Jedná se pouze o daň z příjmu, ne o její neplacení, ale o placení z příjmu skutečně dosaženého. Zaměstnanec totiž zaplatí daň z příjmu, kterého skutečně dosáhl, pro živnostníky toto neplatí. Motto zní: je etické vymáhat placení daní z příjmů, kterých nebylo dosaženo?

Rád bych předeslal, že se nejedná o podnikání typu překupnictví (koupit za 10, prodat za 200). Článek jsem napsal na základě údajů od svého bývalého spolupracovníka (projektant, VŠ), který asi 10 let dělal projekty velkých investičních celků na živnostenský list a tato činnost byla jeho jediným příjmem. Když končily velké projekty jako Temelín, nebo Dukovany, počet zakázek se snižoval, a protože přišlo v platnost nařízení o minimálním zdaňovaném příjmu, musel skončit. On byl relativně v pohodě, po půl roce na pracovním úřadu odešel předčasně do důchodu, ale částku, o kterou mu byl důchod krácen mu už nikdo nevrátí. Ale potíže mají i jiní dva známí, kteří překládají.

Prostě zakázky buď jsou nebo nejsou, a oni nemají žádnou možnost jakýmkoliv způsobem ovlivnit okolnosti nazývané "neviditelná ruka trhu" nebo "zákon nabídky a poptávky". Necháme stranou spekulace o "realizaci příjmů bezdokladovým způsobem", předpokládám, že i panu Horákovi je jasné, že projekt nebo překlad (nebo podobné služby) mu nikdo nezaplatí bez dokladu, protože firmy si takové služby účtují do nákladů.

Jinými slovy je zřejmé, že u tohoto druhu živnosti nelze žádné příjmy tajit a co se týká propagandisticky oblíbeného "odepisování luxusních BMW a podobných vymožeností" je třeba nejdříve dosáhnout takových příjmů, aby bylo z čeho odepisovat, což je u těchto živností nehrozí. Pokud někdo odepisováním různých položek daň z příjmu krátí, není nic jednoduššího, než aby příslušní úředníci konali svou povinnost (máme prosím dvojnásobný počet úředníků, než v předchozím režimu, a kolem roku 90 byly úvahy o tom, že je jich moc).

Recept pana Horáka "b. nebo rozumně uzná, že živnost nejde, a poohlédne se po něčem jiném, třeba zaměstnání, aby zabezpečil svoji slušnou existenci" svědčí o tom, že je mimo realitu. Po příchodu na pracovní úřad uchazeč není zavalen nabídkou několika desítek míst. Mohu pana Horáka ujistit, že po příchodu na pracovní úřad tito lidé mají volbu pouze buď podnikat, nebo být nezaměstnaní. Zkusil snad někdy pisatel shánět práci ve věku nad 55 let?

Pokud se panu Horákovi zdá, že "je nereálné, aby v naší zemi s deseti miliony všech obyvatel bylo skoro milion živnostenských listů (možná i více)!!" není nic jednoduššího, než aby nahradil velký úbytek pracovních míst vzniklých likvidací a rozkradením (psalo se o tom jako o privatizaci) mnoha našich podniků. Obávám se, že pan Horák nepodniká, že píše od stolu v zajištěném postavení se slušným platem. Je zajímavé, že nejvíce rad k podnikání pochází právě od lidí, kteří nepodnikají a o podnikání mají pouze povrchní vědomosti z tisku.