26. 5. 2006
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
26. 5. 2006

Alexander Geljevič Dugin: Filozofie války

Poté, co Spojené státy vypověděly smlouvu o protiraketové obraně, a poté, co byla Česká republika zatažena do procesu demontáže jaderné rovnováhy, je namístě zajímat se o možné postoje a reakce jaderné mocnosti číslo dvě - Ruska. Tak jako v USA, i zde ovšem můžeme začít na různých  úrovních. Lze například analyzovat výroky prezidenta Putina a ministra obrany Ivanova. Z jiného pohledu by bylo jistě užitečné zkoumat průzkumy veřejného mínění.

Kromě toho však v Rusku najdeme i osoby, které působí jakoby za scénou - opinion leadeři současné ruské elity, jejichž vliv je srovnatelný s guruy neokonzervativních thinktanků na druhé straně Atlantiku. Jedním z nich je autor knihy Filosofia vojny Alexander Dugin, který svými přednáškami na půdě Akademie generálního štábu a nověji též politickými komentáři v "pravoslavné" televizi Spas silně ovlivňuje názory mnoha příslušníků ruských špiček.

Je to však tentýž Dugin, který v Rusku zahájil recepci teoretiků německého nacismu. Týž Dugin, jenž se letos na prvního máje opět objevil na tribuně s Eduardem Venjaminovičem Limonovem - svým někdejším spolupracovníkem z Nacionálně bolševické strany Ruska a "francouzskou spojkou" ruského neonacismu. Přesně ten Dugin, jehož mládežnická organizace Eurasijský svaz mládeže nedávno rozhodla o zakládání ozbrojených oddílů na východní Ukrajině.

Myslím tedy, že přečíst si alespoň výňatky z Duginovy knihy věnované vojenství není rozhodně na škodu. Přinejmenším se ti, kdo v záchvatu antiamerikanismu bez rozmyslu skáčou do náruče panslavismu, mohou poučit, kam vlastně směřují. (Karel Dolejší)

Úvod

Proč "studená válka" v žádném případě nekončí?

Američtí prezidenti a jejich poradci během "studené války" jasně chápali geopolitický základ protikladu USA a SSSR. Byli seznámeni se základy geopolitiky, a tak ani na minutu nezapomínali, že možné ideologické posuny SSSR směrem k demokracii nikdy neodstraní kulturní protikladnost. Jasně to dokazuje skutečnost, že po seberozpuštění Východního bloku a Varšavské smlouvy nenásledovala analogická, symetrická akce ze strany NATO. Stratégové Aliance jasně chápali, že odvrat Moskvy od komunismu a teorie "světové revoluce" na protikladu "atlantismu" a "eurasianismu" nic podstatného nemění. Právě proto byla Severoatlantická aliance nejen zachována, ale i rozšířena a posílena. Toto nepřátelství ze strany  "západních partnerů" uvedlo ruské vedení ve zmatek, přičemž tento následek je možno vysvětlit  jedině úplným ignorováním geopolitiky, této "buržoazní vědy", od které se sovětští specialisté i analytici přezíravě odvraceli - a kvůli inerci se zachovali stejně i poradci nových nekomunistických  hlav ruského vedení.

Tak se postupně vyvinula paradoxní situace. USA na základě geopolitické analýzy i nadále považovaly demokratické Rusko za svého potenciálního protivníka a zahrnuly tento předpoklad do své vojenské doktríny (nehledě na chod politického aparátu). Ale samotné Rusko, bez ohledu na geopolitiku a jí navzdory, se i nadále řídilo ideologickou logikou, pouze s opačným znaménkem; odmítalo vnímat USA a státy NATO coby "potenciální protivníky" a ukvapeně je vyřadilo ze své vojenské doktríny. Abych nemluvil naprázdno, uvedu několik citátů.

Studie amerického náměstka ministra obrany pro politické otázky Paula Wolfovitze  z roku 1992, zveřejněná v New York Times 8. března 1992 a v International Herald Tribune 9. března 1992, obsahuje výčet základních priorit americké zahraniční politiky, které jsou vyvozeny ze strategické situace.*)

USA musejí "přimět potenciální soupeře, aby už ve světové politice neaspirovali na roli srovnatelnou s USA". Navíc "je třeba je odradit od snahy hrát významnější roli také v regionálním měřítku". USA musejí "působit na zájmy jiných rozvinutých průmyslových zemí tak, aby je přinutily vzdát se odporu proti americkému vedení nebo od stanovisek protikladných našemu ekonomickému a politickému zřízení". Za hlavní hrozbu považuje Wolfowitzova studie "ohrožení evropské stability vyplývající z rozvoje nacionalismu v Rusku nebo snahy Ruska o znovupřipojení států, které získaly nezávislost: Ukrajiny, Běloruska a dalších".

Tyto výroky jsou založeny na geopolitické tezi o nevyhnutelnosti atlantického odporu proti byť jen teoretické možnosti zřízení alternativního suchozemského bloku. Mezi "potenciální soupeře" je jednoznačně zahrnuto Rusko, islámské vlády a některé silné evropské státy (Francie, Německo aj.). - tj. všechny ty vlády a kultury, které mají eurasijské zaměření a specifické kulturní a strategické dějiny.

Čili pokračující pohyb NATO na východ je z atlantické geopolitické perspektivy zcela zákonitý a z pohledu atlantických stratégů naprosto logický. A fráze ohledně "rozmachu nacionalismu v Rusku" (v té době tu neexistovaly ani nejmenší příznaky takového vývoje) nemají než zatemnit skutečnou podstatu atlantické strategie a vylepšit ve skutečnosti agresivní kroky "humanitární rétorikou".

Pravoslaví a jaderné zbraně

Ale geopolitikové neoperují jen kulturními faktory. Neméně vážně berou souhrn reálného strategického a ekonomického potenciálu. Postup geopolitiky se liší od všech ostatních tím, že v sobě zahrnuje nejrůznější faktory - ideální i materiální, vojenské i religiózní, kulturní i ekonomické... Ruské dějiny, eurasijská kultura, pravoslavná víra a ruské jaderné zbraně se v geopolitickém smyslu ukazují být spolupůsobícími silovými faktory, které dohromady, ve svém souhrnu, Rusům zabezpečují udržení státnosti, svobody a nezávislosti. Ideologie je vedlejší. 

Kapitola I. Paradigma konce

Reálný marxismus

První průlom v marxistické ortodoxii nastal v okamžiku Velké říjnové socialistické revoluce... úspěšná proletářská revoluce se uskutečnila nikoliv tehdy a tam, kdy a kde ji předpověděl sám Marx...

Smysl této historické korekce může být nejlépe zachycen obrácením pozornosti k fenoménu nacionálního bolševismu, který byl podrobně rozebrán Michailem Agurským. Proletářská revoluce v Rusku dokázala, že vítězství práce na kapitálem je možné a reálné pouze za podmínek, v nichž se na tomto politickoekonomickém aktu  podílejí některé dodatečné okolnosti - národní mesianismus (neobyčejně rozvinutý mezi ruskými a východoevropskými Židy), mystické a sektářské chiliastické tendence (mezi lidem i mezi inteligencí), blanquistický, řádový, tajnůstkářský styl revoluční strany (leninismus, později stalinismus). Analogický, snad jen o něco méně radikální postup, zabezpečil vítězství jiné antikapitalistické síly, jíž se podařilo prakticky uskutečnit kvazisocialistickou revoluci - italského fašismu a německého nacionálního socialismu. Jinak řečeno, marxismus se ukázal historicky uskutečnitelným v heterodoxní, nacionálněbolševické podobě, poněkud odlišné od strohé koncepce samotného Marxe...

Kapitola VI. Zrození kšatriů

Noví ruští kšatriové

Úkolem ruské armády je obnova normálních proporcí v samotném typu vojáka. To znamená, že se musíme vrátit k plnohodnotnému modelu kšatrie, vojína, vojenského aristokrata, jakým býval v tradiční indoevropské civilizaci, jakým býval na Rusi. 

Hlavní charakteristikou vojáka se musí znovu stát mužská, agresívní expanze. Expanze do politiky, sociální sféry, vládnoucí ideologie, do sféry rozhodování a plánování. Normální voják má povinnost hluboké angažovanosti v ideologii a geopolitice. Není jednoduše najat, zodpovídá za stát a národ. Proto musí chápat, co dělat s národem a státem, a aktivně se účastnit plánování jejich osudů.

Dále musejí být vojáci principiálně povzneseni nad sféru ekonomiky, plně osvobozeni od ponižující materiální závislosti na představitelích třetí kasty. Vojenská kariéra nezahrnuje zvláštní materiální požitky, avšak musí být zabezpečeno důstojné minimum, i když kvůli tomu bude třeba omezit jiné, pro obranyschopnost státu méně důležité sociální skupiny. Vůbec: Nad finančním systémem země musí být ustavena vojenská kontrola, neboť vojáci - nikoliv buržoazie a bankéři - zajišťují bezpečnost Státu.

Vojáci musejí značně zvýšit svoji kastovní úroveň. Musejí být žádoucími paladiny a mužská kultura povýšeného erotismu se musí stát normou armádního důstojnického života. Plesy a kultovní romantické procházky jsou pro kšatrie stejně nezbytné jako vojenské pochody. 

*) Oba listy tehdy přinesly výňatky z šestačtyřicetistránkového návrhu zpracovaného Wolfowitzovým týmem a nazvaného Defense Planning Guidance. Nešlo o zveřejnění oficiálního stanoviska ministerstva zahraničí, jak Dugin čtenáři sugeruje, ale o únik informací, který způsobil skandál. Má se za to, že dokument je krystalickým vyjádřením neokonzervativních názorů na americkou zahraniční politiku. I když se v této podobě nikdy nestal oficiálním materiálem ministerstva, panuje přesvědčení, že je to způsobeno spíše jeho kontroverzním charakterem než skutečným odmítnutím prezentovaných názorů ze strany administrativy Bushe staršího.

Kromě toho, že Dugin píše o tomto neokonzervativním pamfletu jako o americké zahraničně politické koncepci per se - jako by neexistovaly žádné alternativy - navíc dokument interpretuje účelově, aby vyhovoval jeho geopolitické doktríně (vypouští pasáže o asijských zemích včetně ostrovního Japonska, například). Krátké shrnutí původního textu v angličtině naleznete ZDE a Tylerův článek z New York Times publikovaný 7.března 1992 ZDE.

Paul Wolfowitz, který za zpracování textu zodpovídal, nyní stojí v čele Světové banky. Někteří levicoví židovští publicisté o něm alegoricky píší jako o "dvorském židovi" -- postavě zdánlivě asimilované k dvorské elitě ve střední Evropě 17.-18. století. Tato persona však bývala velmi lehce obětována davu ve chvíli, kdy krach nepopulární politické agendy, jež jí zpravidla byla svěřena, žádal obětního beránka. Obětování dvorského žida znamenalo často signál k pogromu.

                 
Obsah vydání       26. 5. 2006
28. 5. 2006 Štěpán Kotrba dezinterpretoval analýzu Media Tenoru o politických stranách Marek  Síbrt
28. 5. 2006 Dotaz na Marka Síbrta Jan  Čulík
28. 5. 2006 Zemřel spisovatel Viktor Fischl
27. 5. 2006 Koho volit Milan  Valach
28. 5. 2006 Koho volit? Jan  Čulík
28. 5. 2006 Bylo by zavedení rovné daně politickou sebevraždou? Jan  Čulík
27. 5. 2006 Více než 3000 mrtvých
26. 5. 2006 Myslete! Volte. Ale hlavně -- po volbách NEMLČTE! Jakub  Rolčík
26. 5. 2006 Volme sebe!
27. 5. 2006 Ztracená vláda věcí tvých zpět se k tobě nevrátí, lide nevrátí...ani po volbách? Jan  Paul
26. 5. 2006 Mladá fronta Dnes a Lidové noviny poškozovaly ČSSD a KSČM Štěpán  Kotrba
27. 5. 2006 Infantilní "student"
26. 5. 2006 Konečně! ČT přijala profesionální princip vybírání diváků pro diskuse Jan  Čulík
26. 5. 2006 Jak mohou mít tu drzost ptát se jménem občanů! Oldřich  Průša
26. 5. 2006 Nejzávažnější volební téma, které politikové a média zametli pod koberec Jan  Čulík
26. 5. 2006 Americkou raketovou základnu za bezvízový styk Oldřich  Průša
26. 5. 2006 Čeští filmaři z protestu stáhli filmy, na které dostali státní dotace Filip  Rožánek
26. 5. 2006 Pečínka z Kotrby, nebo kotrba z Pečínky Karel  Dolejší
26. 5. 2006 Alexander Geljevič Dugin: Filozofie války
26. 5. 2006 Energetická bezpečnost EU: akademická otázka nebo reálný problém ?!? Ladislav  Žák
26. 5. 2006 Írán: Návrat změny režimu
26. 5. 2006 Američané zkoušejí v Iráku laserové zbraně Karel  Dolejší
26. 5. 2006 Další názory českých politiků
26. 5. 2006 Uneseme americký protiraketový deštník? Jan  Sýkora
26. 5. 2006 NYT: Spojené státy nabízejí Evropě deštník proti íránským střelám
26. 5. 2006 Klausovy liché obavy
26. 5. 2006 Kočky mňoukaly na střeše František  Gellner
26. 5. 2006 Děkujeme vám, odjeďte! Helena  Pavlíková
26. 5. 2006 Panafrikanismus je žijící skutečností Mesfin  Gedlu
26. 5. 2006 Co skutečně chtějí soukromí lékaři Richard  Suda
26. 5. 2006 Nejvíce rad k podnikání pochází od lidí, kteří nepodnikají František  Hájek
26. 5. 2006 Harry Jelínek kontra Vladimír Železný Jaromír  Hájek
26. 5. 2006 Jak se sovětský důstojník zapsal do historie, aniž o tom věděl Filip  Rožánek
25. 5. 2006 Nejvyšší správní soud nařídil vyplatit Evropským demokratům peníze
26. 5. 2006 Volební výzkum České televize
26. 5. 2006 KohoVolit
25. 5. 2006 Není v televizi čas na revizi? Oldřich  Průša
25. 5. 2006 Stažení Aleše Cibulky bylo odůvodněné
25. 5. 2006 Právníci EBU se diví: jak jinak vyžadovat pravidla profesionální novinářské etiky než kodexem? Štěpán  Kotrba
25. 5. 2006 Amnesty International USA: Bush je jako Pinochet
25. 5. 2006 9-11 Informace a dezinformace Jiří  Jírovec
25. 5. 2006 Pull it... Vladimír  Myslík
25. 5. 2006 Dilema českého zdravotnictví Jan  Mertl
24. 5. 2006 Evangelium předvolebních tužeb Štěpán  Kotrba
25. 5. 2006 K čemu nám jsou některé úřady? Zdeněk  Belušík
26. 5. 2006 Sluha a pán? Rudolf  Převrátil
25. 5. 2006 Americké antiraketové základny v Evropě: Je docela jasné, proti komu Karel  Dolejší
24. 5. 2006 Co je důležitější? Kanyza nebo pokus českých politiků zamést pod koberec snad nejvážnější rozhodnutí posledních 17 let? Jan  Čulík
24. 5. 2006 Proč neinformovala ČT o rozhodnutí českých politiků vyloučit z předvolební diskuse téma americké základny v ČR? Jan  Čulík
24. 5. 2006 Jiří David: Hlad a láska Jan  Čulík
26. 5. 2006 Armáda a rozvědka rozhodují samy
27. 5. 2006 Masarykovskej ksindle!
6. 5. 2006 Hospodaření OSBL za duben 2006
22. 11. 2003 Adresy redakce