Jsem členem SZ, nicméně na té nejzákladnější úrovni, nikam nekandiduji a vidím ji střízlivě jako společenství velmi různých osobností, jako stranu, která se přirozeně vyvíjí. Dobrým základem se k tomu stal pardubický sjezd loni na podzim a změna vedení. Ani to není ideální, ale Bursík vtiskl SZ tvář, svou politickou zkušeností ji provedl obdobím konsolidace a značnou část členské základny se mu podařilo sjednotit.

Většina současných členů strany se politické práci učí; dělají to na pochodu, jehož výchozím bodem bylo většinou členství v nějakém občanském sdružení či příslušnost k nějaké (většinou ekologické či lidskoprávní) iniciativě. Hodnota, která je spojuje, je svoboda, někdy pouhá volnost. Po několika měsících skutečně společné práce si však uvědomují, že bez kázně to nepůjde.

Právě toto soustředění, sevřenost, vyneslo SZ v průzkumech nahoru. Pokud tedy chtějí její političtí soupeři Zeleným sebrat těžce získané body, nezbývá jim, než rozdělovat je i jejich sympatizanty, zveličovat, manipulovat a fabrikovat "kauzy". Mají k tomu potřebné pozice i peníze (jež si SZ naopak musela půjčit), mají i (všeho schopné) lidi, kteří si za ty peníze s fakty rádi zažonglují.

Snaha zadupat Zelené bude nepochybně v příštích dnech gradovat. Nejde o obsah politiky, o program, jde o moc. Moc jde o moc! A do té se vyplatí investovat, ba si i potřebné koupit. Za více peněz více "pravdy", více rozmazávání exkrementů, více kydané špíny. Na lidi neplatí fakta, ale závist a emoce.

Zelení, kteří k takovému pojetí politiky alternují, se naštěstí mohou do jisté míry opřít o přemýšlivé voliče, jimž se z takových praktik zvedá žaludek. Mohou se opřít o víc -- ale nevím, zda to teď a tady konkretizovat, protože podrážet, zdá se, patří k tónu.