19. 3. 2007
Proč bereme ohledy na druhéPane Čulíku, Považuji za užitečné, že jste diskusi o "soukromých" hospodách, kuřácích a "právu na jakoukoliv svobodu" přenesl z Britských listů do rozhlasu, kde se o ní dozvědeli i další občané v České republice. Kanada naštěstí patří k zemím, kde má velká většina lidí vyvinuté silné sociální cítění. Při rozmanitosti národností, náboženství, politického přesvědčení i barvy pokožky by se dala očekávat nesnášenlivost jedněch vůči druhým, ale s tím se zde téměř nesetkáváme. Za to je zde běžně slyšet větu "May I help you?" (Mohu vám pomoci?). Říká se sice, že snášenlivost roste se zvyšujícím se vzděláním, ale nezdá se, že by zde bylo mnohem více vzdělaných lidí než v České republice. Příčina tedy asi bude někde jinde. Zastánci "naprosté osobní svobody" se asi děsí představy, že by mohlo dojít k celkovému zákazu kouření - tedy například i doma. Některé podniky - ironicky v souladu s názory těch zastánců - to berou z opačné stránky a chtějí-li si "svobodně vybrat", neberou kuřáky mezi své zaměstnance, protože ti bývají častěji nemocní a během pracovní doby opouštějí častěji pracoviště, aby si někde jinde zapálili, protože v kanceláři ani v dílně to už není dovoleno. Kruté? Ale vždyť to je "tržní řešení"! |
Z celospolečenského hlediska kladou kuřáci zvýšené nároky na zdravotní systém. I bez kouření je mnoho lidí, kteří trpí chorobami, jejichž původ je zatím nejasný. Je nespravedlivé, aby si část obyvatelstva způsobovala choroby kouřením, jimž jiní lidé předcházejí, a potom vyžadovala léčbu na úkor těch občanů, kteří o své zdraví pečují. Neobstojí ani furiantská námitka, že si "za svoji léčbu zaplatím ze své vlastní kapsy". Ani tvrzení, že všichni máme "právo" na to kdekoliv kouřit, tedy znečišťovat vzduch, který dýchají i jiní lidé. Dnes se nemůže nikdo vymlouvat, že nevěděl o nebezpečnosti kouření (varování je na všech krabičkách cigaret) a rozumní lidé používají nejrůznější metody, aby se svého dřívějšího zlozvyku zbavili. Návštěvníci Kanady se zde setkávají i s dalším "útokem" na osobní svobodu, jakou je "právo" používat parfémy. Ve zdravotnických zařízeních jsou běžně vyvěšeny požadavky, aby se nemocní lidé dostavovali k vyšetření bez použití parfémů, protože přibývá lidí s alergiemi, astmatem a jinými chorobami dýchacího systému a těm, ať to jsou zaměstnanci zařízení nebo jiní pacienti, působí cizí parfémy zdravotní problémy. Podobné požadavky dnes existují na pracovištích a lze se s nimi setkat i ve veřejných výtazích. Jedná se snad o "neslýchanou hrůzu a omezování osobní svobody" nebo spíš příležitost k tomu, abychom si cenili toho, že sami takový problém dosud nemáme, ale jestli nás někdy postihne, že naše společnost vynaloží úsilí, aby nás chránila před bezohlednými sobci? Je skutečně soukromé podnikání tak vynikající, že by vyřešilo všechny problémy společnosti? Ne všude tam, kde se jedná o veřejnou službu. V ontárijském městě Walkerton bylo čištění a úprava pitné vody i její kontrola v soukromých rukou. Jestliže se vyrábějí boty a šetří se na jejich výrobě, výrobek není kvalitní. Zákazníci mají po špatné zkušenosti a "vyhozených" penězích možnost jít ke konkurenci a koupit si lepší boty od jiného výrobce. Ne tak ale lidé, kteří používají vodu z městského potrubí. Jedni jí třeba umývají nádobí, auta, děti či sami sebe, jiní ji pijí buď přímo nebo s ní ředí ovocné syrupy pro děti, atd. Jestliže podnikatel nevěnoval úpravě vody svou veškerou pozornost a do vody se dostaly toxigenní baktérie Escherichia coli O157:H7, zatímco jiná soukromá firma - kontrolní laboratoř - neměla povinnost informovat státní úřady (jako tomu bylo v případě Walkertonu), nebezpečnost pitné vody nebyla na první pohled nikomu patrná a tedy ji občané pili, umývali jí zeleninu i ovoce a jinak ji používali. To se mohlo stát komukoliv z nás včetně zastánců názoru, že trh vyřeší i hygienické normy. Ve Walkertonu těžce onemocnělo téměř 2000 občanů a 18 jich zemřelo. Ontárijská vláda nepokrčila rameny s tím, že svobodný trh tu situaci sám vyřeší. Analyzovala příčiny, které existovaly vinou předešlé vlády a přijala opatření, aby se taková situace neopakovala. Robinson Crusoe si mohl dělat na pustém ostrově, co mu vyhovovalo - kouřit, pít vodu z potoka, jíst zkažené potraviny. My ale žijeme ve společnosti jiných lidí, mladých i starých, zdravých i nemocných a všichni máme právo na spokojený život. Proto bereme ohledy na druhé a máme pravidla, která naše soužití harmonizují. Lidé s asociálními představami se z takové společnosti sami vylučují. Jejich názory jim ale obvykle vydrží jen do té doby, než sami něco potřebují. Je potom otázka, zdali u nich dojde ke zmoudření proto, že pochopí druhé lidi, nebo proto, že budou vyžadovat jejich pomoc. |