Ačkoliv jejich snahou bylo nabourat stereotypní názory na rozpad Jugoslávské federace, což může být věci prospěšné, ve výsledku se dopustili mnoha faktických chyb, které mohu ve čtenáři vyvolat zdání něčeho, co ve skutečnosti není a nikdy nebylo.

Jejich články jsou z vetší části nepůvodní, některé pasáže lze přímo označit za plagiáty jejich vlastních zdrojů. Snad předpokládali, že běžný čtenář nebude mít dostatek času a energie, aby si je vyhledal a přečetl. Samotným pramenům je možné vytknout jejich jednostrannost (www.zmag.org, www.chomsky.info) a faktickou neodbornost (www.wikipedia.org, www.messin.estranky.cz aj.). Stručně řečeno, neopírají se o žádnou vědeckou ani informační autoritu.

Snad nejkřiklavějším příkladem je přístup ke genocidě ve Srebrenici. Ano, genocidy, protože tak tuto událost klasifikoval Mezinárodní soudní tribunál pro bývalou Jugoslávii, přelomový byl rozsudek v případu Radislava Krstiće z 19. 4. 2004 (www.un.org/icty), dal mu za pravdu i Mezinárodní soud spravedlnosti 26. 2. 2007 v rozsudku ve věci obžaloby Republiky Srbsko za genocidu v Bosně a Hercegovině (www.icj-cij.org), dokonce i současné bosenskosrbké politické vedení přijímá genocidu ve Srebrenici jako holý fakt (www.predsjednikrs.net).

Dnes již zcela běžným argumentem v negování či zlehčování Srebrenice je počet bosňáckých (muslimských) obětí. Uvážíme-li skutečnost, že ve Memoriálním centru v Potočarech je v současné době pohřbeno 2 442 lidí (www.voanews.com), jeví se cifry okolo 2-3 000 nedostatečné. Jen v loňském roce (2006) bylo v okolí města nalezeno přes tisíc posmrtných ostatků v sekundárních (těla byla přesunuta z původních míst) masových hrobech (Čančari 10 - 1 153 ostatků, z toho 144 kompletních, Snagovo - 156 ostatků, z toho 90 kompletních, Krčvine - 150 ostatků, z toho 96 kompetních atd.; www.pincom.info). Ospravedlňovat ozbrojený zásah Armády Republiky Srbské (VRS) do chráněné zóně OSN - ze všech stran obklíčené VRS a bez pravidelných dodávek potravin a zdravotnického materiálu - bojovou aktivitou 28. divize Armády Bosny a Hercegoviny je přinejmenším morálně pochybné. Při odhadu počtu uprchlíků ve Srebrenici kolem 50 000, tvořila mužská populace stěží 15 000, z ní jen 3-4 000 vojensky aktivní (zdroj: Srebrenica, J. Honig a N. Both).

Často vyzdvihované číslo 1 500 a více Srbů, které povraždila 28. divize v čele s N. Orićem během let 1992-1995 je nadnesené. Nejnovější informace hovoří o 1 110 obětech, z nich bylo 872 vojáků (www.idc.org.ba).

Naopak nikdo se nezmiňuje o bosňáckých obětech, které má na svědomí VRS. Jedná se o blíže nespecifikovaný počet několika set civilistů z obcí Bratunac, Zvornik, Snagovo, Cerska a kontinuálně pak další oběti během celého obléhání chráněné zóny (1993-1995; www.un.org/icty).

Hodnotit Srebrenici jako vyrovnání dluhů mezi válečnými stranami (tj. bosenskými Srby na straně jedné a Bosňáky na straně druhé) díky nepřebernému množství autentického pramenného materiálu není jednoduše možné.

Dobytí Srebrenice nebylo náhodné ani se neřídilo nízkými lidskými pudy (nenávistí a touhou po odplatě). Bylo předem naplánováno a patřilo do mozaiky strategických plánů bosenskosrbského vedení -- obsadit východobosenské enklávy Srebrenica, Žepa a Goražde (v tomto případě se to nepodařilo), tj. zaokrouhlit své územní zisky (cca 70 % území BaH) a urychlit mírová jednání v době, kdy stoupala bojeschopnost Armády Bosny a Hercegoviny.

Autor je student serbistiky a historie na Filozofické fakultě UK.