Před časem si dělal šéfredaktor Českého rozhlasu 3 ("Vltava") a významný popularizátor tzv. vážné hudby Lukáš Hurník jisté starosti s tím, zda by mohlo mít současné české publikum již dnes sklon k náležité německé výslovnosti jména "Mozart" (tedy na začátku druhé slabiky s vyslovovaným "[c]"), anebo zda nadále lne po víc jak dvě století k vyslovovanému "[z]" v tomto psaném jméně; čili nadále ke čtení písmenek tak, jako by šlo o české a česky psané jméno a tak, jak se to kupodivu ustálilo v českém řečovém úzu. Když už to jméno -- spolu se stále podmaňující hudbou -- slýchám vyslovovat "po česku" tak dlouho, sám mám pokušení vnímat obojí výslovnost pro českého uživatele za rovnocennou a obdobně náležitou. Jako kdyby tu šlo málem o jakési staletími vydržené právo, dokonce vydatně zaštítěné tou obdivuhodnou a manifestační kooptací Mozartovy hudby do tehdejšího života v Praze. A nejen to. Vždyť ta známá "opera oper", DON GIOVANNI, vděčí za svůj vznik Praze (a odvozeně Čechám). Bez přehánění Mozart patří také -- byť zčásti -- do české kultury. (Následná opera TITUS je jen dalším, i když už ne tak naléhavým doporučením oněch nepřehlédnutelných vazeb Mozarta a jeho díla na české kulturní prostředí.) Už pro ty nepřehlédnutelné vazby na české prostředí -- už během Mozartova života -- jak Mozarta osobně, tak zvláště jeho hudby mám nutkavý pocit, že nám Čechům "bytostně" patří jako svého druhu "vydržené právo" ta výslovnost "[moZart]" (jazyk nechť vyslovuje, co přímo oči čtou). I když -- hlavně pro řečový kontakt se zahraničím -- bych raději -- po "rakousku" -- řekl "[moCart]"..

Jenže jsou i jiné případy. Zůstaňme pro stručnost v oblasti hudby. Zrovna dnes, 15. března, připomíná se výročí úmrtí významného hudebního skladatele a dirigenta, Alexandra von Zemlinsky. To příjmení původně rakouského umělce vypadá do té míry slovansky, že se vůbec nedivím, když bylo na vlnách "Vltavy" (ČRo3) připomínáno v české výslovnosti (až na tu -- údajné šlechtictví předznamenávající -- předložku, znějící a vyslovenou "[fon]"). Pokud by tu bylo možno připomenout, že tento hudebník dokonce působil mezi lety 1911 až 1927 v Praze, v tamním tehdejším Německém zemském divadle (nynější Státní opera Praha), je to jen další doklad faktu, jak málo nám v ČR zbylo povědomí o respektu k normalizované německé výslovnosti jmen uplatňovaných v německy se profilujících sférách, včetně té jazykové. A to po svém vzniku na podzim 1918 bylo v první naší republice, ČSR, celá čtvrtina obyvatelstva německé národnosti! Připomíná-li se jméno Zemlinského u nás 80 let poté, co se navždy rozloučil se svým pražským stálým uměleckým působením, už je v médiích (tím spíše mimo ně) nedokážeme vyslovovat tak, jak byl sám nositel tohoto jména zvyklý je po léta slýchat. V Rakousku dosud to jméno pravidelně vyslovují s "[c]" na počátku slova. Přitom v rodině se to jméno původně psalo "Semlinski" a pak "Zemlinszky". Pravopis druhé verze tohoto jména z Vojvodiny respektuje maďarské zvyklosti; takže vyslovené "[z]" na počátku jména by mělo mít přednost před tím rakousky ochočeným "[c]". (Maďarská uprostřed jména psaná spřežka "sz" se čte jako české "[s]"!) Když žil Zemlinsky od roku 1938 v USA, stěží mohl očekávat, že tam jeho příjmení bude vyslovováno jinak než s počátečním znějícím "[z]"! (Zemřel zmíněného 15. března před 65 lety, tedy roku 1942, v USA.) Takže i zde chybí zcela jednoznačné a nezpochybnitelné řešení.

Ve Střední Evropě bychom měli přinejmenším být schopni správně vyslovovat jména a názvy v jazycích našich bezprostředních sousedů a vzhledem k dlouhé společné historii také v maďarštině, a ovšem cokoli, co se týká angličtiny. Pochopitelně bez improvizací u běžných výrazů! A někdy s rizikem, že se můžeme dodržováním běžného formálního pravidla taky spálit...