Úvod

Proč "studená válka" v žádném případě nekončí?

Američtí prezidenti a jejich poradci během "studené války" jasně chápali geopolitický základ protikladu USA a SSSR. Byli seznámeni se základy geopolitiky, a tak ani na minutu nezapomínali, že možné ideologické posuny SSSR směrem k demokracii nikdy neodstraní kulturní protikladnost. Jasně to dokazuje skutečnost, že po seberozpuštění Východního bloku a Varšavské smlouvy nenásledovala analogická, symetrická akce ze strany NATO. Stratégové Aliance jasně chápali, že odvrat Moskvy od komunismu a teorie "světové revoluce" na protikladu "atlantismu" a "eurasianismu" nic podstatného nemění. Právě proto byla Severoatlantická aliance nejen zachována, ale i rozšířena a posílena. Toto nepřátelství ze strany  "západních partnerů" uvedlo ruské vedení ve zmatek, přičemž tento následek je možno vysvětlit  jedině úplným ignorováním geopolitiky, této "buržoazní vědy", od které se sovětští specialisté i analytici přezíravě odvraceli - a kvůli inerci se zachovali stejně i poradci nových nekomunistických  hlav ruského vedení.

Tak se postupně vyvinula paradoxní situace. USA na základě geopolitické analýzy i nadále považovaly demokratické Rusko za svého potenciálního protivníka a zahrnuly tento předpoklad do své vojenské doktríny (nehledě na chod politického aparátu). Ale samotné Rusko, bez ohledu na geopolitiku a jí navzdory, se i nadále řídilo ideologickou logikou, pouze s opačným znaménkem; odmítalo vnímat USA a státy NATO coby "potenciální protivníky" a ukvapeně je vyřadilo ze své vojenské doktríny. Abych nemluvil naprázdno, uvedu několik citátů.

Studie amerického náměstka ministra obrany pro politické otázky Paula Wolfovitze  z roku 1992, zveřejněná v New York Times 8. března 1992 a v International Herald Tribune 9. března 1992, obsahuje výčet základních priorit americké zahraniční politiky, které jsou vyvozeny ze strategické situace.*)

USA musejí "přimět potenciální soupeře, aby už ve světové politice neaspirovali na roli srovnatelnou s USA". Navíc "je třeba je odradit od snahy hrát významnější roli také v regionálním měřítku". USA musejí "působit na zájmy jiných rozvinutých průmyslových zemí tak, aby je přinutily vzdát se odporu proti americkému vedení nebo od stanovisek protikladných našemu ekonomickému a politickému zřízení". Za hlavní hrozbu považuje Wolfowitzova studie "ohrožení evropské stability vyplývající z rozvoje nacionalismu v Rusku nebo snahy Ruska o znovupřipojení států, které získaly nezávislost: Ukrajiny, Běloruska a dalších".

Tyto výroky jsou založeny na geopolitické tezi o nevyhnutelnosti atlantického odporu proti byť jen teoretické možnosti zřízení alternativního suchozemského bloku. Mezi "potenciální soupeře" je jednoznačně zahrnuto Rusko, islámské vlády a některé silné evropské státy (Francie, Německo aj.). - tj. všechny ty vlády a kultury, které mají eurasijské zaměření a specifické kulturní a strategické dějiny.

Čili pokračující pohyb NATO na východ je z atlantické geopolitické perspektivy zcela zákonitý a z pohledu atlantických stratégů naprosto logický. A fráze ohledně "rozmachu nacionalismu v Rusku" (v té době tu neexistovaly ani nejmenší příznaky takového vývoje) nemají než zatemnit skutečnou podstatu atlantické strategie a vylepšit ve skutečnosti agresivní kroky "humanitární rétorikou".

Pravoslaví a jaderné zbraně

Ale geopolitikové neoperují jen kulturními faktory. Neméně vážně berou souhrn reálného strategického a ekonomického potenciálu. Postup geopolitiky se liší od všech ostatních tím, že v sobě zahrnuje nejrůznější faktory - ideální i materiální, vojenské i religiózní, kulturní i ekonomické... Ruské dějiny, eurasijská kultura, pravoslavná víra a ruské jaderné zbraně se v geopolitickém smyslu ukazují být spolupůsobícími silovými faktory, které dohromady, ve svém souhrnu, Rusům zabezpečují udržení státnosti, svobody a nezávislosti. Ideologie je vedlejší. 

Kapitola I. Paradigma konce

Reálný marxismus

První průlom v marxistické ortodoxii nastal v okamžiku Velké říjnové socialistické revoluce... úspěšná proletářská revoluce se uskutečnila nikoliv tehdy a tam, kdy a kde ji předpověděl sám Marx...

Smysl této historické korekce může být nejlépe zachycen obrácením pozornosti k fenoménu nacionálního bolševismu, který byl podrobně rozebrán Michailem Agurským. Proletářská revoluce v Rusku dokázala, že vítězství práce na kapitálem je možné a reálné pouze za podmínek, v nichž se na tomto politickoekonomickém aktu  podílejí některé dodatečné okolnosti - národní mesianismus (neobyčejně rozvinutý mezi ruskými a východoevropskými Židy), mystické a sektářské chiliastické tendence (mezi lidem i mezi inteligencí), blanquistický, řádový, tajnůstkářský styl revoluční strany (leninismus, později stalinismus). Analogický, snad jen o něco méně radikální postup, zabezpečil vítězství jiné antikapitalistické síly, jíž se podařilo prakticky uskutečnit kvazisocialistickou revoluci - italského fašismu a německého nacionálního socialismu. Jinak řečeno, marxismus se ukázal historicky uskutečnitelným v heterodoxní, nacionálněbolševické podobě, poněkud odlišné od strohé koncepce samotného Marxe...

Kapitola VI. Zrození kšatriů

Noví ruští kšatriové

Úkolem ruské armády je obnova normálních proporcí v samotném typu vojáka. To znamená, že se musíme vrátit k plnohodnotnému modelu kšatrie, vojína, vojenského aristokrata, jakým býval v tradiční indoevropské civilizaci, jakým býval na Rusi. 

Hlavní charakteristikou vojáka se musí znovu stát mužská, agresívní expanze. Expanze do politiky, sociální sféry, vládnoucí ideologie, do sféry rozhodování a plánování. Normální voják má povinnost hluboké angažovanosti v ideologii a geopolitice. Není jednoduše najat, zodpovídá za stát a národ. Proto musí chápat, co dělat s národem a státem, a aktivně se účastnit plánování jejich osudů.

Dále musejí být vojáci principiálně povzneseni nad sféru ekonomiky, plně osvobozeni od ponižující materiální závislosti na představitelích třetí kasty. Vojenská kariéra nezahrnuje zvláštní materiální požitky, avšak musí být zabezpečeno důstojné minimum, i když kvůli tomu bude třeba omezit jiné, pro obranyschopnost státu méně důležité sociální skupiny. Vůbec: Nad finančním systémem země musí být ustavena vojenská kontrola, neboť vojáci - nikoliv buržoazie a bankéři - zajišťují bezpečnost Státu.

Vojáci musejí značně zvýšit svoji kastovní úroveň. Musejí být žádoucími paladiny a mužská kultura povýšeného erotismu se musí stát normou armádního důstojnického života. Plesy a kultovní romantické procházky jsou pro kšatrie stejně nezbytné jako vojenské pochody. 

*) Oba listy tehdy přinesly výňatky z šestačtyřicetistránkového návrhu zpracovaného Wolfowitzovým týmem a nazvaného Defense Planning Guidance. Nešlo o zveřejnění oficiálního stanoviska ministerstva zahraničí, jak Dugin čtenáři sugeruje, ale o únik informací, který způsobil skandál. Má se za to, že dokument je krystalickým vyjádřením neokonzervativních názorů na americkou zahraniční politiku. I když se v této podobě nikdy nestal oficiálním materiálem ministerstva, panuje přesvědčení, že je to způsobeno spíše jeho kontroverzním charakterem než skutečným odmítnutím prezentovaných názorů ze strany administrativy Bushe staršího.

Kromě toho, že Dugin píše o tomto neokonzervativním pamfletu jako o americké zahraničně politické koncepci per se - jako by neexistovaly žádné alternativy - navíc dokument interpretuje účelově, aby vyhovoval jeho geopolitické doktríně (vypouští pasáže o asijských zemích včetně ostrovního Japonska, například). Krátké shrnutí původního textu v angličtině naleznete ZDE a Tylerův článek z New York Times publikovaný 7.března 1992 ZDE.

Paul Wolfowitz, který za zpracování textu zodpovídal, nyní stojí v čele Světové banky. Někteří levicoví židovští publicisté o něm alegoricky píší jako o "dvorském židovi" -- postavě zdánlivě asimilované k dvorské elitě ve střední Evropě 17.-18. století. Tato persona však bývala velmi lehce obětována davu ve chvíli, kdy krach nepopulární politické agendy, jež jí zpravidla byla svěřena, žádal obětního beránka. Obětování dvorského žida znamenalo často signál k pogromu.