Systém GBI¹ je určen k ničení hlavic v jejich střední části letu, která je nejdelší fází letu mezikontinentální balistické rakety (ICBM) poté, co dohoří její hlavní motory, střela pokračuje po balistické křivce vysoko v řídké atmosféře ve výškách od 200 do cca 2000 km. V této fázi letu se ICBM pohybuje rychlostmi v řádech kilometrů za sekundy a bojové hlavice a další komponenty se od posledního stupně oddělují, aby na cíl pokračovaly samostatně. Samotná raketa je založena na třístupňovém nosiči na tuhá paliva a bojovou část tvoří tzv. EKV (exoatmospheric kill vehicle), které představuje velmi ambiciózní způsob eliminace hrozby. První systémy protibalistické raketové ochrany používaly z důvodů nízké přesnosti navedení vlastní jadernou hlavici, odpalovanou v blízkosti. Díky pokroku v navigaci zařízení letu již soudobé prostředky vystačí s konvenční náloží. BGI s EKV (podobně jako systém PAC-3) již plně spoléhá na svůj přímý zásah přesně definovaného místa na těle rakety, což představuje při kolizní rychlosti cca 6 km/s účinek dostatečně ničivý.

Vnucuje se několik následujících otázek:

• Představuje GBI vzhledem ke svým charakteristikám opravdu relevantní ochranu území střední a východní Evropy, když je určen proti ICBM ve střední části jejich trajektorie? Proti střelám, směřujícím z Blízkého východu přes severní pól je ovšem lokace sil ve střední Evropě ideální, s ohledem na to, že východnější umístění by již bylo politicky nemyslitelné. Vybudování sil na Aljašce bylo zřejmým důsledkem toho, že umístění GBI v srdci bráněného území, zdaleka není pro jejich využití optimální.
• Nebude třeba doplnit protiraketový systém v Evropě spíše prostředky pro ničení taktických střel na nižších letových hladinách a v případě ICBM (pokud je i jimi Evropa někým ohrožena?) v konečné sestupné fázi letu², aby se vůbec dalo hovořit o funkčním protiraketovém štítu nad Evropou?
• Není tedy prakticky umístění GBI v Evropě čistě v zájmu ochrany území Spojených států a nepřinese tak hostitelskému státu samo o sobě více rizika, než-li reálné úrovně ochrany? Spojené státy financují nákladný komplexní systém víceprvkové ochrany, protože jsou si dobře vědomy, že pravděpodobnost úspěšného sestřelu jediným typem ochrany zdaleka nevzbuzuje optimismus. Zároveň potřebují systémy včasného varování co nejblíže místu předpokládaného startu.
• S ohledem na předchozí otázky -- nakolik je relevantní argumentace ze strany Spojených států, že jde o ochranu území Evropy, a nejde tedy jen o rozšíření možností amerického deštníku poté, co byla podobná základna zřízena ve Fort Greely na Aljašce, avšak leží stále příliš blízko chráněných oblastí?
• Proč je pro Spojené státy neatraktivní umístit kontejnery se střelami na svá plavidla, která se mohou volně kolem Evropy i severního pólu pohybovat na ještě ideálnějších bodech předpokládaných tras střel, poskytovat stejný stupeň pohotovosti s nižším rizikem ohrožení raketových sil a flexibilně reagovat na aktuální hrozby? S vojenskými základnami na území jiných států mají Spojené státy přebohaté zkušenosti a bez problému zde umisťují i ty nejcitlivější technologie. Ovšem zřizovat pracně miniaturní, byť politicky citlivou základnu s minimem provozu a personálu, bdícím dlouhé večery nad zapečetěnými kontejnery se spícími střelami - to je iniciativa, vzbuzující otázky nad rámec uvedených důvodů. Nebo je úmyslem zřídit zde současně i základnu leteckou?
• Nakolik je pro Spojené státy ve skutečnosti atraktivní představa získat svou vojenskou základnu a výsostné území ve střední Evropě, bývalé sféře Varšavské smlouvy? Nesledují tím Spojené státy zcela jiné dlouhodobé cíle, které by v budoucnu mohly být v ostrém rozporu se zájmy hostitelského státu (pokud tomu tak není již nyní)?
• Bude případný hostitelský stát moci stejně intenzivně ovlivnit umístění i jiných typů zbraní? Stávající koncepce GBI může z geografických důvodů jen těžko zasáhnout proti částečně mobilnímu arzenálu asijských jaderných velmocí, který by byl použit proti území Spojených států - rušivá je ale samotná vojenská přítomnost a také umístění radarových systémů. Pozdější umístění jiného typu raket či senzorů by ale mohlo napjatou situaci v multipolárním světě jaderných zbraní ještě více vyostřit.
• Raketový nosič GBI se fakticky od ICBM s bojovými hlavicemi liší právě jen osazenou hlavicí a naprogramovaným režimem letu, což ostatně dokládá, že ostré testy EKV byly před zkonstruováním speciálního nosiče prováděny s užitím dvou raketových stupňů z přebytků ICBM Minuteman II. Utajená výměna hlavic na již umístěných a zabezpečených raketách je nepochybně snadno proveditelná a strategické dopady jsou tak nezanedbatelné.
• Střely GBI mohou teoreticky v několika minutách zasáhnout v oblasti jakýkoliv objekt ve vzduchu do výšky minimálně 2000 km, tedy především umělé družicové systémy na nízkém orbitu. A bleskurychlé vyřazení vojenských satelitů lze považovat za velmi žádoucí prvek v systému jaderné strategické převahy. Lze tedy GBI vzhledem ke svému potenciálu považovat za čistě obranou iniciativu?
• Nakolik je teprve vyvíjený systém GBI v budoucnu schopen plnit své úkoly v situaci, kdy zatím ani testování této technologie ve zjednodušených podmínkách rozhodně neslibuje oslnivou spolehlivost a účinnost³?
• Oznámit strategický úmysl zřídit sila s těmito raketami v době, kdy jsou samy ještě ve fázi testování, namířenými proti raketám států, které s vývojem vlastních ICBM mají před sebou dlouhé roky vývoje, je přinejmenším pochybné. Způsoby obrany ICBM proti "antiraketám" se vyvinuly již dávno za studené války a každý způsobilý vojenský plánovač státu, který nechce vyrobit jen cvičný cíl pro americkou vojenskou mašinérii, se bude automaticky snažit o jejich implementaci⁴. Americké střely s vícečetnými EKV, kompatibilními s nynějším GBI, jsou teprve ve vývoji. A četní odborníci považují za pochybnou (rétoricky nekonzistentní) jak koncepci obrany před dalekonosnými raketami v době vzrůstajícího významu konfliktů lokálních a asymetrických, tak i samotný způsob destrukce pouhým střetem (tzv. hit-to-kill), který je považován za samoúčelné technologické cvičení a utrácení za vývoj (v případě GBI Boeing), aniž by oproti klasickým koncepcím přinášel významnější zisk.
• Vzhledem k předpokládanému počtu dislokovaných 10 raket se vnucuje otázka, zda toto množství není jen symbolické a není jen předskokanem umístění jiných technologií, nebo většího počtu střel. Jelikož současné střely mají možnost zasáhnout jen jeden cíl a to ještě s nejistou mírou pravděpodobnosti, je možno předpokládat, že k případnému ostrému zásahu by byly vypuštěny alespoň střely dvě.
• Nakolik je v současnosti, ale i perspektivně v budoucnu, aktuální hrozba ze strany Iránu, že by dokázal pod přísným dohledem a za silné vojenské přítomnosti Spojených států v Perském zálivu, spřáteleném Kuvajtu, dočasně i v Iráku (?) a zároveň v sousedství s členským státem NATO, vyvinout a použít ICBM? Spojené státy mohou vzhledem ke svému současnému odhodlání toto nedopustit v kterémkoliv okamžiku vybojovat vzdušnou nadvládu nad většinou z myslitelných států a odsud bezpečně sestřelovat všechno, co se pokusí opustit střežený vzdušný prostor⁵.

Nezbývá mi než čekat a věřit, že mi bude postupně na otázky zodpovězeno, popřípadě budou fundovaně prohlášeny za zcestné, a já se budu moci rozhodnout, jak bych hlasoval v referendu, kdybychom ho v ČR měli.

Poznámky:

1) ZDE, ZDE, ZDE

2) Systémy MEADS (zahrnuje Patriot PAC-3), THAAD, Airborne Laser aj., které jsou schopny s omezeným pokrytím zasahovat střely v konečné fázi letu.

3) ZDE, ZDE

4) Rakety GBI mají k dispozici jen jedno EKV na jeden zásah a musí se tedy vyrovnat jak s falešnými cíly a návnadami, tak i s možností vícečetných hlavic (MIRV) na ICBM. Každé takové protiopatření výrazně snižuje pravděpodobnost eliminace cíle a všechny problémy s tím spjaté zdaleka nejsou uspokojivě vyřešeny. Ostatně příkladem je výsledek ruské odpovědi na americké antiraketové systémy -- SS-27 alias Topol-M, odolný proti vysokoenergetickým laserům, jaderným výbuchům od 500m, manévrujícím raketám "přímého zásahu", s vypouštěnými návnadami a s možností nést až šest bojových hlavic, které po větší část dráhy střely pravděpodobně mohou letět nezávisle.

5) Obrana proti ICBM v počáteční fázi letu je nejobtížnějším problémem. Ačkoliv likvidace těžké a palivem nadité střely ještě nad územím státu (s ohledem na hlavice typu NBC je to žádoucí řešení) nemusí vypadat složitě, problémem je skutečnost, že raketa na tuhá paliva dosáhne plné rychlosti a výšky kolem 200 km do dvou minut a to je na identifikaci a reakci příliš málo. Jedním z perspektivních a pokročilých prostředků je Airborne Laser, umístěný v patrolujícím letadle v blízkosti kritické oblasti, nebo ideálně nad ní.