Rebelové, 2001, režie Filip Renč

Tento retro muzikál, jehož prvotním účelem je vytvořit zábavný rámec pro řadu původních nahrávek populárních písní z druhé poloviny šedesátých let, je svědectvím o tom, že v převládajícím étosu dnešní české společnosti existuje historické vakuum a neporozumění tomu, jaká vlastně byla kulturní a politická situace v Československu v druhé polovině šedesátých let a v roce 1968 -- a to navzdory tomu, že přece je k dispozici velké množství přístupné dokumentace a koneckonců i zkušenost pamětníků. Filip Renč vytvořil film o roce 1968, který je komicky neautentický -- až jako by šlo o svědectví o nějaké úplně jiné zemi, nikoliv o Československu v oné významné historické éře. Film o roce 1968 vytváří povrchní, stereotypní mýtus.

Nevadilo by to, kdyby byli Rebelové pouhým zábavným, nepolitickým rámcem pro známé populární písně, jenže film se snaží i o kulturně politické sdělení. V tomto smyslu selhává, jeho obraz života v roce 1968 je karikaturou, která nemá se skutečným étosem země v té době vůbec nic společného. O něco úspěšnější je film ve svém závěru, kdy v krátké sekvenci vcelku přesvědčivě navozuje atmosféru invaze vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. To je zřejmě tak silný historický zážitek, že jsou pokusy o jeho interpretaci včleňovány do skoro každého filmu o této době. Dramatické události srpnové okupace se režisérům víceméně daří vystihnout filmovou zkratkou ---to, čím země žila a jak se chovala před invazí a jaký byl tehdejší reformistický režim v Československu, současným tvůrcům filmů o této době uniká. Pokud byl tento zábavný film širokou veřejností přijat, svědčí to, že se informace o životě v šedesátých letech v dnešní České republice ve společenském vědomí po období normalizace a postkomunismu zcela propadly do jámy pamětnice.

Rebelové jsou, anebo se alespoň na první pohled snaží být, filmem o lásce mladých lidí. Začíná scénou v niž tři nepříliš atraktivní chlapci ---gymnazisté vedou na diskotéce těsně před předmaturitním svatým týdnem oplzlé řeči. Dívky z jejich třídy o ně však nejeví zájem a dají přednost třem jiným mladíkům, novým příchozím. Ti právě dezertovali z armády a přijeli do městečka Týniště s úmyslem emigrovat. Tamtudy totiž pravidelně projíždí na Západ nákladní vlak s dřevem a jeden z mladíků, Šimon, městečko dobře zná.

Na to, že mladíci utekli z vojny a snaží se proniknout na Západ, jsou pozoruhodně ležérní a relaxovaní. V městečku se seznámí s třemi maturantkami a poté, co dívky úspěšně složí maturitu, s nimi tráví příjemné odpoledne na pouti večer v polorozpadlém objektu, kde se mladíci skrývají, uspořádají večírek. Při tom je špehuje dívčin spolužák Olda, jehož otec je velvyslancem v Moskvě (film tematizuje protiklad "Západ-Východ"), úřadům však Olda zběhy neudá, přestože vidí jejich fotografie v televizi. Udavačem se stane průvodčí místní lokálky Douša. Mladíkům se před policejní a vojenskou razií podaří uniknout a nakonec naskočí na vlak "ke svobodě" -- jedině Šimon, který se zamiloval do maturantky Terezy, se rozhodne nejet a je zatčen a uvězněn. Je velká otázka, zda by uprostřed léta 1968, v době vrcholícího liberalismu, kdy byli držitelé totalitní moci v zemi značně znejistěni, byl voják, který uteče od útvaru, skutečně uvězněn za dezerci.

Film se soustřeďuje na mladé lidi, na jejich seznamování a na lásku, na jejich způsob zábavy v prostředí víceméně školním, vidíme i průběh maturity s groteskními učiteli (předsedkyni maturitní komise s ostrou červení nalíčenými rty hraje Jiřina Bohdalová). Maturitní otázky jsou o Leninovi i o Masarykovi.

Tam, kde se film snaží zaznamenávat charakteristické rysy soudobé skutečnosti, většinou selhává. Umělec má samozřejmě právo stylizovat a měnit historické skutečnosti, pokud to udělá přesvědčivě a pokud to sděluje něco nového. Potíž je, že historické nepřesnosti, omyly a chyby ve filmu Rebelové nesdělují právě nic jiného, než že "my svým kulturněhistorickým kořenům nerozumíme, nezajímá nás, odkud pocházíme a historii chceme svévolně interpretovat na základě dnešní, pokleslé, zkušenosti." Historickou realitu líčí na základě zkušeností z dneška. Místní farář, Šimonův příbuzný, kde dívky hledají tři mládence, kteří se původně představili jako "restauratéři", si jim ironicky stěžuje, že už dvacet let neviděl na opravu kostela ani korunu. Přitom je jeho barokní chrám dokonale opraven tak, jak byly zrenovovány péčí katolické církve kostely v České republice teprve po pádu komunismu.

Známkou uvolněnosti poměrů má být, že si Terezčin otec (Tomáš Hanák) otevře v městečku soukromý hostinec. Ten vypadá jako typický soukromý hostinec z postkomunistické éry: v roce 1968 bylo oněch několik málo rychle vzniklých soukromých podniků jen amatérských, neměly zázemí, vybavení ani kapitál. Tvůrci filmu Rebelové nepochopili, že dynamicky probíhal vývoj v roce 1968 především v politice, reflektované médii, a že se národ široce zabýval debatou o národním osudu, o ekonomice, o komunismu i o zlořádech stalinismu, páchaných v padesátých letech.

Charakteristickým rysem předinvazního roku 1968 byla vášnivá celonárodní politická debata, vyvrcholení kulturněpolitického vývoje předchozích několika let, nikoliv především otvírání soukromých hospod. Tato politická debata ve filmu Rebelové naprosto chybí -- protagonisté se ahistoricky normalizačním a postkomunistickým způsobem zabývají pouze soukromými, osobními zájmy.

Tak tomu však v roce 1968 nebylo, i gymnazisté -- maturanti byli tehdy zcela posedlí politikou. Nebylo možné se tomu vyhnout. Když Šimon prohodí poznámku o "svobodném světě", jeho kolega dezertér ho okřikne. V osmašedesátém roce se však lidé nebáli na veřejnosti mluvit otevřeně o politice.

Na jednom místě vidíme ve filmu citaci z televizního vysílání, kde hovoří redaktorka s vysokým vojenským činitelem o dezercích vojáků základní služby. Řeč vojenského papaláše i redaktorky je plná stalinských frází. To je také ahistorické -- novináři ve sdělovacích prostředcích v roce 1968 už několik let hovořili normální lidskou řečí bez ideologie a i ti nejpřesvědčenější stalinisté ve státních či stranických funkcích se jim museli při rozhovorech v médiích přizpůsobovat.

Terezčin tatínek na rybách poslouchá z tranzistorového rádia české a slovenské vysílání Hlasu Ameriky. Když k němu přijde dcera, vysvětluje ji, že "tady to nějak není rušeno". Hlas Ameriky však nebyl v šedesátých letech v Československu vůbec rušen, konec konců nebyl rušen ani v sedmdesátých a v osmdesátých letech.

Maturity se v Čechách odehrávají v květnu. Děj filmu tedy probíhá na jaře, pak následuje příliš ostrý střih a najednou jsme na konci srpna uprostřed invaze. Vytváří to dojem, jako že se všechno odehrávalo najednou. Prohlášení prezidia ÚV KSČ "Všemu lidu Československé socialistické republiky" o invazi se vysílalo 21. srpna 1968 v jednu hodinu v noci, nikoliv až ráno, až když se Terezčin tatínek vrátil z ryb.

Populární písně z šedesátých let, které film Rebelové divákům znovu zpřístupňuje, bývaly často pozoruhodnými uměleckými díly s opravdu básnickým textem s hlubokým metaforickým významem ("Přej si,/ co chceš,/ zlatý důl,/ nebo věž,/ smutný ráj/, suchý déšť". -- "Kdo se večer/ hájem vrací,/ ten ať klopí zraky./ Ať je nikdy neobrací / k vrbě křivolaký. /Jinak jeho oči zjistí, / i když se to nezdá, /že na větvi kromě listí / visí malá hvězda. //Viděli jsme jednou v lukách/ plakat na tý vrbě kluka,/ který pevně věřil tomu, /že ji sundá z toho stromu. //Kdo o hvězdy jeví zájem/, ten, když večer chladne, /ať jde klidně přesto hájem, /hvězda někdy spadne.// Ať se pro ni rosou brodí /a pak vrbu najde si. //A pro ty,/ co kolem chodí, /na tu větev zavěsí.")

Typickým rysem české a slovenské kultury šedesátých let bylo, že ta kultura byla hybridní -- byla sice populární a přístupná, ale obsahovala přesahy do vážných a hlubokých, nadčasových lidských, kulturních i politických témat.

Tak byly tyto písně nedílnou součástí bouřlivého dobového kulturněpolitického kvasu. Ve filmu Rebelové se všechno tohle ztrácí a zůstává jen povrchní, nereflektovaný příběh, okořeněný jednoduchou ideologickou omáčkou využívající jen ty nejprostší roviny citovaných písní, které mnohostranně svědčící o své době tak, jak to tento film nedokázal a ani se o to vlastně nepokoušel.