Někteří tzv. přední chartisté na tom i v dobách tzv. normalizace nebyli nijak špatně. Měli relativně slušné povolání bez fyzické námahy (např. jako obsluha plynové kotelny). Jiní byli politickým režimem cíleně vedeni k tvrdé fyzické práci na špatně placených místech.

Po změně systému v roce 1989 někteří z tzv. předních chartistů získali významné politické funkce či zaměstnání ve státních službách. Někteří restituovali značné majetky. Jiní chartisté však zůstali bez funkcí, výhod a slušného zaměstnání. Pokud měli štěstí, sehnali alespoň nějaké zaměstnání.

Protože se státní majetek přemístil do rukou těch, kteří byli jeho dřívějšími správci (komunističtí ředitelé podniků a náměstci) mohli si tito noví majitelé, své zaměstnance vybírat. Mezi zaměstnanci těchto firem komunisty ovládaných, neměli přirozeně ani v tzv. demokratických poměrech bývalí chartisté místo.

Stali se součástí skupiny vytlačené na periferii společnosti (tzv. divných lidí), mezi nimiž byli političtí vězni, osoby, které v minulosti trvaly na svých lidských právech, či ti, kteří se z nějakého důvodu postavili politickému režimu a ten se s nimi vypořádal po svém.

Řada z nich proto živořila v ekonomicky nedůstojné situaci. Je velmi tristní, že v době, kdy mnozí z tzv. předních chartistů působili ve vysoké politice, nebylo přijato žádné ekonomické opatření k narovnání majetkových poměrů těch, které režim v minulosti diskriminoval pro jejich postoje.

Také na politické vězně a jejich rodiny, kteří trpěli pro svá nekompromisní stanoviska či aktivní odpor vůči totalitnímu systému po mnoho desítek let, nebylo pamatováno.

Tito národní hrdinové, kterých si všude v civilizovaných zemích považují, nebyli zvýhodněni žádným vládním ustanovením, které by zohlednilo jejich předešlou letitou diskriminaci. Jejich důchody jsou jim vypočítány podle nízkých příjmů.

Při srovnání sociálních poměrů těch, kteří režimu věrně sloužili a často se podíleli na potlačování občanských a dalších práv odpůrců režimu s ekonomickými poměry těch, kteří dokázali čelit politické zvůli, jsou ve značné výhodě exponenti bývalého politického režimu. Tuto diskrepanci lze považovat za národní ostudu a selhání státu.

To však není všechno. Sociální demokraté a KSČM jsou nyní ochotni přidat měsíční příspěvek 20 000 Kč pro olympijské medailisty. Návrh předložili společně poslanci ODS a ČSSD Karel Šplíchal (ČSSD), Pavel Ploc (ČSSD) a Petr Bratský (ODS).

Šplíchal odmítl přirovnávání nároků sportovců ke všem ostatním, profesní život sportovců je podle něj podstatně kratší. Někteří z těch, kteří republiku proslavili svými výkony po celém světě, dnes podle něj žijí v nedůstojných podmínkách a navíc jim vrcholový sport podlomil zdraví.

Politickým vězňům a národním hrdinům, kteří často přišli o životy, o zdraví, rodiny i majetky a kteří si svůj osud nijak sami nevybrali, poslanci nijak neprospěli. Je pravda, že tito často bezejmenní lidé republiku neproslavili tak jako někteří sportovci, jsou spíše ostudou těch, kteří zde po dlouhá desítiletí vládli, ale stali se příkladem hodným následování v oblasti mravní. Jsou to morální autority o kterých by se mělo učit na školách a měli by proto žít v důstojných podmínkách.

Namísto toho se o nich mlčí a často žijí v nedostatku. Pokud se na slavnostním jednání Charty 77 objevila obžaloba na nedůstojné životní podmínky, pak je něco v tomto státě opravdu v nepořádku.