16. 3. 2007
Spojujeme se vždy s vítězem minulé válkyOd vzniku Československa je o nás ve světě známo, že se na mezinárodním poli nejméně ve dvou směrech chováme velmi svérázně. V prvé řadě své bezprostřední sousedy alespoň nesnášíme, pokud je přímo nevydáváme za úhlavní nepřátele až ohrožovatele samotné naší existence. Při čemž naopak za nejvěrnější spojence považujeme územně vzdálené až velmi vzdálené, leč v našich očích silné státy. Mít spojence daleko a hlavní nepřátele v sousedství bylo v "předraketovém" období řešení mezinárodních sporů totální stupiditou. |
V éře balistických střel je sice již méně rizikovou, ale přesto v ní pokračovat svědčí o popírání pradávné lidové moudrosti o bližší košili než je kabát. Když se nyní zařazujeme mezi "nové Evropany", tak tím jenom dokazujeme, že zase více důvěřujeme vzdáleným Spojeným státům Americkým, než svým spojujícím se státům Evropským. Stejně přitroublá je ale i druhá konstanta naší zahraniční politiky, které se dá vyjádřit větou, že se vždycky stáváme spojencem vítěze minulé války, čili zákonitě poraženého ve válce budoucí. Po první světové to byla především Francie, po druhé SSSR a po studené USA. Nemáme nejen ani špetku předvídavosti, ale neumíme se stále poučit ze svých chyb. Což všechno je v mých očích jevem který pojmenovávám oslovskou diplomacií. V současné době je tato metoda naší mezinárodní orientace vehementně uplatňována prakticky celou vládní koalicí, i když dlouhodobě je osou zahraniční politiky pouze jedné strany -- ODS, která ji protřele prosazuje pod rouškou nejvyššího českého národního zájmu - svrchovanosti. V jejím pojetí pak především svrchovanosti ve formě svobodného obchodování. Snaha mít za spojence momentálního vítěze poslední války, přechodně nejmocnějšího, leč teritoriálně nejvzdálenějšího hráče globální šachovnice, je ale naprosto dominantní ve veškeré veřejné činnosti "klubu" rádoby nepolitických politiků. Z jejich nejviditelnějších reprezentantů, po listopadu 1989 vystupujících coby "nadstraničtí politici", především pak Václav Havel, Alexandr Vondra, Martin Bursík, či jejich předlistopadový šlechtický mecenáš, se vytvořila nejvlivnější skupina současné zahraniční politiky ČR. Ti všichni a několik dalších jsou pro mne potvrzením fundamentální teze o přežití malého národa na mezinárodní šachovnici: "Pokud vládne světu jakýkoliv diktátor, musí se v malém národě vždycky najít dostatečně vlivná skupina, která vládci posluhuje a tím prakticky národ zachraňuje před nejkrutějším útlakem, ba až genocidou". Jen v takových případech má pak oslovská diplomacie své mravní opodstatnění. Ač ji představitelé hrají doopravdy, celý národ jen naoko. Takže se dneska vůbec nedivím, že na počátku licitace kolem radaru USA v Brdech, bylo víc jak tři čtvrtiny obyvatel ČR proti. A přesto je jisté, že se stavět bude, pokud si to americká vláda sama nerozmyslí. Podle mého myšlenkového postupu ze všeho vyplývá zásadní poučení: "Pokud platí dříve uvedená teze o přežití malého národa, pak současné chování USA musí být s vysokou pravděpodobností vnímáno -- byť skrytě - i naší vládnoucí elitou, včetně zmíněných nadstraníků, jako globální diktatura". A ukazuje se, že nejen jí samotnou. Jinak by se totiž dnes ve světě nestal fenoménem antiamerikanismus. Vždyť přece nikdo nemluví například o antiaustralismu, či antišvédskismu. |