Tmavomodrý svět, 2001, režie Jan Svěrák

Tmavomodrý svět patří do kategorie českých filmů vyrovnávajících se s českou traumatickou minulostí. Film zápolí s mimouměleckou skutečností, kterou tvůrci filmu nedokázali plně zvládnout. Jde o to, že historie československých letců, kteří se za druhé světové války účastnili letecké Bitvy o Británii, je skutečně hrdinská a jejich osud byl nespravedlivý: po návratu do osvobozeného Československa byli po komunistickém převzetí moci v roce 1948 nespravedlivě vězněni ve stalinských táborech jako "agenti imperialistických mocností". Jejich osud tedy opravdu stál za vylíčení celovečerním filmem. Potíž je, že žádné umělecké dílo nemůže být autentické, pokud má hrát roli památníku. Autoři filmu, scénárista Zdeněk Svěrák i režisér Jan Svěrák si byli vědomi nebezpečí patosu a sentimentality. Zdeněk Svěrák prý proto scénář přepisoval desetkrát. Přesto se film patosu nezbavil -- propadá sentimentalitě na úkor autentičnosti.

Tvůrci ovšem podnikli všechno, aby čeští letci, kteří se utkávají v leteckých bojích s německým nepřítelem, byli na plátně živí. Dělají to především důrazem na mezilidské vztahy. Kromě vzdušných bojů je hlavním námětem filmu milostný trojúhelník -- po jednom leteckém boji, kdy je zasaženo jeho letadlo, se mladý pilot Karel Vojtíšek snese padákem kamsi na anglický venkov, kde zažije milostné dobrodružství s válečnou vdovou Susan. Ta se ovšem hned poté zamiluje do jeho mentora a nadřízeného, zralejšího a mužnějšího pilota Františka Slámy (Ondřej Vetchý). Karel je tím zdrcen, přesto však nepoleví ve svém profesionalismu a Slámovi nejméně dvakrát zachrání v leteckých bojích život, nakonec při tom zahyne. Tmavomodrý svět měl mezinárodně velký problém, protože byl uveden do kin ve stejné době jako sice slabý, ale globálně marketingově silně podporovaný americký film Pearl Harbor, který také pojednává o milostném trojúhelníku mezi letci v druhé světové válce.

Tmavomodrý svět je vyprávěn v retrospektivě ze stalinského koncentračního tábora v Československu v padesátých letech, kdy se o svůj příběh vězeň Sláma dělí mj. s bývalým esesáckým lékařem dr. Blaschkem, který je v táboře také vězněn a který -- na rozdíl od Slámy -- ve válce nikdy nikoho nezabil, jen na popravišti v pražských Kobylisích ohledával nacisty zastřelené mrtvoly. Blaschke je fascinován absurditou násilí -- jedno, zda ho páchá nacistický či komunistický režim.

I když si, jak se zdá, scénárista Zdeněk Svěrák pečlivě nastudoval historické pozadí filmu, a jak to ve filmech rodiny Svěrákových, určených na export, bývá, snímek divákům uštědřuje lehce stravitelné dějepisné lekce, 15. března 1939 jsme svědky okupace Československa nacistickými vojsky, stejně jako se dovídáme podrobnosti o nelidských poměrech ve stalinských věznicích padesátých let, potíž je, že jednotlivé postavy jsou nehluboké a děj filmu je utopen v heroismu a patosu. Film se sice snaží naznačovat, že českoslovenští letci v Británii byly individuální osobnosti (jeden letec má před každým startem letadla ze strachu průjem, jiný se zase opíjí u klavíru, na němž hraje džez), mezi Slámou a Vojtíškem vznikne zmíněný milostný trojúhelník. Banálně je pojat i britský velitel letecké základny, který se zpočátku chová vůči československým letcům rezervovaně, postupně k nim však nabývá stále silnějších sympatií.

Mark Preskett poznamenává, že je o Zdeňku Svěrákovi známo, že má rád sladkou sentimentalitu a "pokaždé, kdy se objeví Frantův milý pes, divákovi se chce zvracet". Podle Presketta také Svěrák konstruuje své scény tak, aby vyvolal vždycky jen jedinou konkrétní emoci: štěstí, smutek, bolest či radost. Působí to manipulativně. Čeští herci, hovořící anglicky, jsou podle Presketta ve filmu dřevění.

Motiv Františkova psa se však v závěru filmu vyvine ve snad nejhlubší sdělení celého filmu. Podprahově totiž komunikuje české společnosti toto: Českoslovenští letci v Británii byli sice hrdinové, ale kdo nic nedělá, nic nezkazí, tak se podle toho zařiďte. Tito hrdinští letci totiž přišli o všechno, a to nejen v důsledku nacistické okupace či pozdějšího stalinského útlaku, ale prostě i jen v důsledku nemilosrdného plynutí času. Kdo se totiž nepostará o svoje zájmy a jedná nesobecky, ztratí vše, co měl, argumentuje film. Jak píše Milan Kundera, nic nebude napraveno či potrestáno a všechno bude zapomenuto. Svět jde dál a nelze dvakrát vstoupit do téže řeky. Na tom nemění příliš nic ani to, že je v závěru filmu Sláma ve stalinském koncentráku, když vidí slunce zářící skrze barevná sklíčka okna ve zničeném kostele, kde v táboře pracuje, se svým osudem smířen.

Motiv Františkova psa je v tomto směru signifikantní. Ano, scéna, kdy František Sláma a Karel Vojtíšek odjíždějí na motocyklu s přívěsem z okupovaného Československa, za Slámou běží jeho milovaný pes Barča a Sláma mu nakazuje, aby se vrátil domů na nádraží v Konicích k jeho dívce Haně, je emocionálně přehnaná a manipulativní.

Avšak zajímavě se tento motiv vyvine po Slámově návratu do Československa po válce. O Haničku se totiž vytrvale i v době, kdy před březnem 1939 chodila se Slámou, uchází výpravčí Kaňka. Po návratu do Československa v roce 1945 Sláma zjistí, že se za něj Hana vdala a má s ním malou dceru, protože dostala během války zprávu, že Sláma zahynul. Znovu se zde tematizuje častý motiv současného českého filmu, že pro ženy nejsou k dispozici skutečně vhodní, ideální manželští partneři -- a že se ženy vždycky při volbě partnera pro život spokojují s druhořadým řešením, s partnerem, jaký je k dispozici, "lepší něco než nic". Vítězí tedy právě Kaňka, malý český člověk, nikoliv Sláma-hrdina -- ten je potrestán.

Sláma po návratu samozřejmě nemůže bourat štěstí Hančiny rodiny a odchází, bere si s sebou jen svého starého psa, který ho však po návratu do Konic už ani nepozná. Při odchodu se psem ho zastaví Hančina malá dcera, která Slámovi vyčte: "Ten pes je náš," a zavelí psovi, aby k ní šel, a pes poslechne. Čas oponou trhnul a změněn svět. Holčička neví, co všechno předcházelo.

Sláma psa v Hančině rodině nechá. Obětoval se za vlast a nezůstalo mu nic. Tak svět odplácí. Dejte si pozor, jak se rozhodnete, Češi, zdá se, argumentuje Tmavomodrý svět. Je pravda, že je poctou hrdinství československých letců z doby druhé světové války, ale jaksi z teplíčka: z pozice nás, postkomunistických Čechů, kteří si raději dáme pozor, abychom neohrozili to, co máme. Film je zvláštní hybrid, protože uctívá hrdinství starosvětských Čechoslováků z doby před více než padesáti lety způsobem, s nímž by asi oni sami těžko chtěli mít něco společného, kdyby dnes ještě byli v plné životní síle. Film komunikuje obecné téma, dvě -- schauerovské -- volby: zůstat doma, a tak zůstat malým Čechem v malém světě, anebo vstoupit do světa velkého se všemi riziky, které to s sebou nese.