16. 3. 2007
Hospoda není soukromý klubHospoda opravdu není soukromé, ale veřejné místo. I když je obvykle vlastněno soukromým podnikatelem, lidé se zde veřejně scházejí, sytí se, popíjejí, hovoří spolu. Je to místo volně přístupné, na rozdíl od soukromého klubu. Pravidla slušného a ohleduplného chování by však měla platit tam i tam. A pokud se někteří neukáznění jedinci a skupiny nechtějí přizpůsobit, je třeba je k tomu nějak donutit. Regulační opatření například proti kouření nejsou zaměřena proti soukromým majitelům restaurací, ale právě proti bezohledným sobcům a hulvátům (cituji Jana Sýkoru, s jehož závěry souhlasím) z řad jejich zákazníků. Bylo by samozřejmě lepší, kdyby si pořádek udělali sami hostinští, už s ohledem na zdraví svých zaměstnanců i své vlastní. Ale když tak z různých důvodů (nemusí jít jen o výdělek) nečiní, musí tak za ně učinit někdo jiný. Ve spořádané civilizované společnosti to není soudce Lynch, popřípadě jiní samozvaní spasitelé, ale stát či obec. |
Vůbec neplatí, že si v soukromí mohu dělat co chci, jak tvrdí pan Bláha. I tam platí obecné zásady morálky a právní normy. Jen si představte, co by se stalo, kdybych si z vlastní zahrádky udělal smetiště a namísto do kontejneru ukládal domovní odpad právě tam pod heslem "tady je můj majetek a budu si zde dělat, co chci". Asi bych velmi rychle narazil -- nejprve na postižené sousedy a posléze na orgány veřejné správy. Podle Bláhy bych však byl v právu, protože mohu přece svobodně disponovat svým majetkem a když se mi zachce jej zničit, nemůže mi nikdo bránit. A kdyby nebyly ty nenáviděné zákony a regulační normy, museli by se sousedi buď odstěhovat nebo mne fyzickým násilím přinutit ke slušnému chování. Obojí je špatně. Apoteóza volného trhu v podání pana Hrdiny má také své mouchy. Byl bych skutečně rád, kdyby mně páni "liberálové" vysvětlili, jak volný trh vyřeší diskutovaný problém kouření. Cena cigaret neustále roste (za mého života více jak desetkrát), a přesto se dál kouří v neztečené míře. Nějak ten trh zkrátka nefunguje. A tam, kde trh nefunguje, zasahuje stát, to tvrdí i liberální teorie. Podobně pochybená je i náhrada nenáviděného státního dozoru soukromými certifikačními agenturami. Dovedu si představit, že by dohled nad hygienou v restauracích mohly vykonávat i soukromé instituce. Muselo by to být ovšem podle zákona, kdo jiný by jim udělil akreditaci než stát? Krom toho by musely mít stejné pravomoci, jako má dnešní hygienická služba, tj. udílet pokuty a v krajním případě i uzavřít provozovnu. Bylo by to něco podobného jako u soukromých exekutorů. Jaký by pak byl rozdíl oproti současnému "odporně byrokratickému" a svobodu potlačujícímu stavu? Vždyť korupce může kvést nejen ve státním, ale i v soukromém sektoru. Bylo by to, jak podotýká Jan Čulík, pouze mnohonásobně dražší. Řešení pana Hrdiny je ovšem odlišné a spočívá v certifikátech jakosti jako (značně nespolehlivých) ukazatelích dodržování hygienických zásad. Chybí ovšem sankce a reakce trhu na porušování norem a šizení zákazníků je pomalejší než i ten nejloudavější byrokratický režim. Nikdo také předem neodhadne, kolik otrav, salmonelóz a průjmů by bylo třeba, aby lidé přestali navštěvovat příslušnou restauraci. Možná, že ani jedna, stačilo by jen šikovně rozšířit "poplašnou zprávu" a konkurence bude zničena. Hrdina si ve svém extrémním individualismu (nikoli liberalismu) vůbec neuvědomuje, že vynucované (ano i násilím, když to jinak nejde) normy vytvářejí kvalitu a civilizační charakter tržního prostředí, ve kterém jednotlivé subjekty svobodně podnikají. Navíc vytvářejí podnikatelům zadarmo image kvality. Ať jdu do dražší nebo levnější restaurace u nás či v Německu, jdu tam bez obav z infekce, u podobných objektů v méně regulovaném (a podle Hrdiny i svobodnějším) prostředí Afriky či Asie bych si už tak jistý nebyl. Na Hrdinův systém by koneckonců doplatili i samotní restauratéři, protože z obav před kontaminací by lidé dávali přednost domácí přípravě stravy a do hospody by chodili opravdu jen kouřit. Naši milí "liberálové" by měli vyjít konečně za hranice umělých, v "čisté" podobě neexistujících pouček a modelů, které nabiflovali bez hlubšího pochopení během studia nebo četbou literatury, a začít používat "zdravý selský rozum". Pak by asi rychle pochopili, že veřejná regulace tržního prostředí tu není pro plezír úředníků, ale vynucuje si ji zcela objektivně a často i proti vůli účastníků směny rostoucí četnost a složitost vztahů v dnešní společnosti. |