Co mám o Vratných lahvích říct? Poznal jsem styl Svěráka-otce v nesčetných citátech a situačních podtextech (ve chvíli, kdy přicházejí "přestárlí kamarádi" hlavního hrdiny, dobelhá se před kameru prakticky celé Divadlo Járy Cimrmana, jeho potenciální milenka domněle pláče před televizí za závěrečných zvuků Kolji, finále Vratných lahví s balónem je zase nepokrytou variací na Michálkovo Babí léto), tak "celoživotních", jako by se v nich tvůrce loučil se svým dílem.

Jako vášnivý hledač symbolů a podtextů jsem si přišel na své, když manželka učitele Tkalouna zakroužkovává v televizním programu Kolju během následujícího dialogu: "-Tady něco smrdí..." "-Sebechvála", anebo při specialitě Svěráka-otce, dialogu prvního plánu s druhým, který máme zažitý už od dob Vesničky mé střediskové (První plán: "Budu mlčet jako hrob!", Televize: "Zabili Bradleyho!") a který je, jak si mnozí z nás už všimli, také oblíbenou rekvizitou Velkého symbolu, který kóduje naši realitu.

Potěšilo mě, že znám své pappenheimské; neboť jsem předem věděl, že nebude chybět studie vlaku, která dosud nechyběla v žádném ze filmů Svěráka-syna (Smoljakovu klipovou studii velorexu z filmu Vrchní, prchni, však Svěrák-syn v mých očích nikdy nepředstihl). Zato jsem byl uchvácen vizuální "Básní o kráse ženských nohou ve dveřích samoobsluhy", v níž byl Ladislav Smoljak ve svém režijním básnictví Svěrákem-synem jednoznačně předstižen.

Co se týče rytmu filmu, byl od samého začátku uspěchaný - za stejnou dobu během níž kupříkladu v Kulovém blesku Zdeněk Podskalský dokázal do úvodní hudební sonáty v rembrandtovské tmě snímat jen zouvající se nohy příchozích na schůzku (z čehož se krásou tají dech) - jsem byl ve Vratných lahví hozen do děje tak rychle, že jsem se z toho po celý film nevzpamatoval. Vratné lahve obsahují scénu, v níž tchán sděluje zeťovi své intimity přímo před ušima staré paní, k níž ho altruisticky přivedl jako první pomoc, což jsou dvě témata, zhuštěná do jedné scény, quasi-humorně zakvedlaná zápletkou s nahluchlostí hrdinky.

Když tuto scénu porovnám například se scénou návštěvy doktora Rudolfa Hrušínského u pacienta Františka Vláčila ve Vesničce mé, střediskové, při níž se mluvilo jen o nemoci a o psu, tedy o věcech bezprostředně přítomných, přemýšlím, jestli mezitím došlo k obecnému posunu estetiky, či jsou Vratné lahve prostě uspěchané.

Zahraju-li na školu, musím Svěráku-otci napsat pochvalu za:

- Nebývalou upřímnost, s níž ve Vratných lahvích odhalil témata svého stárnutí (čímž nemluvím pouze o erotickém životě, ale například o větách typu: "Já se taky modlím, ale jen když se bojím", což je věta autobiografická, jak si lze ověřit v biografickém filmu Tatínek).

- Dobrou práci se snovou imaginací žen ve vlaku, která předznamenává budoucí závěr (další oblíbená rekvizita Velkého symbolu reality), kdy se učitel Tkaloun sám stává průvodčím. S touto formou by se známkovaný mohl dostat nepoměrně daleko a hluboko.

- Píseň, která tvoří metaforický doprovod filmu a kterou syn hodnoceného ztvárnil v tradičně vynikajících klipových intermezzech (pochvalu zároveň dostává tvůrce hudby a zpěvák písně Jaroslav Uhlíř).

- Významovou kvintesenci, která je divákovi podána hned na začátku filmu v básni Jaroslava Vrchlického "Pro trochu lásky šel bych světa kraj". Způsobilo mi velkou radost, že jak zaznělo jméno klasika, začal jsem si ze soupodstatného naladění recitovat tutéž báseň.

Udivilo mě:

- jak čerstvé vědomosti má Svěrák-otec o dnešním školství (coby nedoučený učitel mám skoro všechny své přátele umístěné ve sborovnách, a tak musím uznat, že jeho školní studie je velice reálná).

- podivně nestranný postoj ke stavu dnešní společnosti u známého ochránce etiky, který situace, jež by dříve hodnotil, nyní po buddhistickém způsobu nazírá, a jde v tom tak daleko, že jeho hlavní hrdina odchod svého zetě od dcery a vnuka za hysterickou milenkou nejenže nementoruje, ale dokonce si z něj udělá zpovědníka. Tady zřejmě zafungovala dramaturgie Svěráka-syna, který otce několikrát donutil scénář přepsat.

- vypjatý erotismus filmu o pětašedesátiletém muži. Autorovo přiznání, že starý muž neoplývá moudrosti ("...nemám o životě páru/nemám páru") je mi neskonale sympatické, je to známka vítězného utkání se s egem. Pakli jde o formu autorovy osobní zpovědi, potom ho musím pochválit za hrdinnou míru upřímnosti. O mistrném ztvárnění pocitů stáří, o němž píší ostatní recenzenti nemohu napsat nic. Dosud jsem je totiž nezažil. Ale je-li stáří taková bouře, pak mi nezbývá, abych svůj erós začal zpracovávat co nejdřív (-:, abych měl ve stáří čas připravit se návrat domů...

Napadá mě, že pro nový seminář Divadla Járy Cimrmana by mohl být pěknou zápletkou tvůrčí vztah dramatika Járy da Cimrmana s jeho synem režisérem. Po Vratných lahvích se Jan Svěrák netají tím, že tento film byl posledním, který otci natočil. Myslím, že nejsem sám, kdo mu v tom drží palce. Konec konců je to tvůrce plnoletý, vlastní Oskara a já dost dobře nechápu, co má mladý režisér Jízdy společného s dnešními scénáři svého otce.

Těším se, že příští film Svěráka-otce, jehož režisérem bude Jiří Menzel nebo Ladislav Smoljak, bude méně uspěchaně poznamenaný tvůrčím napětí mezi scenáristou a režisérem, bude plněji obsahovat tradiční zemitou sílu poetiky Zdeňka Svěráka a způsob, jakým bude hladit po duši, bude způsob, jakým staří moudří pánové nalévají hustý čaj mladým, uspěchaným hostům.

Těším se, že příští film Jana Svěráka bude mít nezaměnitelný drive, který mou mírně ontogeneticky retardovanou duši, která ve třicítce teprv prochází pubertou, neskutečně vybudí.

Až Vratné lahve vyjdou na nosičích, příležitostně si je vypůjčím. A vrátím...