „Spojené státy nepotřebují k tomu, co dělají, souhlas ostatních zemí, potřebují však jejich podporu, aby byly úspěšné“. A je-li tomu tak, pak je třeba se domlouvat o tom, co dělat a jak. Mnichov mnohým otevřel oči. Americký list The Boston Globe při analýze projevu ruského prezidenta napsal : „Moskva si dříve než Washington uvědomila jeden důležitý fakt: ve světě se tvoří 'polyarchie' – mezinárodní systém, kterého se účastní mnoho nejrůznějších hráčů, jejichž aliance a orientace se mění s kaleidoskopickou rychlostí.“

Nemohu souhlasit s tezí, že alternativou unipolárního světa je chaos v  mezinárodních vztazích následkem jakéhosi 'vakua ovladatelnosti a bezpečnosti'. Spíše lze hovořit o vakuu povědomí těch nebo oněch států. Jak bylo možné se nejednou přesvědčit, zejména jednostranná, nebo dokonce silová řešení vedla k růstu pravděpodobnosti konfliktů ve světové politice a k vrstvení nových problémů na staré. V podstatě se tím tvoří mechanismus rozšiřování konfliktního prostoru ve světové politice.

Lze pochopit, že na opačné straně Atlantiku dodnes nemohou překročit svůj stín a vyslovit slovo 'multipolární'. Ale je zcela nesprávné tvrdit, že multipolarita zvyšuje pravděpodobnost konfrontace. Ano, objevují se nová 'silová centra'. Vzájemně spolu soupeří, mimo jiné i o přístup k přírodním zdrojům. Tak to bylo vždy a není na tom nic fatálního.

Trendy k neformálnímu kolektivnímu vedení hlavních světových mocností, vytvářené jako doplněk k stávajícím mezinárodním institucím, především k OSN, umožňují přiblížit se k řešení problémů ovladatelnosti v současném světě. Při tom se vylučuje výhradní právo na pravdu kohokoli – ať Spojených států, Evropské unie nebo Ruska.

To vše vůbec není ekvivalentní konfrontaci. Paradigma současných mezinárodních vztahů je určováno spíše konkurencí v nejširším smyslu slova, jejímž předmětem jsou mimo jiné hodnotové ukazatele a rozvojové modely. Novost situace spočívá v tom, že Západ ztrácí monopol na globalizační procesy. Zřejmě  odtud pramení pokusy popsat to, co se odehrává, jako ohrožení Západu, jeho hodnot a životního stylu.

Zlom mezi civilizacemi?

Rusko se staví proti pokusům rozdělovat svět na tak zvané 'civilizované lidstvo' a na všechny ostatní. To je cesta ke globální katastrofě. Jsem přesvědčen o tom, že volba politiky sjednocení, kterou učinilo Rusko a ostatní přední státy, včetně historických civilizací – Číny a Indie, umožní vyhnout se rozkolu podle civilizačních příznaků.

Globalizace staví před lidstvo skutečně existenční otázky. Všichni víme, že zásoby přírodních zdrojů jsou omezené, takže jednoduše nelze zajistit spotřebu všech na úrovni průmyslově rozvinutých zemí. V projevu v Bavorské katolické akademii v lednu roku 2004 hovořil kardinál Josef Ratzinger, budoucí papež Benedikt XVI., o tom, že je nezbytné se uskrovňovat. Rovněž se kriticky vyjádřil o aroganci Západu, maje na zřeteli pretenze na univerzálnost 'obou velkých kultur Západu – kultury křesťanské víry a kultury světského racionalizmu'.

Současný nejvyšší vatikánský představitel rovněž předložil tezi, velmi blízkou tomu, o čem stále hlasitěji mluví ruská pravoslavná církev: „Dnes musí být koncepce lidských práv doplněna učením o lidských povinnostech a o lidských možnostech.“ Jsem přesvědčen, že jen tak by se mohlo podařit najít společný mravní jmenovatel hlavních světových náboženství. Bez toho není harmonický rozvoj lidstva možný.

Nové hrozby – 'volba zbraně'

Sporné je i to, jak se v tezích zprávy SVOP hodnotí hrozba terorismu. Z jedné strany se přehánějí možnosti konsolidace islámského faktoru ve světové politice, a z druhé se mluví se o hlubokých rozporech mezi islámskými státy. Hlavní chybu však spatřuji v tom, že se tato otázka analyzuje zcela odtrženě od nutnosti řešení reálných problémů, především na Blízkém východě, které brání realizaci potenciálu, umožňujícímu arabsko-muslimskému světu odpovědět na výzvy modernizace.

Celkově se ve zprávě nedoceňují možnosti aktivit k urovnání krizí, vytvářejících živnou půdu extremizmu. Je třeba se vzdát politiky síly, přijmout taková opatření, která by pomáhala řešit problém chudoby v globálním měřítku.

Zkušenosti posledních šesti let přesvědčivě prokázaly, že jsou odsouzeny k neúspěchu libovolné pokusy vyhnout se realitě multipolárního světa. Ať vybereme jakýkoli příklad, závěr je jediný: současné mezinárodní problémy nemají silová řešení, pokusy postupovat tímto způsobem situaci jenom zhoršují a zahánějí do slepé uličky. Deficit bezpečí nebo pocit takového deficitu rodí také stagnaci v oblasti odzbrojení, která zostřuje hrozbu šíření zbraní hromadného ničení.

Jsem přesvědčen, že současná propagace důležitosti použití síly je jev dočasný. V budoucnosti se bude úloha síly ve světové politice objektivně zmenšovat. Je to možné porovnat s prezidentskými volbami v roce 1992 v USA, kdy ne všichni chápali roli ekonomického faktoru: „Všechno je v ekonomice, chytráku!“ (jedno z hesel kampaně Billa Clintona – pozn. red.). Nyní vystupují do popředí otázky zajištění stabilního hospodářského růstu států, včetně uspokojování energetických potřeb, už v globálním měřítku. Právě rostoucí vzájemná ekonomická provázanost je důležitým faktorem mezinárodní stability. Tyto otázky nelze řešit prostřednictvím síly, okupací nebo vojenskou přítomností v zahraničí.

Sázet na hrubou sílu je základní vadou politiky našich partnerů. A dělá se to na úkor faktorů 'jemné síly', jejichž význam naproti tomu neustále roste. Ve své době vedla podobná mentalita k výroku, připisovanému Stalinovi: „A kolik má Vatikán divizí?“ Nyní, když navrhujeme rozpracovat kolektivní strategii vůči Iráku, dostáváme často otázku: „Je Rusko připraveno poslat vojenské jednotky do Iráku?“ Myšlenky se znovu točí kolem použití síly. Takový přístup je těžkým břemenem pro zahraničněpolitickou strategii Washingtonu.

Je třeba rozhodně odmítnout pokusy znovu ideologizovat a remilitarizovat mezinárodní vztahy na úkor upevňování kolektivních a právních principů.

Rusko – území svobody v současných mezinárodních vztazích

Jedním ze základních prvků současné reality je požadavek svobodného světa a práva každého státu mít možnost řešit v nových podmínkách otázky vlastních národních zájmů podle svých představ. Ani bloková, ani ideologická disciplína už nefungují automaticky, i když jsou zřejmé pokusy vyměnit je za solidaritu jedné civilizace proti všem ostatním.

Na světové scéně je také třeba 'svobody slova', o které se hovoří ve vztahu k vnitropolitickému vývoji každé země. Libovolné potlačování 'jinověrců', zametání existujících rozporů pod koberec má vždy negativní důsledky pro celé mezinárodní společenství, ochuzuje jeho intelektuální zdroje. Každý si jistě může vybrat i svobodu provádět iracionální politiku. Ale v současných podmínkách za to platíme všichni: to, co probíhá v Iráku a v jeho okolí, to přesvědčivě dokazuje.

Hlavní význam Putinova mnichovského projevu spočívá v tom, že pomohl rozbít hradbu mlčení o základních otázkách globální architektury bezpečnosti, tj. o problémech, které se týkají opravdu všech. Prezidentův projev vymezil 'území svobody' – svobody myšlení a svobody slova v mezinárodních vztazích. Bohužel se ve světové politice vytvořila situace podobná naší v sovětském období, kdy se všechny palčivé problémy diskutovaly 'v kuchyni'. Jenomže 'kuchyně' – to jsou rozhovory za zavřenými dveřmi, za zády těch, kterým byla kritika adresována. Je zřejmé, že taková konformní atmosféra není v zájmu mezinárodního společenství.

Neurčitost budoucího světového uspořádání byla v mnohém spojena s oslabením Ruska po rozpadu SSSR. Vytvořil se dojem, že naši zemi prostě odepsali jako materiál pro nové územně-politické přerozdělení světa. S takovou perspektivou se už Rusko ve své historii setkalo, například začátkem 18. století. Tehdy byl problém řešen cestou urychlené modernizace, což bylo jádro reforem Petra I. Na současnou výzvu odpovídáme rovněž radikálními politickými a ekonomickými reformami, které stejně jako tehdy jdou cestou evropské volby, ale se zachováním odvěkých ruských tradic. Výsledkem je obnovení zahraničněpolitické samostatnosti naší země – nyní už jako suverénního demokratického státu.

Také díky tomu se poprvé po mnoha letech v mnoha ohledech vytvořilo opravdu konkurenční prostředí na trhu myšlenek o budoucím světovém uspořádání, adekvátním současnému stavu světového vývoje. Vznik nových globálních center vlivu a růstu, vyváženější rozdělení zdrojů rozvoje a kontrola přírodního bohatství jsou materiální základnou multipolárního světového uspořádání.

Souhrn všech těchto a dalších faktorů zřejmě vyvolá přechod k nové etapě světového vývoje. Objektivním základem široké mezinárodní spolupráce zůstává obrana proti současným nebezpečím a hrozbám. Čím dál tím více získává uznání mnohostranná diplomacie jako účinný nástroj regulace mezinárodních vztahů na globální i regionální úrovni. Roste role OSN, organizace, které má unikátní legitimitu. Takže nemohu souhlasit s podceňováním této celosvětové organizace ve zprávě SVOP. Vývoj událostí vede všechny, dokonce i ty, kteří nejsou zrovna příznivci OSN, aby v ní pracovali a používali její mechanizmy.

Energetická geopolitika?

Objektem pozorné analýzy je samozřejmě i reakce na naši rostoucí roli v globální energetice. Za prvé nikdo nikde nedokázal, že ti, kteří obviňují Rusko z energetického vydírání, mají nějaký důvod tvrdit, že jsme nesplnili jakýkoli svůj závazek nebo porušili byť jedinou smlouvu.

Za druhé se nám neseriózní rétorikou snaží nasadit psí hlavu pochybné 'energetické supervelmoci'. Jistě by toho chtěli někteří zneužít k tlaku, který by Rusko trvale udržel na surovinovém dně mezinárodní dělby práce. To ale nelze připustit.

Samozřejmě něco úplně jiného je, že možnosti, které nám nabízejí příjmy z prodeje energetických zdrojů a z upevnění pozice našich surovinových firem v nadnárodním podnikání, určitě využijeme pro růst dynamiky integrace do globální ekonomiky a k převodu vlastního hospodářství na inovační cestu rozvoje.

Prostor SNS: nový kurs

Zdálo se, že by známé peripetie, spojené s cenou plynu pro Ukrajinu, Bělorusko a jiné státy SNS, měly přesvědčit Západ o tom, že nemáme žádné imperiální úmysly a budujeme se sousedy normální vztahy, založené na tržních principech. Právě politizace ekonomických vztahů mohla sloužit jako základ podezření vůči Rusku. V současné době se situace změnila, ale o podezřeních se mluví dál, z čehož je možné učinit závěr, že vůbec nejde o altruismus. V prostoru SNS se začínají rozehrávat geopolitické hry pomocí takových nástrojů, jakými je 'demokratizátorství'. Řekněme to zcela otevřeně – hlavním kritériem úrovně rozvoje demokracie má zřejmě být připravenost jít ve stopách cizí politiky.

V dvoustranných i mnohostranných vztazích se v prostoru SNS Rusko snaží upevnit prvky objektivní pospolitosti a vzájemné závislosti mezi našimi zeměmi – hospodářské, kulturně-civilizační a jiné. Nic více, ale nic méně. Ve snaze stabilizovat tuto oblast jsme připraveni napomáhat budování nezpolitizovaných vztahů jednotlivých států SNS s vnějšími partnery, budou-li přitom jejich účastníci ctít zájmy států SNS a zavrhnou taktiku 'zneklidňujících akcí' ve vztahu k Rusku.

Snaha udržet Rusko v regionální 'skořápce' přitom nemá perspektivu. Ve svém rozvoji jsme ji už dávno opustili.

Krizové reakce: pozitivní řešení

Jsme připraveni podporovat hledání řešení těch problémů, které vznikly v důsledku  jednostranně započatých akcí. Především se to týká Iráku, kde se dá situace ještě zachránit. Je těžké nesouhlasit s míněním Henryho Kissingera o tom, že dříve nebo později 'bude třeba vrátit Irák mezinárodnímu společenství' a 'ostatní země musí být připraveny sdílet odpovědnost za mír v oblasti'. Ale rozdělení odpovědnosti předpokládá společné vypracování optimálního řešení.

Říkají nám, že situace v Iráku je nyní naše 'společné neštěstí'. Rusku byla vždy cizí škodolibost nebo snaha využívat cizí potíže. Ale tady se neobejdeme bez toho, že naši američtí přátelé, kteří budou naslouchat hodnocením a návrhům, převažujícím jak ve Washingtonu, tak i v jiných hlavních městech, kardinálně změní svou iráckou strategii. Mnohostranné setkání, konané 10. března v Bagdádu, je krok správným směrem. Tohoto procesu je třeba využít při vypracování nové, kolektivní strategie v Iráku.

Korekce kursu musí především spočívat v zapojení všech iráckých politických sil, všech jeho sousedů, OSN, Ligy arabských států, Organizace islámské konference, G8 do procesu regulace. To by pomohlo realizovat v praxi i objektivní shodu zájmů Washingtonu a Teheránu, které sází na tutéž iráckou vládu. Není pochyb, že v Iráku dochází k určitému politickému vývoji. Realizovat potenciál vlivu mezinárodního společenství na Teherán ve správném duchu je možné jenom zapojením Iráku, a nikoliv jeho izolací.

Důležité je pokračovat i v mnohostranném úsilí při hledání východiska ze současné situace kolem íránského jaderného programu. Přitom je však důležité si uvědomit, že značná část problému (stejně jako v případě jaderného problému na Korejském poloostrově) je spojena s nechutí Spojených států normalizovat dvoustranné vztahy s Íránem na základě všeobecně uznávaných principů. V přístupu k severokorejskému problému prokázaly USA větší pružnost a pragmatismus, přešly od ultimativního požadavku, jehož splnění bylo předběžnou podmínkou obnovy rozhovorů. Pchjongjang učinil také vstřícný krok a výsledek na sebe nenechal dlouho čekat. Takový přístup je třeba využít i v íránském případě. Potom zapůsobí i dávkovaný tlak, který vyvíjí Rada bezpečnosti OSN a MAAE.

Od svých partnerů také očekáváme důslednost a logiku. Jestliže se pod záminkou íránského nebezpečí rozmísťují u západních hranic Ruska prvky národního systému protivzdušné obrany USA a zavádějí sankce proti ruským společnostem, tak proč se tak namáhat v Radě bezpečnosti OSN? Doufám, že se nad tím americká strana zamyslí. Tím spíš, že nás vyzývají k boji s hypotetickým, 'očekávaným' nebezpečím, a zároveň vytvářejí reálnou hrozbu naší (a nejen naší) bezpečnosti.

Euroatlantický region: komplexní přístup

Uplatňujeme komplexní přístup při řešení problémů Euroatlantického regionu. Mohli bychom se zmínit o rozsáhlém vzájemném působení v trojstranném rámci (Rusko, Evropská unie, Spojené státy) v celé oblasti zájmů. Rámec pro takovou spolupráci už ve skutečnosti existuje: v Radě bezpečnosti OSN, v G8, v kvartetu mezinárodních prostředníků regulace vztahů na Blízkém východě a 'šestce' zabývající se íránským jaderným programem. Zvlášť důležité je, že trojstranný rámec, když se mu poskytne skutečně komplexní, a hlavně opravdu partnerský charakter, odstraní zbytečná vzájemná podezření z toho, co probíhá mezi dvěma druhými účastníky tohoto trojúhelníku.

Rusko se nechystá rozrušit transatlantické vztahy. Ovšem větší škodu, než irácké rozpory, jim způsobit nelze. Ale nelíbilo by se nám, kdyby se transatlantické vazby upevňovaly na náš účet.

Rusko-americké vztahy: modus operandi

Když budeme uvažovat o rusko-amerických vztazích v tomto zlomovém období vytváření globální bezpečnostní architektury, narazíme na hlavní problém. Jeho podstatou je určení podmínek a variant společného působení v mezinárodních záležitostech. V tom spočívá význam jednání, k němuž v Mnichově vybídl ruský prezident všechny naše partnery.

Rusko si nedělá nároky na nějaká zvláštní práva v mezinárodních vztazích. Ale prostě  nemáme potřebu být v roli toho, jehož vedou. Úplná rovnoprávnost, včetně  společné analýzy hrozeb a přijetí řešení – to je pro nás nezbytné minimum.

Specifikum současné ruské zahraniční politiky spočívá v tom, že je to asi poprvé v naší historii, kdy začínáme plně bránit naše národní zájmy s využitím všech našich konkurenčních předností. Máme dnes dostatek zdrojů, abychom mohli řešit zároveň všechny klíčové problémy země – transformaci hospodářství, překonání nahromaděných sociálních problémů, modernizaci ozbrojených sil, upevnění nástrojů zahraniční politiky, podporu ruského byznysu na světových trzích.

V politologický kruzích Ruska a USA se mluví o tom, že volební cykly v obou zemích nevyhnutelně povedou k přestávce v rozvoji vzájemných vztahů. Domnívám se, že by to byla špatná volba. Přáli bychom si, aby se Spojené státy neuzavíraly v důsledku irácké tragédie a zúčastnily se obnovení partnerství s Ruskem na základě rovnosti a vzájemných výhod. Jsme připraveni postupovat právě tak a zrychlit přechod k 'jednotnější a racionálnější politice'.

Vždyť existují možnosti pozitivního rozvoje rusko-amerických vztahů. Otvírají se prostřednictvím společné práce budeme-li uvádět do života Globální iniciativu v boji s jaderným terorizmem, rozpracovávat společné iniciativy prezidentů obou států o bezpečném rozvoji jaderné energetiky s přístupem všech zainteresovaných států k jejím výhodám při zachování všech jejich povinností z hlediska nešíření jaderných zbraní. Další důkaz naší ochoty ke kompromisům byl podpis dvoustranného (s USA)  protokolu o přístupu do Světové obchodní organizace (WTO) (doufám, že prezident George Bush neustoupí a splní svůj slib, že při mnohostranných jednáních podpoří naši žádost). V ohnisku našeho dialogu je boj s terorizmem a obchodem s drogami, nešíření zbraní hromadného ničení, urovnání regionálních konfliktů a pochopitelně i strategická stabilita. Tam, kde se nedaří najít vzájemně přijatelná řešení, není špatná varianta tzv. 'nominálního souhlasu'. V takovém případě nebráníme Spojeným státům řešit něco zcela samostatně, ale bude to jejich riziko a vše půjde na jejich účet.

Ve svém mnichovském vystoupení neřekl V. V. Putin nechvalně známé 'nět'. Pro naši zahraniční politiku je kategoricky nepřípustný negativisticky postoj. Prosazovali jsme a budeme prosazovat pozitivní program jednání o mezinárodních vztazích, konstruktivní alternativy při řešení podstatných problémů. Právě v tom spočívá podstata toho, co řekl ruský prezident. Předseda prezidia SVOP Sergej Karaganov správně poznamenal, že 'prezident v Mnichově vyslovil trpkou pravdu o současnosti a nedávné minulosti'. U tohoto konstatování se nezastavíme, budeme dále navrhovat realistické cesty ze vzniklé situace a společná řešení problémů.

V našich vztazích se Spojenými státy, a nejen s nimi, nemáme žádné konfrontační předsudky. To znamená, že se nedá mluvit o nějaké 'nové studené válce'; pro ni neexistují žádné objektivní důvody.

Bohužel kritika zahraniční politiky USA v tezích SVOP hraničí s jakýmsi  fatalizmem, daným tradičním americkým mesianizmem. Nedoceňuje se americký pragmatismus, který Spojené státy v minulosti nejednou přivedl k jiné zahraničněpolitické strategii. Je na místě připomenout si kurz prezidenta Franklina Delana Roosevelta v rámci antihitlerovské koalice. To znamená, že i Američané dokáží brát v úvahu okolnosti, které diktují volbu ve prospěch umírněné politiky a součinnosti s ostatním vedoucími světovými mocnostmi. Zdá se mi, že právě nyní takový okamžik nastal.

Antiamerikanismus je nebezpečný a intelektuálně škodlivý. Ale problém je třeba řešit 'u zdroje', a je třeba mít na zřeteli  především současnou podobu politiky Washingtonu na mezinárodní scéně. Globalizace nedává ani USA možnost izolovat se, třeba už pro závislost jejich ekonomiky na přílivu vnějších finančních prostředků (řádově bilion dolarů ročně) a vnějších energetických zdrojů. V našem vztahu ke Spojeným státům by měl převažovat široký, objektivní pohled na věci. Skutečnost, že se Washington v jistém okamžiku řídil radami neokonzervativců, by neměl určovat náš základní vztah k Americe.

Evropská politika na rozcestí

V Evropě je Rusko proti 'strategickým hrám', jejichž jediným cílem je zcela bezdůvodně vytvořit  konfrontační potenciál a budovat (nebo vytvářet) evropskou politiku podle principu 'přítel-nepřítel'. Americký plán umístit prvky národní protiraketové obrany na evropském kontinentu je toho dokonalým příkladem. K takovým jednostranným projektům existují kolektivní alternativy – konkrétně systém protiraketové obrany v Evropě s účastí Severoatlantické aliance a Ruska, projekt, který se projednával v rámci Rady Rusko – NATO. Rozpracování kolektivního přístupu by mohlo problém odstranit. Americká protiraketová obrana v Evropě se bezprostředně odrazí na našich vztazích s NATO. Jestliže aliance není schopna organizovat kolektivní bezpečnost a mění se v zástěrku jednostranných opatření, přinášejících újmu naší bezpečnosti, tak jaký smysl mají naše vztahy? Kde je 'přidaná hodnota' Rady Rusko – NATO? Nové rakety v Evropě – to je deja vu s plně předvídatelnými následky podle vzoru z počátku osmdesátých let dvacátého století. Když Spojené státy rozhodly o protivzdušné obraně, neptaly se na mínění NATO ani Evropské unie, která se právě nyní snaží hrát vlastní roli v oblasti zahraniční politiky a evropské bezpečnostní politiky.

Vidíme přece komplikace, které prožívá NATO. Jsme připraveni pomoci, například v Afghánistánu, kde aliance prochází zkouškou svých schopností. Rusko sází na úspěch mnohostranného úsilí v této zemi – vždyť jde o zajištění naší bezpečnosti v kriticky důležitém regionu. Významně jsme podpořili operace proti 'Al-Kajdá' a Talibům v různých etapách a přijali jsme pro nás nelehká opatření. Proto máme právo očekávat pozitivní výsledek. Jestliže se však role mezinárodní vojenské přítomnosti zredukuje na to, že síly NATO budou dohlížet na proces návratu k moci Talibanu, bude to mít velmi vážné následky pro naše vzájemné vztahy.

Zcela principiálně nás znepokojuje, že struktury a nástroje, zděděné z minulosti (NATO, OBSE, Smlouva o konvenčních ozbrojených silách v Evropě aj.), se v reálném životě mění na prostředek obnovení politiky bloků. Jsem si jist, že dlouho to tak pokračovat nemůže. Existuje reálné nebezpečí, že situace s nedokončenou reformou evropské bezpečnostní architektury bude žít vlastním životem a připraví tak skutečné rozdělení Evropy na desítky let. To jsou limity současné etapy evropské politiky. Odpověď na tuto výzvu lze najít jenom ve vážném, věcném rozhovoru o kolektivně dohodnuté a všeobecně přijatelné konfiguraci evropské bezpečnosti.

Ideologie: zdravý smysl

Široký společenský souhlas se základními principy i zaměřením naší zahraniční politiky svědčí o tom, že taková politika odpovídá současné etapě vnitřního vývoje Ruska. Zachování a upevnění takové vnitřní shody bude napomáhat nedávno organizovaná Mezistranická porada o zahraniční politice. Světu přejeme totéž, co sami sobě – evoluční rozvoj bez jakýchkoli otřesů.

Vůči Rusku a na jeho působení na světové aréně se někdy kladou přemrštěné a jednostranné požadavky. Otevřeně řečeno, na Rusku se požaduje, abychom se zřekli samostatné úlohy v mezinárodních vztazích. Slýcháme i výčitky o absenci ideologie, o čemž prý svědčí náš deklarovaný zahraničněpolitický pragmatismus. Ale pragmatismus neznamená bezprincipiálnost. Jednoduše vycházíme ze života, z reálných potřeb země a jejích občanů. Rusku plně vyhovuje ideologie zdravého rozumu. Taková ideologie je pevným principiálním základem naší samostatné a nekonfrontační zahraničněpolitické strategie, kterou chápe převážná většina našich zahraničních partnerů.

Mezinárodní postavení Ruska je opravdu příznivé. Nikdy ale není zaručené v mezinárodní situaci, která se neustále vyvíjí. Uchovat a rozvíjet dosažené kladné výsledky můžeme jenom prostřednictvím aktivní a iniciativní angažovanosti v mezinárodních záležitostech.

Neděláme si žádné iluze o budoucích potížích. Ale mnohé věci už v globální politice vykrystalizovaly. Z mezinárodního hlediska je naše země dobře připravena na další změny. A to je základem našeho optimistického pohledu do budoucnosti.

Autor je ministrem zahraničních věcí Ruské federace. Článek byl v rámci syndikace převzat se souhlasem redakce z české verze magazínu Rusko v globální politice