16. 7. 2007
Útěk politiků od politické odpovědnosti?Už delší dobu se v mysli vracím k výroku paní Parkánové, která prohlásila v jednom rozhovoru, že prosazovat referendum v otázce postavení radaru v naší zemi by bylo "útěkem politiků od politické odpovědnosti". Co to je ta politická odpovědnost? Co tím vlastně mohla myslet? Proč se jí někdo z novinářů nezeptá, co si pod tím vlastně představuje? Co si pod tou její politickou odpovědností mají představit občané naší země, to nevím, nechápu to. Ani jedna z parlamentních stran neměla výstavbu amerického radaru na našem území ve svém volebním programu, neproběhlo žádné referendum a výsledky průzkumů veřejného mínění stále signalizují, že většina národa tady žádné takové vojenské zařízení, nechce. |
Co tedy opravňuje ministryni obrany k tomu, aby hájila výstavbu radaru a argumentovala tím, že zeptat se národa na jeho mínění, některým ze způsobů, v demokracii obvyklým, by bylo útěkem politiků od politické odpovědnosti? O co asi opírá tato úřednice své právo, v naší zastupitelské demokracii, rozhodnout na léta dopředu o něčem, čemu chudák sama ani zbla nerozumí a k čemu od nikoho, koho zastupuje, nedostala pověření. Ministerstvo obrany je jistě těžce zkoušený úřad. To střídání ministrů, a dalších vrcholových úředníků, to je rána pro každý úřad. Natož pro úřad, tak specifický, který hospodaří s tak velkým objemem našich peněz. A teď tam máme v čele tuto paní, která má pro tento post jedinou kvalifikaci a to je členství ve straně. V tomto případě KDU ČSL. A ráda zpívá. Kdyby nešlo o věc tak závažnou, člověku by jí bylo snad i líto. Ale k politování jsme spíše my všichni. Jestli totiž chápu dobře význam slov, tak pro mně, by bylo útěkem politiků od politické odpovědnosti, kdyby politici dostali jasný mandát od voličů
Ale v tomto případě nikdo, a tím méně tahle paní, žádné pověření od voličů k rozhodnutí nemá. Ona nemá bohužel ani potřebnou kvalifikaci, aby byla schopna posoudit dopad svého rozhodování. A tak nám alespoň zapěla tu častušku. U nás ovšem nikdy nebyla nouze o lidi, kteří nadřazují zájem svůj, zájmům obecným. Proto to podlízání mocným bratrům v různých epochách našich dějin. Pořád se opakuje to stejné, za pár stříbrných by prodali všechno, i sebe, i nás všechny. A pořád je to stejné, vždy je to vlastně pár desítek, nebo stovek lidí, kteří si osobují právo dělat si s naším osudem i s našimi penězi co je napadne. Člověku se z té maškarády zvedá žaludek. Z téhle absurdní hry na demokracii - po česku. |