Tyto události spolu se zahájením ozbrojeného odporu v Angole musely vyvolat pocit obavy a nejistot uvnitř usazené bílé koloniální komunity soustředěné v jižní části kontinentu. Právě proto, navzdory politické sabotáži nezávislosti Konga a následnému hanebnému zavraždění legálně zvoleného premiéra země Patrika Lumumby, zůstane rok 1960 pro většinu Afričanů jednoznačným mezníkem, který definitivně vymezil rozhraní mezi nastupujícím africkým nacionalismem a upadající evropskou nadřazeností v Africe.

Vznik početných afrických států v období r. 1960 až r. 1964 sice znesnadňoval vývoj panafrikanismu jako integrujícího hnutí, avšak přispíval ke zrychlení procesu osvobození. Afričtí politikové se nemohli dohodnout na podstatě a formě politické integrace, byli však jednotní, pokud šlo o otázku úplného odstranění kolonialismu, a to jak metropolitního, tak usedlického. Jedině tato téměř univerzální shoda umožnila úspěšné sbližování politicky a ideologicky různorodých skupin politiků, kteří společně založili Organizaci africké jednoty (OAJ), předchůdkyni dnešní Africké Unie (AU), při svém historickém setkání v Addis Abebě v květnu 1963.

V retrospektivě bylo toto setkání bylo zhmotněním nejvytrvalejšího poselství panafrikanismu tak, jak se jeho koncepce postupně zformovala mezi africkou diasporou a pod těmi nejtemnějšími formami útlaku a ponížení lidskosti. To je důvod, proč Afričané spatřují v OAJ, tedy i AU, pokračování panafrikanismu, jehož cílem je osvobození všech Afričanů, jak v Africe tak v diaspoře, prostřednictvím africké jednoty.

Že dnes byla dosažena africká nezávislost, ve smyslu, že přímá bělošská nadvláda v Africe je věcí minulostí, je důkazem úspěchu tohoto hnutí, který našel své institucionální podoby na domovském africkém kontinentě tak jak si to přáli účastníci prvního panafrického kongresu v Londýně v r. 1900.

Časové rozhraní kolonizace Afriky bylo krátké, Afrika ovšem, nejméně 300 let před tím, byla anektována Evropou a Novým světem, pro něž hrála roli zásobovače podhodnocené otrocké pracovní síly a exotických surovin. To vše mělo podstatné dopady na společenský život afrických společností a ovlivňovalo jejich postupné přeměny v dnešních geograficky nesmyslné a politicky autoritářské útvary založené na extraktivním a rentiérském způsobu ekonomického přežívání.

F. Fanon v reakci na zavraždění P. Lumuby napsal, že nemohou existovat současně dvě Afriky, jedna bojující proti kolonialismu, druhá ochotná s kolonialismem dohodnout. Afrika se nemůže rozvíjet, pokud nemá kontrolu nad vlastními zdroji. Nerovná distribuce zdrojů a příjmů v Africe je ohromující a netýká se pouze bývalé bašty bělošské nadvlády (Zimbabwe, JAR, Namibie). Například podle keňského listu Sunday Standard téměř 70% národního důchodu Keni patři cizincům, převážně britské provenience (17. duben 2005). Zahraniční pěstitelé řezaných květin, jednoho z hlavních produktů této země, mají své podniky zaregistrované v zahraničí a prodávají květiny pěstované v Keni pod cizí značkou.

Tato praxe, která není ojedinělá se dokonce prezentuje jako dobročinný skutek pod hlavičkou "fair trade." Loni v červenci The Guardian napsal, že tolik medializovaný slib nejbohatších zemí o oddlužování a zvyšování rozvojové pomoci ve výši 26 miliard USD je téměř o polovinu méně než celkové sumy unikajícího kapitálu, tj. 50 miliard USD.

Špatné oceňování vývozů a dovozů, daňové slevy, utajené bankové transakce, ale i kriminální praní peněz a vyděračství se podílejí na tomto ožebračování Afriky.

Téměř půlstoletí post-koloniálního soužití musí poskytnout africkému vedení dostatečně jasné perspektivy o možnostech a limitech panafrikanismu a naléhavost uskutečnění jeho ideje v konkrétních projektech spolupráce a soběstačnosti, především v oblasti ekonomiky a bezpečnosti.

Důvody, proč se lidé rozhodnou stát strůjcem vlastních dějin, jsou specifické; důsledky jejich činů však ne. Panafrikanismus otevřel nový smysl a hranice emancipace všech Afričanů tehdy v zajetí nelidské formy hmotného otroctví.

106 roků po prvním panafrickém kongresu Afrika je svobodným kontinentem s plnou rasovou suverenitou a dnes jí nic nebrání, aby své více věnovala otázce zplnomocnění (empowerment) svých obyvatel posílením jejich kontroly nad africkými přírodními a lidskými zdrojů. To je jednou ze základních podmínek splnění cíle panafrikanismu.