Předpokládám - asi naivně - že dění ve světě má pro politickou diskusi přece jen poněkud větší váhu než dohadování o tom, co, kdo, kdy a komu. Souhlasím s Jindřichem Kalousem v jeho přesvědčení, že celá česká předvolební debata - včetně té stranicky zbarvené na Britských listech - se míjí se skutečnými problémy. Jenže: Co s tím naděláme? Můžeme snad partajníky přinutit k debatě o tom, co nás skutečně ohrožuje, když mezi sebou v podstatě vedou jen prestižní spor o to, kdo má většího pindíka?

Abych nabídl jinou perspektivu než tu ovládanou panoptikem z bilboardů se smějících bestií, recykluji historku, o níž jsem už před lety na BL psal. Bohužel se totiž analogicky vztahuje k dnešní situaci.

Podle oficiálních životopisů v roce 1929 Antonín Švehla odešel z politického života Československé republiky "kvůli zhoršení zdravotního stavu". Nicméně Ferdinand Peroutka událost popisuje jinak: Švehla prý po Černém pátku na newyorské burze dospěl k názoru, že v celém uspořádání světa po I. světové válce je cosi zásadně špatně založeno, pročež to ani jako ministerský předseda nemůže zásadně změnit - a zbylých několik let života strávil doma skryt za zataženými závěsy. Proti tomuto výkladu lze namítnout, že Švehlovi bylo šestapadesát, jeho zdraví se dlouho zhoršovalo a poté, co v prezidentské volbě podpořil Masaryka, už neměl, čeho by v politice dosáhl. Jenomže od volby v roce 1927 uplynuly ještě celé dva roky, než Švehla ukončil politickou kariéru. A máme snad důvod domnívat se, že Peroutka po válce o agrárnickém premiérovi lhal?

Úvahy o tom, co znamená patřit k privilegovaným v úpadkové době, se dnes v českém prostředí příliš často nevyskytují. Jednu z mála výjimek představuje Oskar Krejčí,  který v práci Povaha dnešní krize toto téma otevřel - podle pojetí poradce bývalého premiéra Adamce úpadek české společnosti nastal po roce 1989. Nesouhlasím s datací, nicméně téma je na stole, můžeme tedy diskutovat: Jak odůvodnit snahu proniknout mezi privilegované ve chvíli, kdy elita oslabovaného národního státu není schopna řešit základní problémy, jimž společnost čelí? Kdo - kromě hochštaplerů, fanatiků  ignorujících realitu (někdy navíc s vykupitelským komplexem) a lidí politicky naivních - se vůbec hrne na místa, z nichž se nedá takřka nic rozumného dokázat?

V devatenácti letech jsem byl místopředsedou jedné politické straničky a jsem velmi rád, že toto období mého života netrvalo příliš dlouho. Moje angažmá v neziskovém sektoru nicméně vždy reflektovalo tuto cennou zkušenost. NNO za předpokladu, že deficit legitimity (neziskovky skutečně nikdo nevolí) nahradí soustavnou komunikací s veřejností a rezignují na zákulisní jednání s decizní sférou, pro mě představují jakousi rekonstituci duchovní moci slučitelnou  s demokratickou společností. Nejde tedy o žádnou náhradu nebo konkurenci politických stran. NNO jsou tu od toho, aby se zabývaly problémy, jež se do běžné politické agendy nevejdou. Cílem by pak mělo být předkládání stanovisek a návrhů, nikoli získání rozhodovacích pravomocí, jak tvrdí "teorie" NGOismu. NNO vnímám jako slabý, ale přece jen alespoň nějaký korektiv autodestruktivních tendencí v současné společnosti. Pro někoho jsou ovšem relativně slabé a vesměs chudé neziskovky slepým střevem, proti němuž má partajní politika přece jen cosi navíc, takže nevidí jiné řešení, než nastavit krk chomoutu stranické disciplíny...

Egon Bondy v poněkud rozvleklé přednášce nazvané Etika záchranného člnu interpretuje příběh o Sodomě jako mytologické paradigma pro určitý typ krizových situací. V závěru přechází k úvaze o tom, do kterého okamžiku je vůbec možné uvažovat o lidech jako o subjektech vlastních osudů. V Bondyho perspektivě, jak mnozí z čtenářů vědí, má významné místo buddhistický zákon skutkové následnosti. Podle jeho názoru - cele konzistentního s matematickou teorií katastrof, mimochodem - pokud necháme dlouho věci jednoduše běžet samospádem, dostaneme se automaticky do situace, kdy již nejhoršímu prostě nelze zabránit. Proto nepřekvapí, když ve zmíněné přednášce narazíme na následující větu: "Veď aj tí buddhisti hovoria, že keď niekedy dôjde ľudská spoločnosť do tak skazeného stavu, že už to ďalej nejde, tak aj tých zopár svätcov, čo v takej situácii by na svete ešte boli, lebo zakaždým nejaký sú, to je evidentné, aj tí sú tak pošpinení, len tým, že dýchajú ten vzduch tejto situácie, že sa nedá nič robiť, aj oni na konci tej Kaliugy sú skántrení."

Uprostřed nynější předvolební tahanice mě zajímá právě toto memento, nikoliv festival vzájemného špinění politických oponentů, jehož cílem je koneckonců dosažení privilegovaných pozic, tak jako tak podřízených imperativům stávajícího společenského samopohybu. Západní společnosti přitom začínají až příliš připomínat ojetý automobil, jehož motor podává stále slabší výkon, pročež se osádka rozhodla udržovat rychlost postupnou demontáží brzd a dalších bezpečnostních prvků. Jednotlivé politické směry se dnes liší v míře důrazu a důslednosti, s níž tento postup aplikují, nikoli v cílovém stavu, jehož bude jejich počínáním dosaženo. Nemáme tedy skutečnou, zásadní volbu. Ať už výslednou trofejí bude pečínka z Kotrby nebo kotrba z Pečínky, Evropu brzy zasáhne íránská krize a napětí ve vztazích s Ruskem. Což jsou jen některá z velmi důležitých témat, k nimž se ani jedna strana zelenooranžového souboje nevyjadřuje.