Ale stejně jako moc určuje společenské vztahy mezi antagonistickými třídami, tak i kulturní projevy jsou zprostředkovávány přes optiku: zájmy a zkušenosti dominantních elit a jejich rebelujícími podřízenými.

I když pisálkové barbarských elit stvořili lingvistický svět teroru, démonů a spasitelů, os dobra a zla, zkrátka eufemismů, do kterých se halí nejstrašnější zločiny proti humanismu, stejně vznikají na druhé straně nové skupiny umělců, spisovatelů a dobrovolných spolupracovníků, aby předkládali realitu jaká skutečně je, aby osvítili existenciální a kolektivní základy pro demaskování lží a stvořili novou kulturní realitu.

Navzdory elitářskému barbarismu se rodí kulturní renesance: Odhalování zločinů prováděné investigativními novináři, divadelní hry, písně.... Potvrzení jednoty sociální solidarity a individuální odmítnutí monetárních vábniček zesiluje morální odhodlání pokud čelíme stále přítomným hrozbám, úklanému vraždění a oficiální cenzuře.

Velké zločiny imperiálních mocností a jejich lokálních klientů představují denodenní ztráty na životech a zvrácenou propagandu, která prohlašuje každou oběť zločincem a naopak, každého zločince spasitelem. Tito političtí zločinci nesmí a nemohou umlčet, ohlušit nebo oslepit novou generaci kritických intelektuálů, básníků a umělců, kteří k lidem promlouvají pravdu.

Je několik témat, která jsou zásadní pro pokrok rozvíjející se kulturní renesance a náš boj s nadvládou barbarství. Mezi tato témata patří potitický jazyk, pojmologie mylných názorů a intelektuální odvaha v každodenním životě.

Politický jazyk

Devalvace jazyka je receptem na spoluúčast na politických podvodech. Tato devalvace se nejčastěji objevuje v tvůrci propagandy konstruovaných eufemismech, přenášených masmédii a adoptovaných v pompézních projevech akademiků a třeba soudců, aby se nakonec objevily v pokleslé slohové tvorbě bulvárních plátků. Obludné zločiny proti zemědělským komunitám jsou schvalovány policejním státem tak, že jsou prezentovány jako "usmíření"; snižování reálných mezd a omezování sociálních služeb je ospravedlňováno jakožto "stabilizace", eliminace pracovního práva, které částečně chrání před lavinovitým okamžitým propouštěním a oslabování role odborů má nyní nálepku "pružnost pracovního trhu".

Obhájci lidských práv, kteří se ujímají obrany obětí vojenské mašinerie jsou nazýváni "přisluhovači teroristů", systematické státní a polovojenské násilí se skrývá pod názvem "národní bezpečnost". Opozice vojenskopolitickým uskupením eskader smrti je označována za terorismus, masová povstání řízená a financovaná cizími imperiálními mocnostmi jsou prohlášena "národní spásou".

Je zde také patrná záminka k používání pseudovědecké neutrální terminologie pro nehumánní činy, které představují zničení tisíců komunit a vystěhovávání milionů, jež se nově souhrnně nazývají "likvidací podvratných živlů" a zavání něčím podobným likvidaci škodlivého hmyzu.

Eufemismy jsou formou kolektivní anaesthesie -- slouží k umrtvení veřejného mínění přímo nezasažené státní zvůlí. Obrazotvornost provokovaná eufemismy je obvykle považována jako vhodná k zakrývání zlověstné reality. "Smíření" evokuje "smiřitele" -- čili mediátora, který ve formě rodiče utišuje plačící dítě, aby omezil jeho iritující projevy. "Usmíření" dospělých lidí je pak toho pravým opakem: Násilné vniknutí vojenských bojůvek do poklidné komunity, které provokuje výkřiky plné bolesti a předsmrtné vzdechy.

Stabilizace v ústech státních autorit znamená snížení obchodních a rozpočtových deficitů snižováním platů a mezd zatímco zachovává výhody, subvencování a daňové úlevy vládnoucí třídě. Stabilizace pro nadnárodní byznys a bankovní systém znamená destabilizaci pro třídu pracujících a těch nejchudších; vede ke ztrátě přístupu občanů k některým zdravotním službám, k neúměrnému zvyšování cen základních potřeb jako např. jídla a dopravy, a konečně ke ztrátě zaměstnání vedoucí k rozpadu rodiny, přerušení studia, zvyšujícímu se počtu sebevražd, alkoholismu atd.

Kostýmní zkouškou jakékoli politické a společenské změny je ligvistická průzračnost a jednoznačnost -- vyjadřování se jazykem, jehož slova a názory odrážejí realitu, v níž žijeme, zvláště pak dopady specifické politiky na třídní rozdíly. Demaskování eufemismů není práce pro lingvisty, ale pro všechny zainteresované intelektuály a umělce.

Jazyk a levice

V minulosti až příliš častokrát levice selhala při objasňování významu eufemismů, uchylujíc se k lacinému instrumentu uvozovek zavěšených kolem dané fráze. Uvozovky jsou dnes užívány k označení ironie, nadsázky a kritiky nebo přímo odmítnutí eufemismu, avšak jsou stejně tmářské jakou eufemismus, jejž se snaží zdiskreditovat. Například mnoho spisovatelů se zabývá autoritářskými nebo policejními režimy, které o sobě prohlašují, že jsou demokratické jen tím, že dají do uvozovek přívlastek "demokratický", jakoby uvozovky samy o sobě byly vševysvětlující. Kritikové selhávají v tom, že si nedají tu práci a nevymyslí mnohem přesněnjší označení, které vystihuje pravou podstatu věcí. Uchylování se k uvozovkám a jejich zneužívání má dlouhou tradici v levicových řadách, a toto zneužívání slouží k podkopávání výchovných účelů a tvorby nového politického slovníku.

Nově, zvláště pak mezi intelektuály, kteří si dělají nárok na to stát v čele pracující třídy a zemědělců, se rozmohl nešvar s přísahami. Když užívají "přísežná slova" intelektuálové, jakoby dopředu abdikovali na odpovědnost za rozšiřování slovní zásoby aktivistů z řad pracující třídy a zemědělců. Když se pak k nim uchylují i sami pracující a zemědělci, mnoho záleží na kontextu a tónu, který určuje význam. Stejná přísaha může být jak denunciací, tak také výrazem soucitu -- podle kontextu ovšem. Ale pokud existuje politické výrazivo, které je dostatečně přesné a rozlišitelné, pak by pseudopopulista měl zavést a definovat jeho významy, namísto toho, aby jen předstíral svůj vztah na bázi nejomezenější a zjednodušující formy komunikace: sprostoty!

Intelektuál, který cokoli bagatelizuje před pracujícími nebo zemědělci nezvyšuje jejich porozumění; namísto toho snižuje svoji vlastní gramotnost.

Druhou stranou mince je problém snahy o zvláštnost nebo výjimečnost každého intelektuála: Používání neobecného, abstraktního výraziva často odvozeného z vysoce odborných textů, které se nijak nepotkává s realitou a každodenním bojem pracujících a zemědělců. Úkol intelektuálů je srozumitelně přednést složité ideje a učinit je pochopitelnými -- dokreslit myšlenku příměry z každodenní praxe.

Jasná frazeologie: Mezi demokracií and barbarismem

Pojmová zvrhlost je opiem intelektuálních apologetiků státního teroru. Které jsou to ty nejčastěji zneužívané pojmy? Jaké jsou to ty nejčastější akty zvrhlosti? Jak a proč se tyto obscénní činy dějí?

Nejčastějšími pojmy, které se stávají předmětem zvrhlosti státní moci jsou: demokracie, občanství (nebo lid), občanská společnost a svobodné volby.

Demokracie, jak je tento pojem užíván cizími i domácími apologety státního teroru, omezuje skutečnou demokracii na několik volebních procedur (tzv. dobře známý pojem "vteřinová demokracie", pozn.překl.), soutěž většinou dvou nebo několika málo soupeřících stran o zákonodárné a výkonné instituce, založené na volebním pořádku. Ty nejvlastnější prvky demokracie, svoboda projevu, shromažďování a organizování a take svoboda protestu jsou zhusta vyloučeny. Eskadry smrti, Policejní a vojenská zvůle, projevující se v systematickém vyvražďování a zastrašování, únosy a zmizeními nepohodlných osob, podkopávají politický kontext svobodných voleb, soutěž politických stran a významných kandidátů. Rozšířené nadužívání síly a násilí v předvolebním klání přímo určuje smysl voleb: Střídání vůdců z úzkého kruhu vládnoucí oligarchie. Volební procedury, jež se stávají předmětem státního teroru, vyvražďování a zastrašování jsou v přímém rozporu s jakýmkoli konceptem demokracie. Systematická likvidace politických oponentů a psychologické vydírání nebo zastrašování voličstva definuje policejní stát.

Spojování státního teroru a politických hrozeb s demokracií je hrubou převráceností samotných základů demokratického procesu: Svoboda výběru v soutěži o posty a usilování o alternativy k stávajícím pořádkům. Někteří pisatelé zmiňují eskadry smrti demokracií --státy, v nichž státem provozované eskadry smrti podmiňují volební proces. Ironie tohoto výrazu je jak z románů George Orwella: "otroctví je demokracie". Podobně někteří hovoří o imperiální demokracii a často mají na mysli USA, v nichž je vnitřní politika demokratická, zatímco zahraniční politika je ryze ipmeriální a stanovuje drsná pravidla násilí a diktátorské režimy. Tyto naturalizované termíny, jakkoli jsou statickými koncepty; zvláště v obdobích porážky a vnitřních nepokojů, mohou vést k usurpování diktátorské moci -- tak se imperiální demokracie stává imperiálním policejním státem.

Další pojem, který byl korumpován apologety státní moci je občanská společnost -- zejména pak společenské vrstvy, organizace, a asociace, které jsou nezávislé na státu. Apologeti státního teroru, kteří bijí na poplach při obraně občanské společnosti, mají na mysli pouze úzkou elitu jistých civilních organizací a zakrývají přitom jejich intimní vztahy s policejním státem. Jejich ctnostná občanská společnost zcela vylučuje nezávislé agrární asociace a třídně orientované odbory. Když hovoří na obranu občanské společnosti, brání tak policejní stát, který má ruce od krve zavražděných lídrů skutečné občanské společnosti, kteří pocházejí z řad právníků, zemědělců, pracujících, studentů a dalších prostých lidí. Systematické decimování občanské společnosti ve jménu občanské společnosti definuje barbarský stát -- barbarský stát pod nátěrem soutěžící oligarchické volební politiky.

Občanství a barbarský stát

Úplné nebo částečné provozování občanských práv je nebezpečným podnikáním v barbarském státě. Záznam z Kolumbie hovoří jasně: 3 mililony nuceně vystěhovaných vesničanů, 40.000 občanů zabitých polovojenskými nebo vojenskými jednotkami. Desetitisíce občanů donucených k exilu nebo k úkrytu mimo domov. Pro mnoho občanů je rozhodnutí k výkonu svých plných občanských práv a povinností, k organizování civilních akcí a obhajoba jejich politických práv zpochybňovat svévoli oligarchického pořádku každodenní hrozbou ztráty života. Pro mnoho jiných, mnohem opatrnějších občanů, to představuje operovat v institucionálních parametrech nastavených oligarchií, užívat Aesopův jazyk, aby vyjádřili svůj nesouhlas se státní zvůlí. Presidenti barbarských států, kteří veřejně pranýřují své občany za to, že chtějí vykonávat svá občanská práva a povinnosti, podepisují rozsudky smrti, které vykonávají motocyklisté střílející na odboráře na cestě do práce, na obhájce lidských práv při východu z kanceláře, na zemědělce obdělávající svá pole.

Každodenní výkon občanských práv v barbarských státech je aktem hrdinství. Zdvořilost navzdory hrozbě smrti, vyzařující z politiků obrněných imunitou je ctností která by měla být přisouzena všem ostatním občanům. Zdovřilost není vlastností politického systému; existuje navzdory barbarismu. Za extrémních podmínek může občanská uvědomělost zahrnovat i zdržení se voleb nebo nevolit vůbec. Může to být považováno za pokrytecké jednání zvláště tam, kde oligarchie dohlíží na politické procesy a volby tak pouze slouží jako zástěrka pseudolegitimity barbarů u moci. Tam, kde se objevují politické alternativy, mimo oligarchickou kontrolu, si občané mohou zajistit výkon svých občanských práv ke shromažďování a kolektivně rozhodnout svobodný rozchod se stávajícím systémem aparátu násilí.

Politické tragedie nebo politická kriminalita?

Mnoho pokrokových spisovatelů a umělců hovoří o politických tragediích, když se například dozvídáme o ztraceném potenciálu některých zemí s lidským i materiálním bohatstvím a to z důvodu špatné vlády. To je ale zcela mylná představa, na základě které se chybně interpretuje pravá příčina oné tragédie a zneužití politické moci. Politická tragedie nastane, v klasickém slova smyslu, jakmile vládci s dobrými záměry, ale s vadnými osobnostními vlastnostmi bezděčně páchají hrůzostrašné skutky: vybíjení celých rodin, nebo vrhnou svoji zemi do vleklé devastující války jen kvůli nějaké chabé zámince, čistě pro svoji ješitnost nebo pýchu.

Babarské akty násilí oligarchických vládců však nejsou důsledkem individuálních selhání; jsou produktem kolektivního, záměrného, systematického plenění, vykořisťování a usurpování drobných vlastníků pozemků. Jedná se o akt války proti společenstvím v jejich vlastní zemi. Příčina takové války nespočívá v osobním selhání, ale v obraně neobhájitelných privilegií, nelegitimní moci a velké koncentraci kapitálu.

Systematické, dlouhodbé a ve velkém měřítku rozšířené násilí trvající několik generací oligarchických vládků proti vlastnímu obyvatelstvu a zbídačování potenciálně bohaté země není tragedie -- jedná se o politický zločin nebo přesněji o zločin proti lidskosti. Pokud hovoříme o politické tragedii, hovořme o starověkých klasických Athénách nebo Shakespearově Hamletu, nikoli o současné Kolumbii, kde se následnictví podobá hierarchii Mafie.

Tragedie oslovuje dobré vládce, kteří přemírou pýchy páchají politické zločiny. Publikum tragedie se ztotožňuje, alespoň zpočátku, s oním vládcem a jeho zjevnými ctnostmi a vlídným panováním. Jakmile však vládce podniká neúprosné kroky k jeho újmě, publikum odmítne zločiny, a když je vyměřena spravedlnost, zažívá katarzi -- klima občanské spravedlnosti je navráceno, dokonce i pocit, že politický absolutismus, byť vykonávaný dříve ctihodným vládcem, byl náležitě potrestán. Trpká pachuť občanské dvojsmyslnosti týkající se humánních podmínek zůstává ve veřejném mínění i mezi těmi, kteří zastávají nejvyšší posty v politice.

Naproti tomu současní oligarchové zahajují svá funkční období jakožto vrahové a zločinci. Vždyť jejich samotná volební kampaň často páchne vraždami, vzpourou a krveproléváním. Jakmile se stávají hlavami státu, již není žádné dvojznačnosti. Prezidentovi nejbližší spolupracovníci jsou oligarchové, jejich stoupenci v kongresu jsou voleni s pomocí zdrojů narkomafie a vláda je ustanovena s pomocí zbraní a mačet nájemných vrahů.

Zločiny vlád pokračují stále dokola již bez jakýcholi skrupulí. A v žádném okamžiku publikum -- tedy občané -- nevyjadřuje nijakou emocionální identifikaci. Naopak, jak se zločiny stupňují jeho rozhořčení a odpor je stále intenzivnější. S úplně zkorumpovaným soudním systémem a servilními médii, nikdo z občanů nevidí otevřenou cestu ke spáse -- nedostavuje se žádný pocit spravedlnosti, tak jako tomu bylo u Řeků nebo v Shakespearových tragediích -- je to hrůza bez konce. Politická kriminalita, která prostupuje současné barbarské státy, nestvoří žádného spasitele z řad elity.

Kolumbie: Hrdinové všedních dní

Je mnoho literárních kritiků a široká je veřejnost, kteří vzhlížejí k celebritám filmu a sportu nebo k nositelům Nobelovy ceny jako k hrdinům a hrdinkám. Musím přiznat, že mí hrdinové a hrdinky nejsou světci ani významní lidé, dokonce ani velcí kritikové a světově uznávaní intelektuálové Spojených států nebo Evropy.

Ti nejobdivuhodnější jsou Kolumbijci, kteří pracují neustále s velkou energií a záměrem ve snaze dosáhnout svých občanských práv a třídní solidarity s oběťmi barbarského státu a stvrzují svoji občanskou důstojnost bojem za lidská práva. Osobnosti kultury a intelektuálové -- prominenti zejména severu -- požívají svou reputaci, která je chrání před predátorskými režimy, když kritizují nespravedlnost. Oni mají výjimečně velké možnosti -- pořádat tiskové conference, veřejná setkání, uspořádat petice. Všechny tyto malé činy jsou významné a morálně závažné.

Ale pro mne klesají na významu ve srovnání s každodenními skutky odvahy a solidarity, které prokazují prostí odboráři, zaměstnanci plantáží, horníci a obhájci lidských práv, když čelí všudypřítomnému zabíjení a hrozbě smrti. Je přeci jenom rozdíl v tom denně nasazovat krk každou minutou, jak to činí Kolumbijští zaměstnanci farem a plantáží, aktivní ve svých hnutích a hovořit v akademii pod ochranou univerzitní půdy někde v Evropě nebo Severní Americe. Ty druhé aktivity mohou možná přispět k tomu, že barbarský stát propustí někoho z vězení, což také není nevýznamné, zejména pro toho, koho se to týká. Dočasná úleva od pronásledování není nikdy k zahození, ale jakmile se ony výše zmíněné osobnosti uchýlí ke svým dalším záležitostem, jsou to pracující, zemědělci, aktivisté občanských hnutí , kteří musí dál čelit každodenním hrozbám smrtí a přitom zvládat svůj každodenní úděl spolu se svými rodinami a sousedy. Jejich skutky solidarity a občanské odvahy, bojovnosti a jejich víra je to, co mi ponechává naději, že barbarismus není všemocný a není ani naším údělem.

Navzdory velkohubým prohlášením expertů a kritiků o masové komunikaci, kteří se ohánějí silou masmédií, my víme o milonech lidí všude na světe zavrhujících zprávy z médií. Organizují lidové demonstrace, povstání, generální stávky i přes fakt, že každé medium je apriori proti masové akci. Proti všeobecné konformitě masmédií je prostý duch tradice soudržnosti třídy, rodiny, společenské solidarity mnohem úspěšnější, než jsou ochotni mediální experti připustit. Ve Venezuele se každé hlavní soukromé medium postavilo proti Presidentu Chavezovi a podporovalo puč proti němu -- přesto se znovu ujal moci a byl třikrát zvolen velkou většinou.

Pravdou je, že každý barbarský stát je zranitelný. ačkoli je takticky silnější co do financí a zbraní, které má plně pod kontrolou, ale strategicky je zranitelnější: žádná instituce, dokonce ani taková, kterou drží u moci policejní stát nemůže stále donekonečna odolávat soustředěnému kulturnímu tlaku a politickému odporu, když viditelně páchá zločiny a podvody. President USA a jeho nejloajálnější spojenci Latinské Ameriky se mohou stále zaplétat do masových vražd, ale nikdo neuvěří jejich lžím a podvodům: Pokud ospravedlnění jejich brutality stojí jen na kontrole síly, již svůj politický boj prohráli.

K jejich politickému zániku a především k zabezpečení proti instalaci jiného oligarchického systému je nutná hluboká kulturní revoluce, která bude provázet úplný rozchod s politickou minulostí. Ukončení barbarství vyžaduje kulturní renesanci, v níž to nejlepší z umění, literatury, tance a hudby nebude definováno žádnými třídními hranicemi a tabu.

James Petras, a former Professor of Sociology at Binghamton University, New York, owns a 50-year membership in the class struggle, is an adviser to the landless and jobless in Brazil and Argentina, and is co-author of Globalization Unmasked (Zed Books). His latest book is, The Power of Israel in the United States (Clarity Press, 2006). He can be reached at: jpetras@binghamton.edu.

James Petras je bývalým profesorem sociologie na universitě v Binghamtonu, N.Y. Nyní je poradcem bezzemků a nezaměstnaných v Brazílii a Argentině. Je spoluautorem knihy "Demaskovaná globalizace" (Zed Books). Jeho poslední knihou je "Moc Izraele v USA" (Clarity Press)

© Copyright 2007 GlobalResearch.ca

Zdroj v angličtině ZDE

Svolení k publikování v ČR dal prof J. Petras osobně. Do češtiny přeložil Jan Šlemenda.