"Chápu že židům nemusí být vhod, že za války do některých obchodů nesměli - přesto si myslím, že i na to má SOUKROMÝ majitel obchodu právo, obsloužit či neobsloužit kohokoli chce či nechce."

"Nic jako společenský zájem neexistuje."

"Hygienické normy jsou pošlapáním práva."

"Kolektivisté vidí právo nekuřáka na čistý a čerstvý vzduch. Ve své zaslepenosti vůči právům jednotlivce opomíjejí to hlavní: oba se nacházejí v soukromém majetku, který patří majiteli hospody. V rámci jeho majetkových práv je kuřákova chuť na cigaretu a nekuřákova touha po čistém vzduchu něčím naprosto rovnocenným."

Jsou to citáty z vášnivé diskuse o tom, zda má stát mít právo zakázat v restauracích a v hostincích kouření, která v těchto dnech proběhla na internetových Britských listech. Naznačuje, že navzdory světovému trendu k očištění ovzduší v České republice asi hned tak nedojde.

V západní Evropě a v některých státech v USA se systematicky prosazuje zákaz kouření ve veřejných místnostech. Ve Skotsku, odkud píšu tento příspěvek, platí absolutní zákaz kouření v restauracích, ve školách a v jiných veřejných prostorách tento měsíc už rok. Zákaz vedl k podstatnému ozdravění těchto veřejných míst. Často cestuji mezi Skotskem a Českou republikou a zkušenost z restaurace v Čechách a ve Skotsku je dnes diametrálně odlišná.

Skotské hostince si dnes pochvaluji i návštěvníci z České republiky -- zmizelo to, že musel člověk po návštěvě hostince vyprat veškerý svůj oděv a kabát pověsit přes noc do průvanu, aby se zbavil kouře. Tzv. druhotné kouření, tedy pobývání v zakouřeném prostoru, poškozuje zdraví nekuřáků, ohrožuje je rakovinou a srdečními chorobami. Druhotné kouření je ve zralých demokraciích hlavním důvodem, proč se zakazuje kouření ve veřejných místnostech. Kuřák má totiž samozřejmě svobodu, poškozovat si vlastní tělesný organizmus kouřením dle libosti, nemá ale svobodu ničit zdraví nekuřákům.

Podle nedávné studie zveřejněné v časopise British Medical Journal umíralo na druhotné kouření před zavedením tohoto zákazu v Británii až 11 000 osob ročně. Ve Skotsku se před zavedením zákazu kouření argumentovalo především tím, že kouření v restauracích a hostincích vážně poškozuje zdraví jejich zaměstnanců.

Před zavedením zákazu kouření ve Skotsku trpělo osmdesát procent zaměstnanců restaurací a hostinců chronickými problémy dýchacích cest, po zákazu kouření ve veřejných místnostech u velké většiny z nich tyto zdravotní problémy zmizely. Zákaz kouření ve veřejných místnostech ve Skotsku nevedl k tomu, že by hostince a restaurace přišly o zákaznickou klientelu, mnohdy se naopak počet zákazníků v hostincích mírně zvýšil. Zákaz kouření ve veřejných místnostech vedl k poklesu počtu kuřáků.

V americkém městě Pueblo ve státě Colorado došlo půldruhého roku po zavedení zákazu kouření k poklesu infarktů o 27 procent. Ve Walesu bude zaveden zákaz kouření ve veřejných místnostech od 1. dubna 2007, v Anglii od 1. července 2007, platí už v Irsku, v Itálii, na Novém Zélandě v jižní Austrálii, v Norsku, ve Švédsku, od 1. února 2007 platí zákaz kouření i ve Francii.

Významným důsledkem zákazu kouření ve veřejných místnostech je skutečnost, že se kouření v těchto zemích stalo asociálním jevem a kuřáci si dávají pozor, aby jím nekuřáky neobtěžovali. V tomto smyslu mě fascinuje kulturní rozdíl mezi Českou republikou a zeměmi, kde platí zákaz kouření -- v České republice kuřáka většinou vůbec nenapadne, že nemá automaticky právo znečišťovat kouřením vzduch v přítomnosti nekuřáků -- kuřáci v České republice většinou kouří bez ohledu na kohokoliv.

V internetových Britských listech došlo v minulých dnech v této věci k vášnivé diskusi. Zastánci extremního liberalismu (šéfredaktorovi vyčetli, že ho nazval extremním, protože sami své postoje považují za normální) argumentují, že hostinec není veřejný prostor, a tak si majitel provozovny může rozhodnout, koho vpustit či ne, či jaký zákaz zavést či nezavést. Popírají, že by existoval veřejný zájem, daný například zjištěními lékařské vědy.

Na to reagovala ve Španělsku žijící historička Darina Martykánová poukazem na to, že čeští pravicoví liberálové vůbec neznají principy klasického liberalismu. I v soukromých prostorách totiž platí zákon. Není přece pravda, že třeba mohu v soukromí svého bytu zavraždit manželku, protože "doma si přece mohu dělat, co chci".

Čeští liberálové argumentují, že zákazník má přece právo požívat i zkažené potraviny, pokud mu to ten, kdo takovou "službu" nabízí, oznámí předem. Poukazují na to, že např. i v Británii platí zákaz vstupu do restaurací pro osoby, z jejichž způsobu oblečení či vystupování vyplývá, že by mohly ostatní zákazníky fyzicky ohrozit, například osoby oblečené jako fotbaloví fanoušci. Proto dovozují, že si prý soukromník má právo rozhodnout, koho do "své" restaurace vpustí či nevpustí. Nerozlišují mezi rasovou diskriminací a opatřeními proti osobám s asociálním chováním.

V České republice asi k úlevě od zakouřených prostor nedojde, protože tam existuje mnoho lidí, kteří popírají existenci veřejného zájmu, který by měl hájit stát. O totéž jde třeba při problému bankovních poplatků, kdy banky v ČR utvořily kartel, jímž bezostyšně vydírají zákazníky. V zemích, jako je Británie, se tyto problémy řeší státní regulací -- stát tam vynucuje dodržování pojmu "férové, spravedlivé obchodování" a porušování tohoto principu tam stojí mimo zákon. Proto zákazníci britských bank neplatí žádné bankovní poplatky a mají možnost v hostincích dýchat čistý vzduch. Všechno nevyřeší trh.