Naopak, vzhledem k tomu, že klasický liberalismus předpokládá, že státní majetek má být jen minimální, veřejná sféra rozhodně není definovaná jako sféra státní, ale jako sféra občanské interakce -- politické, ekonomické a sociální. Veřejné se ani zdaleka nerovná státnímu. Veřejný je svět politiky, ekonomiky a sociální interakce založené na ne-osobních vztazích.

Soukromá sféra je v pojetí klasického liberalismu rodina a bydliště, sociální interakce v rámci přátelských, osobních vztahů. (Proto v debatě o vztahu zákazník-poskytovatel služeb není na místě argument, že člověk se přeci také nepřátelí s každým a v této věci diskriminuje. Jistě, v osobních vztazích na to máte právo a nikdo Vám ho nebere, i když Vás může podle Vašich kritérií posuzovat a udělat si o Vás obrázek). Na hraně stojí jednoznačně vymezená sociabilita v rámci tzv.soukromých klubů.

I v soukromé sféře je jedinec vázán demokraticky schválenými zákony, není mu dovoleno např.beztrestně vyvraždit na svém majetku hosty, které pozve na večeři, ani trápit hladem své děti.

Veřejné sféře přikládá klasický liberalismus velký význam, protože je to právě veřejná sféra, v níž se jedinci realizují jako občané a kde mohou projevit tzv.republikánské ctnosti. Podle klasického liberalismu, a ostatně i v konkrétních společnostech, které z něj hodně čerpají, jedinci věnují mnoho energie na veřejnou angažovanost (spolky, kampaně, aktivismus, sponzoring), protože cítí, že jako jednotlivci nesou spoluzodpovědnost za stav své společnosti.

Tento ideál klasického liberalismu je na hony vzdálen představě amorálního (pozor, neříkám nemorálního) tržního ráje, která se v některých postkomunistických zemích vyvinula v zajímavé směsi s postojem lhostejnosti k věcem veřejným tak, jak ji vypěstoval v lidech komunistický režim 70. a 80.let. Jedinec v liberální společnosti není klaustrofobní individuum, které se uzavírá do soukromého světa před zlou veřejnou sférou, je to aktivní občan, který se angažuje v životě společnosti, protože za ni, nejen za sebe sama, cítí zodpovědnost.

V rámci klasického liberalismu proto existuje velký rozdíl mezi restaurací, kterou vlastníte a provozujete, a Vaším bytem. Nikoli kolektivisté, ale i klasičtí liberálové tento rozdíl vnímají. Zatímco Váš byt je podle klasického liberalismu skutečně soukromou sférou, restaurace je a priori veřejně přístupná, vztah mezi zákazníkem a poskytovatelem služeb je ze své definice ne-osobní, a z těchto důvodů v ní musejí platit nejen tytéž zákony, které platí ve Vašem bytě, ale i jistá pravidla společenské interakce ve veřejné sféře.

Jedním z těchto pravidel je i základní liberální princip formální rovnosti všech občanů, kteří by měly být posuzováni podle svých slov a činů, nikoli podle charakteristik, které odkazují na skupinovou identitu, jsou neovlivnitelné, apod.

V liberální teorii i společnosti se proto vyvinula jistá pravidla "formální rovnosti" -- v ne-osobních vztazích není přípustné diskriminovat podle víceméně trvalých charakteristik, které člověk nemůže ovlivnit (národnost, etnicita, pohlaví, invalidita, atd.). Zde je třeba vzít v úvahu, že liberalismus v důsledku předpokládá, - ač to může být iluze-, že chudoba je věc, kterou člověk ovlivnit může, proto soukromý majitel veřejně přístupného místa může velmi účinně "diskriminovat" vysokým vstupným. :o)

Otázka náboženství a politického přesvědčení je ošemetnější (nejde o charakteristiky nezměnitelné vlastní vůlí), ale vzhledem k tomu, že boj za náboženskou toleranci je historicky úzce spjat se vznikem liberalismu, je to věc klíčová. Veřejná sféra (což - opakuji - v liberálním pojetí zdaleka neznamená jen sféru státní) je podle liberalismu definovaná jako sekulární, kde se podle náboženství nediskriminuje (soukromé školy mohou být katolické, ale nesmí to vyžadovat od svých studentů -- i když mohou stanovit povinnost studovat katolickou doktrínu). Toto pravidlo se později vztáhne i na politické přesvědčení a jiné věci svědomí.

Zájemcům o zdůvodnění těchto pravidel doporučuji rozsáhlou právní literaturu z USA, která se stanovením oněch hranic v rámci liberálního systému zabývá (snaží se přesně definovat, které charakteristiky nezávisí na vůli člověka či které by měli být v přístupu do zařízení určených veřejnosti irrelevantní).

Samozřejmě mě s klasickým liberalismem můžete poslat k šípku a říci, že hájíte pouze princip nedotknutelnosti soukromého majetku. Pak bych ráda zopakovala jednu věc: respekt k soukromému majteku, ani koncept soukromého majetku jako takového, není vůbec žádná samozřejmost. V mnoha společnostech koncept soukromého majetku neexistuje nebo je velmi omezen a skutečně jen málokde je soukromý majetek z principu nedotknutelný (většinou bývá nedotknutelný ve smyslu ochrany před zloději, ale suverén ho klidně může bez soudu zkonfiskovat, o válečné kořisti ani nemluvě). Jasná definice soukromého majteku a zvláště jeho nedotknutelnost je jedním z výdobytků liberální společnosti a je neodmyslitelně spjata s ostatními liberálními principy. Bez nich by mohla ztratit legitimitu.

Přijmout selektivně jedno liberální pravdilo a nepřijmout druhé může být velmi problematické, protože se naruší rovnováha celého hodnotového systému. Dovolte mi volně citovat sama sebe: Pokud by soukromí majitelé zařízení určených veřejnosti nerespektovali onu liberálni "hru na rovnost" v soukromém zařízení určeném veřejnosti, pokud by diskriminovali jedince na základě ne-liberálního kritéria -- tedy na základě příslušnosti ke skupině či charakteristikám podrobně rozebraným výše-, logicky by to v diskriminovaných jedincích vyvolávalo frustraci a nevíru v spravedlnost systému. Společnost totiž nestojí na principech, ale na společenském konsensu kolem nich. V soudobé liberálně demokratické společnosti panuje konsensus kolem deklarace, že "lidé se rodí rovní a svobodní".

Z tohoto hlediska: pokud mě někam nevpustí proto, že nemám masku nebo mám sportovní obuv, mohu jít domů, maskovat se nebo se přezout a jít do onoho podniku znovu. Proto se víceméně mohu ztotožnit s normou, v níž soukromý majitel žádá zákazníky, aby nenosili do restaurace sportovní obuv. Pokud mě někam nepustí proto, že jsem černá, nemohu s tím nic dělat, a vyvolá to ve mě pocit nenapravitelné nespravedlnosti a rozhodně se nemohu ztotožnit s takovou normou a v důsledku ani se společností, která ji připouští.

Znovu proto zdůrazňuji: Pokud by jedinci byli soustavně diskriminováni, jistě by to vedlo k utužení komunitárních identit na úkor občanské, a hlavně k narušení společenského konsensu kolem základních principů, jimiž se společnost řídí. Soustavně diskriminovaní lidé by se logicky odmítali se společností ztotožnit. Necítili by se zavázáni respektovat její pravidla, protože by z nich byli soustavně vylučováni. Neměli by jiný důvod, než strach před represí, k tomu, aby dodržovali principy společnosti, která je diskriminuje, mezi nimi i princip nedotknutelnosti soukromého majetku. Držet občany na uzdě represí místo hledání konsensu -- to by byl smutný návrat do minulosti...

Až doposud jsem se vždy držela liberálního paradigmatu, protože myslím, že ve věci zdůvodnění nepřístojnosti rasové aj.diskriminace liberální logika postačuje, stejně jako postačuje k tomu, aby byl soukromý majitel nucen informovat své zákazníky o tom, že prodává zdraví škodlivé produkty.

Ovšem šedá je teorie, pestrý je strom života. Liberální utopisté věří, že pokud by se odstranila státní (či obecní) intervence, ve společnosti by zavládla rovnováha a všechny problémy by se vyřešily pomocí soukromých samoregulačních mechanismů. Víra je to hezká. V praxi se ale i společnost, která se řídí liberálními principy, se při každodenním fungování střetává s problémy, které potenciálně narušují klidné soužití a ohrožují společenský konsensus, důležitý pro stabilitu jakékoli společnosti. Proto se rozvinula v rámci veřejné sféry definované výše i "podsféra" státní, resp. obecní, která řeší záležitosti, které jsou jinak obtížně řešitelné (mluvím o filosofickém zdůvodnění fungování společnosti, nikoli o skutečném historickám vývoji, protože celou debatu vedeme na rovině hodnot).

Tato státní (obecní) podsféra veřejné sféry se rozvinula, aby zmírnila dělící efekty chudoby, které byly velmi nebezpečnou hrozbou stabilitě společnosti. Rozvinula se díky své efektivitě také ve věcech hygieny -- jak podrobně vysvětlují pánové Čulík a Kroh a paní Vytlačilová. Rozvinula se ve věcech bezpečnosti a spravedlnosti, a to je oblast, kde se její prospěšnost pokusím demonstrovat. V Londýně 18. století neexistovala policie ve smyslu, v němž se začala konstituovat na evropském kontinentě. Existovala však organizace, kterou by bylo možno nazvat privátní policií. Bow Street Runners se nechávali najímat movitými občany, aby vypátrali, kdo je přepadl či kdo se k nim vloupal, aby jim získali zpět majetek, který jim byl ukraden, a případně také předali lupiče spravedlnosti.

Tento systém měl samozřejmě značné nedostatky: byl dostupný jen bohatým, ale ani ti neměli jistotu, že se runner nenechá od podsvětí přeplatit. Ne nadarmo se proto podařilo překonat počáteční nedůvěru Angličanů k institucím a z Bow Street Runners se vyvinul veřejný subjekt - Scotland Yard. Jsou oblasti, kde nelze implantovat logiku vztahu klient-subjekt nabízející služby: zajištění veřejné bezpečnosti a výkon spravedlnosti patří mezi ně. Lze uvést příklad kriminologie -- v 19.století nechuť amerických občanů sponzorovat veřejné instituce (ať už státní či městské) vedla k tomu, že vymoženosti moderní vědecké kriminalistiky se v USA široce uplatnily o několik desetiletí později než v Evropě. Na tuto počáteční nechuť doplatilo jistě mnoho nevinných lidí, které by v Evropě běžně dostupné vědecké důkazní metody zprostily viny, mnoho pachatelů naopak zůstalo bez potrestání.

Nejde přeci o fundamentalistické dodržování nějaké teorie, každý hodnotový systém má své silné a slabé stránky, lépe řečeno potenciální negativní či pozitivní důsledky. Fungování lidské společnosti proto vyžaduje permanentní hledání rovnováhy, negociaci, snahu o dosažení konsensu.

Veřejný zájem je účinným a žádaným konstruktem, i když extrémní individualisté mohou věřit, že tomu tak není...Není to konstrukt samospásný (musí fungovat v souladu se základními lidskými právy atd.), ale výborně se osvědčil při prevenci epidemií i při umravňování různých lidských dravců, kteří by chtěli využít své síly, svého bohatství či svého nedostatku skrupulí k tomu, aby vnutili lidem svůj soukromý zájem.

Na závěr mi dovolte malou škodolibost: Nedokážu si vysvětlit, jak se slučuje páně Bláhův článek "Demokracie je vláda většiny a ostatní musejí poslouchat", který ve svém naprostém nepochopení principů liberální demokracie tvrdí víceméně to, co hlásá titulek, s tím, co teď pan Bláha tvrdí o právech soukromého majitele.

Podle logiky Bláha-č.1: když se tedy většině zachce odhlasovat, ze soukromí majitelé mají ve svém podniku zakázat kouření, případně obsluhovat v převleku za kačera Donalda, pan Bláha by tedy neměl být proti. Pokud většina přijala antidiskriminační zákon, pan Bláha by neměl být proti. Není přeci, cituji jeho samého, "Osvíceným Panem" Bláhou, "jehož jediným mandátem k arogantnímu moralizování" o soukromém majetku se zdá být... Dobře, dobře, zapomínám na zmíněný článeček a končím s ironií :o)

Teď vážně: Otázka kouření není pro mě na stejné úrovni jako otázka rasové aj.diskriminace. Podle mě nejde o základní právo, ale o věc civilizace. Stejně jako v restauraci neobtěžujete spolustrávníky a číšníky pouštěním větrů či pliváním na ně, neměl byste je obtěžovat ani rakovinotvornými zplodinami ze svých cigaret. Číšník Vás možná nevykáže, protože mu jde o zisk, ale měl byste si sám uvědomit, že takové chování je nevhodné. Protože však mnozí lidé nejsou schopni chovat se civilizovaně a obtěžují druhé, občané jako celek se prostřednictvím svých zvolených zástupců dohodli, že právo nebýt poškozován na zdraví je přednější než pochybné právo ostatní na zdraví poškozovat, a přijali zákony v tomto smyslu. (Domnívám se ostatně, že pan Bláha musí být logicky proti kouření na ulici, ta je totiž, i podle jeho zvláštní definice veřejné sféry- nepochybně veřejným prostorem).

K pojmům použitým v mém článku:

Nepoužívám pojem "klasický liberalismus" v úzce americké opozici k termínu "modern liberalism" (pojem modern liberalism je navíc velmi svázaný s realitou USA a do evropského kontextu v tomto smyslu těžko přenosný). Pojem klasický liberalismus se v mém článku vztahuje ke klasickým liberálním autorům 18. a 19. století, nejen anglosaským, ale i kontinentálním.

Mezi těmito autory panuje značná myšlenková různost, ale obecně se shodují na zmiňovaném principu nedotknutelnosti soukromého majetku (a prospěšnosti volného trhu) a také na pojetí člověka jako autonomního jedince oproštěného od kolektivních identit - individua, jež má být souzeno na základě vlastních slov a činů. Na tomto pojetí individua liberalismus stojí a v něm spočívá jeho zásadní odlišnost od pojetí světa v Ancien Regime. Teorie "rovnosti přiležitostí" (viz. např. Thomas Jefferson) předpokládá, že všichni jedinci se rodí rovni a svobodni a jen jejich individuální schopnosti by měly rozhodnout o tom, zdali a do jaké míry v životě uspějí.

Mnozi tito autoři 18. a 19.století (které nazývám klasickými liberály) se domnívali, že jedinec se řídí ve vztahu zákazník-poskytovatel služeb hledáním zisku, a proto nerozebírali skutečnost, že by takový jedinec mohl (z ideologických důvodů -- vinou předsudků, které liberální autoři s vervou denuncovali) na zisk rezignovat a soustavně vylučovat některé potenciální zákazníky na základě zcela ne-liberálních kritérií, jako je jejich kolektivní identita.

Liberální autoři hovořili o obou principech: nedotknutelnosti soukromého majetku a formální rovnosti lidských bytostí oproštěných od skupinových charakteristik. Když dějiny ukázaly, že se k soustavné diskriminaci jedinců na základě kolektivních charakteristik nadále dochází, protože mnoho lidí se sice dovolává liberálního principu nedotknutelnosti soukromého majetku, ale není ochotno přistoupit na liberální princip formální rovnosti, a mnozí jedinci dávají před ziskem přednost diskriminaci potenciálních zákazníků a tím narušují rovnováhu paradigmatu liberální společnosti, reagovala na to i liberální teorie.