Tak tedy -- je skutečně pravda, že stát své občany omezuje. Ať už v podobě ochrany spotřebitele, ochrany celého trhu, tak i dalších aspektů lidské (ko)existence. Takže se nesmíme divit, když v zákoně o péči o zdraví lidu č. 20/1966 Sb. (že by socialistický přežitek?...) najdeme v preambuli čl. II, v zákoně č. 48/1997 Sb. o veřejném zdravotním pojištění § 12, nebo třeba z jiného pohledu - § 230 trestního zákona o trestnosti účasti na sebevraždě. Ano, stát nás paternalisticky omezuje a bude to dělat i nadále, už proto, že se obvykle chová velmi pragmaticky. Tyto a mnohé další právní i mimoprávní normy nebývají obvykle zpochybňovány v souvislosti s omezováním lidských svobod. A když, tak obvykle ve spojení s nějakou zdravotně sebelikvidační aktivitou, které se někdo hodlá systematicky a svobodně oddávat. Nicméně mi to připomíná vnitřní svobodu dítěte, které nemá představu o všech následcích, ať už z nedostatku vzdělání, nebo schopnosti kritického myšlení a vážení hodnot z dlouhodobé perspektivy.

Nenechal bych se mýlit tím, že kouření tabáku, konzumace alkoholu nebo různé patologické psychické závislosti na čemkoliv dalším zakázány nejsou. To není omluva a potvrzení toho, že jde o organickou součást svobod člověka. Spíše je to realistická rezignace na neúčinnou kriminalizaci některých spíše jen dlouhodobě škodlivých fetišů. Osobně nemám námitky proti názoru, že každý má právo rozhodnout o svém životě, o svém bytí a nebytí. Tuto volbu však může učinit jak člověk pod tíží mezní situace, z důvodů nějaké formy oslabení psychické odolnosti, okolím páchaného násilí, subjektivně bezvýchodné životní situace, podlehnutí nějaké destruktivní ideologii, tak také na základě nezvratné zdravotní prognózy nebo velmi kvalifikované a kritické životní i výhledové bilance, kterou by nikoliv bigotní spoluobčan dokázal akceptovat. Ne každý se přece musí bez uchýlení se k víře v nadpřirozeno smířit se samoúčelností lidské existence a se sociobiologickým popřením existence altruismu. Poslední dvě situace tudíž považuji za legitimní důvody k uvažování nad asistovanou euthanazií. To jen abych naznačil, že neargumentuji z pozice jakékoliv myslitelné formy teismu či deismu. Nicméně z hlediska celospolečenského konsenzu akceptuji, že přípustným maximem bude nejspíš jen lékařská euthanazie zdravotní.

Ostatní formy prokazatelné sebelikvidace se odehrávají v dlouhodobějším horizontu a tedy pro většinu lidí nepostřehnutelně, navzdory všudypřítomným nápisům, způsobujícím inflaci efektu varovných zpráv. Ovšem je tohle dostatečná omluva? Je to podobné, jako bytostný odpor některých lidí k akceptaci všeprostupující tvořivosti evoluce jen proto, že si nedokáží představit délku svého vlastního života jako něco pro mechanismus evoluce naprosto nepodstatně krátkého. A ti pak třeba bezelstně pomáhají likvidovat svou arogancí životní prostředí s přesvědčením, že to hlavní pro ně přijde teprve po smrti. Myslete si, co chcete, ale také myslete na ty, kteří přicházejí neustále po vás (aby ne, když je antikoncepce mnohými považována za něco nečistého) a z vaší dnešní bezstarostnosti a dětské samozřejmosti nic dobrého nevytěží. Pokud se tedy někdo podobně oddává takové pomalé autodestruktivní zálibě, ponechávám k diskusi, zda bychom mu měli na jeho rozhodnutí shovívavě pokývat, nebo mu ukázat nějaké názorné obrázkové studie, popřípadě ho odkázat na psychologické poradenství s vědomím toho, že tento člověk se již stal beznadějnou obětí svého vlastního bludu. Ve společnosti, založené na solidárních fondech, je to totiž věc celospolečenská a jestliže někdo spojuje totalitní stát se zákazem kouření, tak si pravděpodobně ani nevšimne, až o svobodu přijde ve skutečnosti. Protože se tak obvykle děje mnohem sofistikovanějšími mechanismy.

Dlužno dodat, že většina kuřáků ovšem nemá ambice své jednání nějak zdůvodňovat, protože prostřednictvím jejich hlasu a pravé hemisféry promlouvá patologická závislost sama, která nevstupuje do diskuze s tím, že by případně mohla názor změnit. Maximálně se po prohře s racionalitou uchýlí k nějaké formě popírání nepříjemné pravdy, kterých má lidské podvědomí v repertoáru až tragický nadbytek. Ekonomicky argumentující zastánci svobod by alespoň mohli slyšet na argumenty v tom smyslu, že poškození zdraví stojí značné částky systém zdravotní péče (nehledě na to, že záliba v kouření značně vytěžuje i hasičský záchranný sbor a pojišťovny, protože je jednou z nejčastějších příčin požárů) a onemocnění spojené se ztrátou pracovní schopnosti, neřkuli úmrtím poškozují ekonomiku jako celek z dlouhodobého hlediska v řádech milionů.

Ale už na úrovni elementární slušnosti nechápu, proč nefunguje prosté, všemi civilizacemi na sobě nezávisle vynalezené a Kantem tak krásně zdůvodněné pravidlo o tom, jak je třeba nečinit druhým to, o co bychom jim sami vyčítali. Nicméně je třeba chápat, že každý vnímá cigaretový kouř jinak,pročež argument, že kuřáka cizí dým přece taky neobtěžuje, není validní. Jde o zápach a karcinogeny v obecném slova smyslu. A to nemluvím o zásadě, kterou se sám snažím vyznávat, aniž by mě k tomu kdokoliv nutil: že totiž se mám snažit omezovat druhé co nejméně tak, aby je v rozumné míře uskutečnitelnosti a reciprocity moje přítomná existence co nejméně obtěžovala. Určitě nejsem sám, kdo ze subjektivního hlediska neumí rozlišit nepříjemnost zápachu cigaretového kouře třeba od zápachu septiku. Všechny ty postupné zákazy kouření ve veřejném prostoru vnímám jako naprosto samozřejmou cestu k tomu, aby si v budoucnu kuřáci sami zajistili, aby vyluzovaný kouř nikoho dalšího neobtěžoval. Své chování má upravovat ten, kdo chce produkovat obtěžující exhalace. A tentýž člověk má nést všechny náklady s tím spojené, i když jsou pro selský rozum průměrného člověka skryté, viz spotřební daně. Ale třeba také tím, že si na vlastní náklady zbudují filtroventilační zařízení místnosti, kterou si k tomu libému účelu vyhradí. To je přeci naprosto samozřejmé a nechápu, o čem se s kuřáckou lobby diskutuje.

Ve vyspělé společnosti by otázka kouření na veřejných prostranstvích být zákonem upravena třeba nemusela. Ale pokud to nefunguje, zákonodárce bohužel nemá na výběr a musí tedy vzít občana za ručičku. Nejde o zavedení žádné nové povinnosti, ta povinnost tu je sama od sebe od okamžiku, kdy jsme si schopni uvědomit, že dýcháme stejný vzduch ve stejných místnostech. Konkrétní vymezování nekuřáckých míst ve veřejném prostoru nelze chápat jako omezování a diskriminaci, ale jako rozšiřování prostoru, kde budou v tomto konkrétním aspektu suplovány dosud mimoprávní normativní systémy, které se bohužel ukázaly jako nefunkční. Jestliže někdo chce provozovat pohostinství podle klasického modelu "kuř jak je ti libo", měl by to mít nejen v živnostenském listu, ale hlavně na vývěsním štítu, aby bylo každému zřetelně jasné, že zde je poskytování služeb spojeno s úskalím a hosté se zde mohou navzájem obtěžovat. Kouření na veřejnosti není všeobecná společenská norma, tak jako jí není zápach nemytého těla, znečištění vozovky ledabylým traktoristou (zde naštěstí intervenuje i zákon) nebo třeba programový nudismus.

Omezování kuřáků nemá s problémem diskriminace ve veřejném prostoru a v poskytování služeb nic společného, takže nemá smysl takovou argumentaci rozvíjet a napadat. Jinak bych se musel zabývat argumentací, která, dovedeno ad absurdum, tvrdí, že trestní právo diskriminuje lidi na základě určitých jejich zálib a potřeb. A v tom přiznávám moc smyslu nevidím.

Argumentace vlastnickým právem z pozice pouhého práva je naprosto neudržitelná a člověk, těmito argumenty disponující, by si měl doplnit právní povědomí i širší vzdělání. Žijeme v reálném světě, s omezenými hmotnými statky, sousedíme spolu, navzájem se ovlivňujeme a každá lidská činnost je v jistém smyslu konkurencí přirozenému ekosystému. Vlastnické právo není v důsledku jen právo, ale komplex práv a povinností právě proto, že se svým zákonem chráněným majetkem nejsme uzavřeni v kapsli v nekonečném vesmíru. Vlastnictví tak samozřejmě i zavazuje, dispozice s různými druhy majetku je zákonem omezená, výkon vlastnických práv není možno činit na újmu zákonem chráněných zájmů druhých a je možno výkon těchto práv rozhodnutím veřejné moci na základě zákonem stanovených podmínek omezit. Výkon vlastnických práv také nesmí nad míru dovolenou zákonem být poškozující pro lidské zdraví a životní prostředí. Nevymýšlím si, to vše stanovuje už čl.11 Listiny, což je ten důvod, proč to občanský zákoník již neopakuje. Je také možno i vyvlastnit. Zásada volenti non fit iniuria, se kterou operoval jeden z polemizujících, se nedá vztáhnout na souhlas s poškozováním zdraví, tak jako není pravidlem v právu trestním a absolutně neplatí ani v právu soukromém.

Obtěžování kouřem je sousedská imise jako každá jiná a potvrdil to už i Nejvyšší soud v rozhodnutí 26Cdo 2071/2005. Jak by také mohl rozhodnout jinak. Kdo bydlel někdy v paneláku a některý obyvatel téhož vchodu si plete koupelnové jádro, připojené ventilací na společnou stoupačku, s kuřárnou, ten ví své. Stejně tak ten, který obývá vchod s individuem, které nevydrží pár kroků a zapaluje si již ve výtahu při cestě ven, kouří na společné chodbě a nebo vám prostě bezelstně zaplní pokoj odporným zápachem ve chvíli, kdy se o pár oken dál rozhodnete vyvětrat. Nehovořím teoreticky -- všechny popsané situace zažívám dnes a denně a každou z nich způsobuje zřejmě úplně jiný kuřák. V současnosti jsou kuřáci to jediné, proč bych preferoval bydlení v samostatném domku. Prostě proto, abych nebyl tolik vystaven každodenní bezohlednosti sousedů a to je myslím obecný důvod, proč tolik lidí prahne po odděleném bydlení i za cenu toho, že skončí ve sterilní a urbanisticky vyprahlé satelitní čtvrti výhradně obytné zástavby.

Nejvyšší soud zcela správně vyložil § 127 občanského zákoníku extenzivně, když jej vztáhnul i na pouhé nájemce věci. Je pravdou, že v současnosti platný občanský zákoník je stále ještě odrazem pokroucené úlohy soukromého práva z doby socialismu. Ani rozsáhlá porevoluční novelizace nemohla napravit chybnou systematiku a absenci filosofické koncepce, kterou kodex soukromého práva běžně obsahuje - od dob napoleonského Code civil a rakouského ABGB, k němuž se dnes rekodifikační práce rovněž vracejí. Po případném přijetí nového občanského zákoníku, jehož návrh je nyní dán pro nejširší diskuzi (odbornou a věcnou, dodávám raději), snad bude činit menší problémy chápat zásady občanského práva jako skutečné minimum slušnosti i těm, kterým to dnes problémy činí, a titíž nebudou působnost soukromého práva omezovat na garanci vlastnických oprávnění, ochranu dobré pověsti a obligačních vztahů.

Pro ilustraci z návrhu občanskoprávní rekodifikace cituji:

Autor je od narození nekuřák a svůj despekt k této závislosti, resp. tiku nehodlá zastírat. Stejně tak svévolně diskriminuje své spoluobčany podle morální úrovně jejich faktického jednání a schopnosti zamýšlet se v běžném životě nad zdánlivě samozřejmým.