19. 3. 2007
Proč v Britských listech nekádrujeme autory podle údajné spolupráce s StB?Proč publikujeme "texty StBáků a jejich bezcharakterních udavačů (např. Vojtěch Filip, Oskar Krejčí atd.) bez upozornění, že se jedná o bývalé udavače tajné policie, ačkoli jindy tvrdíme, že je pro čtenáře nutné vědět, že autor článku pracoval v nějaké 'nám nesympatické nevládní organizaci nebo že měl obdržel grant nadace, která se nám nelíbí"? ptá se Miroslav Šuta. Britský deník Guardian před časem publikoval pravidelný sloupek, který psal z vězení odsouzený vrah. Zajímají nás názory z celého společenského spektra v České republice. Šéfredaktor vybírá texty do vydání podle jejich kvality, proto, že ho na daném textu něco zaujme, jejich autory nekádrujeme podle jejich životopisu či nějakého tajného seznamu zakázaných autorů. Máme skutečně za to, že je důležité uvádět u aktivistů příslušnost k jejich politické organizaci. Proč nepíšeme, že byl ten či onen autor údajně "agentem StB"? (Mimochodem, tam kde je to prokázáno, to píšeme, například zrovna v životopise Oskara Krejčího ZDE, pan Šuta střílí od boku, než si ověřil skutečnosti.) |
I když v žádném případě netolerujeme zločiny bývalého komunistického režimu a zastávám názor, že měly být vyšetřeny a potrestány, mělo k tomu dojít začátkem devadesátých let, kdy byly k dispozici ještě čerstvé důkazy a paměť svědků byla také ještě čerstvá. Obviňovat nyní lidi z toho, co údajně dělali či nedělali v totalitním režimu v době téměř před dvaceti lety, se mi zdá být nemožné, protože je k tomu po tak dlouhé době obtížné najít přesvědčivé důkazy. Podstatná část dnešního národa za komunismu vůbec ještě nebyla na světě nebo byla dětmi a vůbec si nedovede představit, co kolaborace s komunistickým režimem mohla znamenat. Prostě, zařazení té či oné osoby do nějakého seznamu komunistických kolaborantů či "spolupracovníků s Stb" je, aspoň z mého hlediska, velmi sporné a v dnešní době se podle mě dost dobře nedá hodnotit, co to vlastně znamenalo. Přečtěte si tlustou knihu Osočení, kterou vydala Zdena Salivarová-Škvorecká paradoxně jako poslední titul exilového nakladatelství 68 Publishers v Torontu. Poté, co dvacet let nezištně vydávala spolu se svým manželem nezávislou českou literaturu, byla sama obviněna ze spolupráce s Stb. Osobní příběhy obviněných lidí na více než šesti set stránkách této knihy dokazují, že šlo většinou o oběti Stb, jimž se po pádu komunismu Stb ještě pomstila diskreditací jejich jména. A jak lehce přijímáme v ČR nálepky. Dnes je obviňování z kolaborace v době komunismu součástí bezohledného stranickopolitického boje. Je to smutné, protože to diskredituje reálný a vážný útlak, k němuž v minulosti skutečně docházelo. Jenže v dnešní kontextu se velmi obtížně hodnotí. Neříkám, že některé, nebo možná i mnohé osoby na Cibulkových a jiných lustračních seznamech nemohly být estébáky a "bezcharakterními udavači". Mám však z celé antikomunistické kampaně velmi nepříjemný pocit. Nejsem ochoten škodit lidem na základě sporných obvinění, to raději nechám některé viníky "uniknout". Jsem přesvědčen, že téměř po dvaceti letech nelze organizovat hon na čarodějnice ohledně toho, kdo údajně byl či nebyl "bezcharakterním udavačem". Možná, že se mýlím, ale toto je můj niterný pocit, kterého se v BL budu přidržovat i nadále. Členství toho či onoho autora v dnešní politické organizaci je jasně prokazatelná věc. Nevím, co znamená údajná přítomnost toho či onoho autora na lustračním seznamu z doby téměř před dvaceti lety a zastávám názor, že to už nikdy po tak dlouhé době přesně nezjistíme. Nechť historikové zkoumají, co se za komunismu dělo. Právo však má institut promlčení - a to z dobrých důvodů - přesně proto, že se mnohé zločiny po dlouhé době už nedají vyšetřit. Proto tato velmi sporná obvinění v Britských listech uvádět nebudeme. Možná to není dokonalé řešení, ale nevím o lepším. Můžete nám navrhnout, jak to udělat. Máme snad u každého autora uvádět třeba barevnou škálu, na níž by se určilo, jak silně si podle našeho názoru zadal s někdejším komunistickým režimem? |