Zajímavé sdělení, jistě podnětná inspirace a jaký je ten náš život? Pro mnohé na samém konci těžký, co o tom ale ví ten vnější svět? Paní, za kterou chodím do lepší léčebny pro dlouhodobě nemocné, tzv. Nemocnice následné péče, je smutná, postel naproti je prázdná. Ptám se zrovna přítomné sestry: Tak už je konečně doma? Ne, odpoví suše, aniž by se otočila. Zemřela, dopovídám nahlas. Mlčení, co na to může sestra říci a dál krmí jinou nemohoucí stařenku.

Většina sester si rychle zvykne na zcela běžné situace, skončí službu a věnují se svému životu. Tady se neumírá na přístrojích, nejsou na to ani zařízeni, zde se umírá tiše uvnitř sebe, za vnějšího hluku a lomozu strojů z nedaleké novostavby. Dívám se oknem ven, k čemu asi bude? Další peněžní ústav či nejnovější fabrika na další blbosti? Už jsem to zmiňoval několikrát, člověk by neměl umřít dříve psychicky než fyzicky.

Zemřelá paní měla stejný osud jako má ta, kterou navštěvuji. Už ale nevydržela čekat a tak odešla. Před týdnem ještě slezla z postele, seděla, sama se najedla, byla nejpohyblivější na pokoji. Před několika dny jsem ji zastihnul na kapačkách, nehybně ležící na posteli, s jemným, téměř ironickým úsměvem na tváři a s pohledem upřeným kamsi do prostoru. Na sestry nereagovala, věděl jsem, že svůj život vzdala, přestal mít cenu a udělala dobře.

Na co měla čekat? Na výmluvy a vytáčky, na alibismus a lásku svých nejbližších kompenzovanou mandarinkami? To jste hodný, že se s ní bavíte, řekl mi při jedné z návštěv její syn, kterého jsem viděl po dvou měsících poprvé a dál přesvědčoval svoji maminku, že domů ještě nemůže. Stejný scénář, podniká a nemá čas být k ruce své matce. Díval jsem se do jeho ustrašených očí a chtělo se mi říci mu, že je syčák.

Cítil jsem bezmoc, ale já nejsem jeho soudce, říkal jsem si, nemám právo posuzovat lidi podle sebe. Stovky konvencí se mi vynořily v abstraktní rozmazané hlasy : neznáš jejich vztah, nevíš o co jde...ble, ble, ble, za tím vším je ale to konkrétní poselství Starého zákona: Cti otce i matku svou a dobře se ti povede na zemi. Mají to ale na té zemi těžké ty naši podnikatelé. Na pohřbu se bude plakat, měli jsme naši maminku přece tak rádi.

Paní tiše pláče, každodenní život na jednom pokoji, ve společně intimním prostoru je sice sblížil, ale cítím v tom obyčejnou lidskost. Člověk se stejným údělem soucítí s druhým. Hladím ji po vlasech, to je vše, co mohu. I ona už se před časem rozhodla, ale pak se vrátila a stále čeká, už čtyři měsíce. Trpělivost růže přináší, někdy i ty úplně poslední, ke kterým si člověk už nepřivoní. Neironizuji její volbu, jen parafrázuji realitu. I takový je život.