Drazí přátelé,

děkuji vám za všechny vaše maily a dopisy, jimiž mne tak hojně zásobujete. Třebaže v Belgii nejsem poprvé, vždy znovu se mi stýská po "rodné hroudě". Korespondence s vámi, opakuji po několikáté, mi pobyt zde značně ulehčuje. Mám ovšem velmi mnoho práce. Abych nebyl nezdvořilý, abych každému z vás odpověděl a přitom nestrávil psaním tolika dopisů příliš mnoho času (vězte, že na experimentální práci v laboratoři ho není nikdy dost), dovoluji si vám všem odpovědět najednou, tímto listem. Krom jiného i z toho důvodu, že v posledních dnech mi píšete a ptáte se na totéž -- jak pohlížím na blížící se volby; co si myslím o jednotlivých stranách a některých politicích; zda vůbec má smysl volit a koho; etc.

Rád jsem se od vás dověděl, jak na blížící se volby pohlížíte vy; a tážete-li se, jaké je moje mínění, netroufám si odřeknout. Předem vás však prosím, abyste při četbě mého listu byli shovívaví, neb času zde je málo a únava veliká. Nečekejte ode mne žádnou převratnou indiferentní analýzu (ostatně, při těch vypjatých emocích, jichž jsem i prostřednictvím internetu svědkem, se odstup udržuje stále hůře). Musel jsem se omezit i v množství použitých odkazů. Ale, konec konců, naprostá většina z vás je na internetu prakticky denně; znáte Google a používáte hlavu, tak pro vás jistě nebude problém si to podstatné dohledat.

První pohled na českou politickou scénu

Třebaže se může zdát, že v blížících se volbách máte přes dvacet různých možností, ve skutečnosti se do parlamentu sotva dostane více než šest politických stran (a to do nich ještě počítám US-DEU). Jsou jimi, v abecedním pořadí, ČSSD, KDU-ČSL, KSČM, ODS a Strana zelených.

Při podrobnějším zkoumání však brzy pochopíte, že ve skutečnosti máte jen dvě volby -- totiž pravici nebo levici. Pravici můžete volit tak, že dáte svůj hlas KDU-ČSL nebo ODS nebo Straně zelených nebo US-DEU. Levici můžete volit tak, že dáte svůj hlas ČSSD nebo KSČM. Bez ohledu na to, které straně dáte hlas, vítězem voleb bude buď ČSSD nebo ODS. Stavte se třeba na ucho, ale v těchto volbách budete ve své podstatě volit jen jednu z posledně jmenovaných dvou stran.

Přiznám se, že já jsem již rozhodnut. Volit budu levici. Vím, po roce 1989 se stalo dobrým zvykem hlásit se k pravici. Buď k té nesvazované žádnými přívlastky anebo k takové té správné, dobré, intelektuální, která má poněkud filosofičtější pohled na občanskou společnost a její smysluplnost a v zájmu demokratických hodnot je ochotna podpořit i takové výdobytky moderní doby, jako je "humanitární bombardování".

Ale když jsem slyšel, jak (již zesnulý) poslanec Václav Benda obhajuje vraždění, mučení a další zločiny páchané Pinochetovou diktaturou v Chile argumentem, že Pinochet zachránil zemi před komunisty, začala se mi pravice tak nějak zajídat.

Nechci se nyní pouštět do sáhodlouhých úvah. Řeknu jen tolik, že si vážím solidarity a považuji ji za přirozenou součást kultury evropského státu. Není snad stát něco jako velká rodina, v níž si lidé obývající týž prostor, mluvící víceméně týmž jazykem a sdílející podobné životní radosti a strasti a podobnou kulturu, vzájemně pomáhají?

Jsem rád, že na ulicích českých a moravských měst potkávám minimum žebráků. Těší mne, že máme jeden z nejlepších zdravotnických systémů na světě. Jsem hrdý, když občasné zahraniční návštěvy vyjadřují svůj obdiv našemu systému veřejné hromadné dopravy. A uklidňuje mne, když vím, že nejenom já a má rodina, ale i naprostá většina mých spoluobčanů má co jíst, má kde spát, nemusí mít strach, že v případě choroby se nedočká léků a ošetření. Nejsem sobec ani autista, ale mám pocit, že mnozí čeští politici jsou.

Ale dost řečí. Nyní se podívejme na jednotlivé strany, jež vykazují jistou pravděpodobnost úspěchu v nadcházejících volbách.

US-DEU

Dokáži si jen stěží představit, že by se tato strana dostala do parlamentu. Jistě mi tedy prominete, že budu velmi stručný:

Člověk, který obědvá guláš za 540 Kč a ještě se tím chlubí, nemá podle mne co dělat ve vládě státu, kde mnozí obyvatelé vydělají měsíčně přibližně desetinásobek ceny tohoto jediného chodu. "Být odtržen od reality" se tomu říká.

Pak tady máme ještě páně ministrovu podivuhodnou službu spravedlnosti v případě katarského prince a ještě podivuhodnější předvolební "cool" kampaň, která tak pronikavě disonuje s honosným životem a návštěvami hotelu Le Palais... Není to dost argumentů pro to, abyste svůj hlas US-DEU nedali?

Strana zelených -- strana "melounů s modrou dužninou"

Z mnohých vašich dopisů se dovídám, že váháte mezi ČSSD a Stranou zelených.

Drazí přátelé, řeknu vám to takto: Nemůžete mít všechno. Pokud chcete, aby v ČR vládla levice, nemůžete volit pravicovou stranu. Pokud budete volit Stranu zelených, nemůžete chtít sociální stát. Nebo jste snad nečetli rozhovor Alexandra Kramera, v němž Martin Bursík říká, že "...když analyzujeme ekonomické programy ČSSD a ODS a srovnáváme je s naším, zjišťujeme, že v této oblasti máme blíže k občanským demokratům."?

Přitom Vlastimil Tlustý, potenciální ministr financí, neprojevuje příliš ochoty ke kompromisům ve věci rovné daně a "komplexu reforem", jak se můžete přesvědčit v rozhovoru, který poskytl Renatě Kalenské z Lidových novin. Dostane-li se tedy Strana zelených do parlamentu a půjde s ODS do koalice, můžeme s velkou pravděpodobností očekávat realizaci toho, čemu ODS říká "daňová reforma" a ČSSD "experiment a sociální katastrofa".

Martinovi Bursíkovi osobně ovšem nelze upřít značné manažerské schopnosti. Z rozhádané změti nejroztodivnějších osobností se mu podařilo slepit něco, co navenek působí dojmem víceméně jednotné strany. Navíc je Martin Bursík výborný marketingový stratég -- zjistil, že mezi voliči je poptávka po (verbální) slušnosti, a on této poptávce vychází vstříc. Nicméně se nemohu zbavit dojmu, že jde jen o formu. Na rozdíl od pana Bursíka si myslím, že pokud jeden politik ví, že ten druhý lže, pak mu skutečně nemá v debatách říkat "Mýlíte se", ale má to nazvat v souladu se skutečností a říci mu "Lžete".

KDU-ČSL -- co ji vlastně činí "Křesťanskou"?

Křesťanská a demokratická unie -- Čs. strana lidová. Klidná síla...

Strana která nepochybně často mluví o rodinné politice. Lze jistě podepsat to, co KDU-ČSL uvádí ve svém volebním programu: "Podporujeme rodinu jako celek založený na manželském a rodičovském vztahu. Tento typ soužití považujeme za nejpevnější svazek. V žádném případě však nechceme diskriminovat ostatní formy soužití, protože každý člověk má právo žít v takové formě svazku, kterou si zvolí. Uvědomujeme si, že zvláštní pozornost si zaslouží neúplné rodiny, protože zejména děti z těchto rodin se často dostávají na hranici chudoby a sociálního vyloučení."

Jenomže řekne-li se KDU-ČSL, vybaví se mi daleko častěji jiné záležitosti, než je právě péče o rodinu. Vybaví se mi např. současný předseda KDU-ČSL Miroslav Kalousek a jeho minulost, jejíhož nepřehlédnutelného stínu se pořád není s to zbavit (chcete-li vědět, o jakou minulost jde, zkuste se podívat např. na tento článek v Reflexu).

Vybaví se mi také Kalouskův systematický antikomunismus. Nemohu si pomoci, ale ten člověk je především herec. Pevným, sonorním hlasem hovoří o zásadových postojích své strany a kritizuje to, čemu říká narůstající vliv KSČM. Přesvědčuje diváky, že ČSSD, s níž je KDU-ČSL stále ještě v koaliční vládě, ve skutečnosti už dávno vládne spolu s KSČM. Dobrá (zazní námitka), proč tedy z té koalice KDU-ČSL nevystoupí? Inu proto (v takovém duchu se nesou vysvětlení srdnatého bojovníka proti komunistům): Aby se KSČM nedostala k ještě většímu moci; KDU-ČSL působí jako jakási pojistka, poslední hráz chránící demokracii před komunismem...

Ne, drazí přátelé, nesmějte se; to není vtip. I takovýmto způsobem argumentují někteří z lidí, kteří ovlivňuji chod našeho státu. Nezapomínejte, že ve volbách jde skutečně o moc. A zkonstruujete-li šikovně nějakou tu vyhraněnou pózu, můžete přilákat nejeden hlas. Zvláště když malujete čerta na zeď. A to je jedna z věcí, jež mi na KDU-ČSL vadí. Já totiž nemám rád, když někdo straší lidi.

Ale zanechme nyní pana Kalouska jeho roli statečného antikomunisty a všimněme si jiného čelného představitele KDU-ČSL, jehož účinkování není možná tak směšné, ale přináší s sebou otázky mnohem závažnější. Ano, tušíte správně, že mám na mysli současného ministra zahraničních věcí Cyrila Svobodu.

Nejprve ovšem ještě jednou nahlédněme do volebního programu KDU-ČSL, tentokráte do jeho části věnované zahraniční politice. Mezi jiným se zde lze dočíst, že: "Jsme připraveni i nadále provádět aktivní a vyváženou zahraniční a bezpečnostní politiku, založenou na principech mezinárodního práva, vzájemného respektu, demokracie, při dodržování spojeneckých závazků a pozitivní spolupráci."

V odstavci s nadpisem "Podpora rozvoje demokracie a dodržování lidských práv ve světě a prosazování křesťanských hodnot v mezinárodních vztazích" se pak uvádí: "Křesťanští demokraté vždy podporovali rozvoj demokracie a dodržování lidských práv ve světě. Tento postoj chceme zastávat i nadále, a budeme proto podporovat kroky, které vedou k nápravě všude tam, kde jsou obyvatelé kráceni na základních lidských právech, zejména kroky vedoucí k osvobození obyvatel vězněných, či dokonce mučených pro politické či náboženské postoje. Považujeme za významnou skutečnost, že myšlenky evropské integrace mají své kořeny v křesťanských hodnotách. Budeme usilovat o to, aby si EU charakteristiky hodnotového společenství, vycházejícího z křesťanství, zachovala ve vnitřních i mezinárodních vztazích i do budoucna."

Tak tedy vyvážená politika, mezinárodní právo, podpora dodržování lidských práv, osvobození obyvatel vězněných, či dokonce mučených... Dobře se to čte. A realita?

V březnu 2003 napadly Spojené státy a Velká Británie Irák. Útok zdůvodnily nebezpečím ZHN a vykonaly jej bez souhlasu RB OSN a v rozporu s mezinárodním právem. Vykonaly jej přes protesty milionů lidí po celé Zeměkouli. Dnes již víme, že Spojené státy ve věci ZHN lhaly a že prezident Bush si svého lhaní byl vědom. Dnes víme, že se naplnila téměř všechna varování, jež byla předem vyslovena. "Odborníci" tehdy přesvědčovali miliony nespokojených lidí, že útok je nutný, ale většina těch obyčejných lidí jim nevěřila a byla zásadně proti. V České republice to bylo kolem 70%. Cyril Svoboda ovšem, jak jen mu to situace dovolovala, Spojené státy podpořil. Ještě po roce invazi do Iráku obhajoval. Je to snad postoj založený "na principech mezinárodního práva"?

Objevuje se stále více informací o tom, že Spojené státy unášejí a tajnými lety CIA přes území evropských zemí (včetně ČR) přepravují zajatce, jež pak zřejmě v jiných zemích nechávají mučit. Nejčerstvější zpráva Amnesty International hovoří o nezákonném jednání USA a o "vývozu mučení". Ministra Svobodu to však nechává klidným a českým poslancům sděluje, že americké ministryni Condoleeze Rice není důvod nevěřit. Ptám se: Musí-li ve vztahu k argumentaci americké ministryně náš ministr použít slovo "(ne)věřit", není to snad pádný důvod pro to, aby se dožadoval takových vysvětlení, o nichž netřeba mít žádných pochybností (právě proto, že jde o podezření z porušování lidských práv)?

Lidská práva... Jsou oblíbeným tématem ministra Svobody. Kritizuje např. stav lidských práv na Kubě a nechává se kvůli němu zavírat na Václavském náměstí do klece. O čem už ale nemluví, je skutečnost, že na témže ostrově, ovšem mimo dosah kubánské pravomoci, je zavřeno několik set lidí bez toho, že by byli obviněni. Mnozí z nich zřejmě ani netuší, čím že se dle svých věznitelů provinili. Netuší, zda budou souzeni. Nemají přístup k právníkům ani k příbuzným a až na výjimky se k nim nedostane ani Červený kříž. Jsou mučeni; v případě že drží hladovku, opakovaným vsunováním vyživovací trubice nosem do žaludku, že z toho až zvracejí krev. Není jim ani dovoleno, po čtyřech letech bez jakéhokoli kontaktu se světem a spravedlností, umřít -- drží-li hladovku, jsou násilím uměle vyživováni. Letos v březnu přitom vyšel v časopise Lancet dopis podepsaný 255 lékaři, který upozorňuje na Declarations of Tokyo and Malta, jež násilné vyživování zakazují. V témže dopise jeho autoři žádají americkou vládu, aby s praxí nuceného vyživování, v souladu s mezinárodně uznávanými standardy, přestala.

To vše se sice děje na ostrově Kuba, ale v té jeho části, jež nese jméno Guantanamo a je pod správou ne kubánských, nýbrž amerických sil. A co na to halasný obhájce lidských práv, ministr zahraničních věcí Cyril Svoboda? (Promiňte, neměl bych napsat spíše: český náměstek americké ministryně zahraničních věcí?)

Nic. Ze zprávy ČTK z 28. února 2006 se dovídáme, že: "Ministr Svoboda na dotazy novinářů řekl, že by nechtěl přeceňovat vliv amerického vězení na Guantánamu na boj proti terorismu, jak o tom před několika dny hovořilo například usnesení zahraničního výboru britského parlamentu. "Má to samozřejmě nepřímý vliv, protože to ovlivňuje veřejné mínění," objasnil ministr svůj postoj."

Drazí přátelé, viděli jste někdy dokonalejší příklad pokrytectví? Máme zde dvě země (Kubu a USA), které porušují lidská práva a konvence zakazující mučení. Tu první naše Ministerstvo zahraničních věcí kritizuje a brojí proti ní na mezinárodním foru, k té druhé, jež navenek vystupuje jako největší obhájce lidských práv po celém světě, se nijak nevyjadřuje. Platí zde snad to, co kdysi ve vztahu ČSSR ke SSSR -- držet hubu a krok?

Dosti! Chápete jistě, že tuto stranu volit nemohu. Za podstatný rys křesťanských ideálů jsem měl pravidlo: "Co nechceš, aby dělali ostatní tobě, nedělej ty jim". Kdybych volil KDU-ČSL, mám obavy, že bych volil takové chápání křesťanství, jaké onehdá vytýkala bývalá Clintonova ministryně zahraničních věcí Madeleine Albright současnému prezidentovi Spojených států Georgi W. Bushovi.

Občanská demokratická strana

Na tuto stranu se ptáte -- a není se čemu divit -- snad nejčastěji. Vzhledem k tomu, co jsem uvedl již výše, asi vás nepřekvapí, když si na ni a na její program "posvítím" snad nejpodrobněji.

ODS a překroucené volební sliby

Nuže, ODS je pro mne především stranou nanejvýš nedůvěryhodnou. Proč?

Před volbami v roce 1992 prohlašovala tato strana, že je pro fungující společný stát Čechů a Slováků. Už asi nezjistíme, hlasy kolika voličů si v červnu 1992 tímto postojem získala. Leč od voleb uplynulo jen pár měsíců a politici Občanské demokratické strany, s jejím současným čestným předsedou Václavem Klausem v čele, hlásali, že pro společný fungující stát sice jsou, ale protože takový (totiž fungující) společný stát možný není, je nutno jej rozdělit. K tomuto zjištění se dobrali během několika týdnů, během nichž se o ono fungování prakticky vůbec nepokoušeli; zaštiťovali se ovšem tvrzením, že "neexistuje politická vůle k dohodě". Ona skutečně neexistovala -- mezi politickými stranami (nechci se přitom pouštět do úvah, zda tou hlavní příčinou nedostatečné politické vůle skutečně byla řevnivost "dvou kohoutů na jednom smetišti": Václava Klause a Vladimíra Mečiara). Po vůli občanů se nikdo neptal.

A tak se federace nakonec rozdělila. Nic neznamenaly miliony podpisů občanů ČSFR proti rozdělení, nic nepomohlo "žárovkové" referendum. Neproběhla žádná seriozní diskuse o následcích chystaného dělení, neuskutečnilo se žádné referendum. Poslanci hlasovali v rozporu se svým poslaneckým slibem a společný stát rozdělili. Nezapomeňme, že na české straně to byla především ODS, která likvidaci federace prosazovala a prosadila.

(A prosím, neargumentujte mi, že ekonomický vývoj, jímž se současná ČR a SR tak výrazně odlišují, potvrzuje správnost oné likvidace. Byť by byla hospodářská situace České republiky sebelepší, přece to nijak nelegitimizuje akt, jímž několik stranických sekretariátů rozdělilo československou federaci bez souhlasu jejích občanů.)

Takto bych to řekl: ODS je strana, u níž si nemůžete být jisti, co všechno vám svými proklamacemi slibuje; co vše v sobě mohou zahrnovat, jinak nevinně znějící, předvolební sliby. Připomeneme-li si pak výrok současného předsedy ODS Mirka Topolánka "Pokud budeme lidem před volbami otevřeně říkat, co máme v plánu, nikdy v nich nevyhrajeme" (ať už jej dnes vysvětluje jakkoli), pak nelze než neslevovat z ostražitosti vůči tomu, co ODS tvrdí.

ODS -- strana ekonomických divotvůrců nebo amatérských babralů?

Možná si vzpomenete na čísla 600, 1000, 1200... Jsou to čísla, jež několikrát zazněla a jež údajně vystihovala, na kolik miliard českých korun přišla tzv. sanace bank v průběhu devadesátých let. Nejsem ekonom a proto se nebudu k této záležitosti vyjadřovat a přizvu odborníka -- Josepha Stiglitze. Ve své knize Globalization and Its Discontents píše na straně 180, že vláda České republiky vedená Václavem Klausem byla zpočátku Mezinárodním měnovým fondem dobře hodnocena za rychlou privatizaci, ale že celkové vedení transformačního procesu vyústilo v HDP, které bylo na konci 90. let nižší než v roce 1989. Na straně 185 se Stiglitz k České republice vrací a uvádí, že v 90. letech vytvořila kapitálový trh, který "umožnil několika čiperným správcům peněz (přesněji řečeno, kriminálníkům v bílých límečcích -- kdyby to, co udělali v České republice, provedli ve Spojených státech, byli by za mřížemi), aby odkráčeli s miliony dolarů cizích peněz. Jako výsledek této a dalších chyb při své transformaci, v porovnání s tím, kde byla v roce 1989, republika zůstala pozadu -- přes ohromnou výhodu své polohy a vysoké vzdělanosti své populace."

To, prosím, nejsou slova nějakého "hysterického bolševika" z Britských listů. To jsou slova nositele Nobelovy ceny za ekonomii z roku 2001, ekonomického poradce bývalého amerického prezidenta Clintona a viceprezidenta Světové banky v letech 1997-2000. Joseph Stiglitz zjevně mluví o tehdejší vládě ODS. Ještě pořád máte pocit, že je to ta správná strana, která by měla řídit českou ekonomiku?

Pak mi, prosím, vysvětlete, proč se musely do těžkých ekonomických potíži dostat takové firmy, jako je např. kopřivnická Tatrovka, výrobce jedněch z nejlepších nákladních automobilů na světě. Vysvětlete mi, proč bylo nutno, abychom se stáhli z ohromných trhů (Rusko a země bývalého SSSR, země Blízkého východu, Indie ad.), kde naše produkce (tramvaje, lokomotivy, obráběcí stroje; celé investiční celky -- pivovary, čističky vod, strojírenské továrny, elektrárny) měla po desetiletí dobrý zvuk. Vysvětlete mi, proč se skutečný klenot, Česká námořní plavba, podnik, který byl konkurence schopný, úspěšný a přinášel už za ČSSR nemalé zisky do státní pokladny, proč musel skončit tak potupným způsobem, že jej (to nejcennější -- jeho lodě) rozprodal jistý nechvalně proslulý Viktor Kožený!

Vskutku -- "Po modré společně..." Kdo všechno už po ní v 90. letech šel? Nemáte pocit, že ona modrá šipka ukazuje cestu do pekel?

Předseda ODS Mirek Topolánek napsal ve sloupku listu Metro, který vyšel v úterý 23. května: "My se nedíváme zpátky, ale do budoucnosti." Lze to docela dobře pochopit.

Skrytá minus ODS Plus

Volte ODS! O tolik a tolik Kč více dostanete, pokud volby vyhraje ODS. A vy chudší se nebojte -- dostanete státem zaručený minimální příjem!

Aha. Ale co ty peníze "navíc" skutečně pokryjí? Víme to?

Je to vcelku prosté: Čím méně peněz se vybere na daních, tím méně má stát na mandatorní výdaje (o tom, že snížení daní vede spíše ke státním dluhům, se onehdá psalo na Britských listech). ODS ale v průběhu volební kampaně (aby nevypadala asociálně) začala naopak ještě slibovat přilepšení těm a oněm... Nejchudší nebudou platit daně žádné a ve hře je i nulová daň na potraviny. Promiňte, moji drazí, ale mně z toho manévrování a slibování stále více vystupují kontury toho hlavního hybného momentu -- dostat se po osmi letech konečně zase k lizu. Jak jsem vám již ukázal výše, ke slibům ODS je třeba přistupovat opatrně. Krom toho, sám Mirek Topolánek leccos přiznává, jakkoli to hned v další větě zaobaluje, přikrašluje nebo rovnou popírá -- zažil jsem to, když jednou navštívil Olomouc.

Tedy takto: Nebudete platit tolik daní, dostanete více peněz na ruku a vy sami se můžete svobodně rozhodnout, jak s nimi naložíte. Můžete:

- platit si zdravotní připojištění

- platit si studijní spoření

- platit si stavební spoření

- spořit na penzijní připojištění

- později splácet byt

- splácet studia

- spořit na studia svých dětí

- spořit na zdravotní připojištění svých dětí apod.

Budu stručný: Solidaritu bohatých s chudými nepovažuji za tyranii státu. K bohatství se totiž jen málokdo dobere pouze svou vlastní činností. V naprosté většině je bohatství jednotlivce také výsledkem interakce se společností, s ostatními, jakkoli chudšími lidmi.

Pro českou společnost je přitom typická vysoká míra solidarity; velmi silná, dobře situovaná (ač ne vysloveně bohatá) střední vrstva; jen malé množství bohatých a ještě menší množství chudých. To, k čemu směřuje ODS, je ovšem (o opaku mne přesvědčíte stěží) společnost obohacená o výrazně bohaté lidi. Střední třída bude tratit, počet chudých (byť se státem zaručeným příjmem) se zvýší.

Uvedu vám dva příklady, jež ilustrují, jak to může vypadat. Prvním jsou Spojené státy, země posedlá individuálním úspěchem. Před nějakými 15 lety nás přijel učit angličtině asi pětadvacetiletý Američan. Byl překvapen tím, že např. v restauraci pracují tři lidé, když v USA by veškerou práci v ní zvládl jeden člověk. My, tehdy ještě studenti, byli překvapeni tím, že on je překvapen. Naše argumentace zněla: Pokud ten podnik tři lidi uživí, tak proč ne? Proč si má jeden zaměstnanec uhnat kvůli výrazně vyššímu zisku infarkt, když tři mohou mít pohodlné zaměstnání?

(Mimochodem, dotyčný podnik pořád ještě existuje, prosperuje a je hosty oblíben.)

Nuže, v těchto Spojených státech, kde si rovněž můžete platit dle své úvahy, existuje nějakých 40 až 50 milionů lidí, kteří nemají žádné zdravotní pojištění. Znamená to mimo jiné, že v případě nemoci jim nikdo nepomůže, nikdo se o ně nezajímá.

Jiným příkladem je Slovensko. ODS a spousta pravicových ekonomických analytiků nám je dávali a ještě dnes dávají za vzor.

(Dovolte mi ještě jednu vsuvku -- všimli jste si, kolik ekonomických analytiků, kolik těch, kdo nás nejvíce přesvědčují o absolutní nezbytnosti reforem, např. důchodového systému, je ve věku od 25 do 35 let? Jsou to lidé, jejichž měsíční příjem nepochybně výrazně převyšuje republikový průměr. Ani v nejmenším jim ho nezávidím, ale myslím si, že právě kvůli němu by měli o reformách mluvit méně razantně, neboť neznají váhu peněz v reálném životě. On je skutečně rozdíl, jestli někdo tvrdě maká 8 hodin ve fabrice či 10 hodin v supermarketu a dostane za to 6000 Kč měsíčně, nebo jestli tvrdě maká za počítačem 12 hodin na manažerském postu a dostane za to 60000 Kč měsíčně. On je skutečně rozdíl, jestli přijde čtyřicetiletý dělník či prodavačka domů, postará se o dvě děti a o domácnost a svalí se do postele, nebo jestli jde třicetiletý manažer po práci do fitka a pak případně do klubu či na večeři. Když pak takový člověk mluví o nutnosti bolestivých reforem, mluví o bolestivosti, kterou pocítí ostatní, ne on...)

Zpátky ke Slovensku. Netvrdím, že jde o reprezentativní vzorek, přesto uvedu svou zkušenost: Když jezdím po Moravě, často se ve vlacích setkávám se Slováky. Až na výjimky se o situaci na Slovensku vyjadřují značně nelichotivě; sprostě, abych byl přesný. Proto jsem měl za to, že díky tamější pravicové vládě se zlepšily některé makroekonomické ukazatele, ale že lidem se vede hůře. Zdá se však, že ani ty makro-údaje nejsou zrovna potěšující: Míra nezaměstnanosti 16,4%, míra chudoby 21%, tedy nejvyšší v Evropě.

(O tom, jak také probíhá privatizace nemocnic na Slovensku, jste si už mohli v minulosti přečíst na Britských listech.)

Je nutná důchodová reforma?

Absolutně nezbytná a nevyhnutelná důchodová reforma, toť další osvědčené téma. Je skutečně nutná? Myslím si, že než o ní někdo rozhodne, měl by se speciálně nás, mladších zeptat: Chcete platit na ty starší? A chcete za třicet, čtyřicet let skutečně žít převážně (výhradně) z toho, co si teď našetříte? Nikdo se ale neptá. A těm, kdo argumentují, že jediný efektivní a udržitelný důchodový systém je právě ten průběžný, se zásadně nenaslouchá.

Proč se ale pořád prosazuje reforma důchodového systému? Drazí přátelé, je to vcelku jednoduché. Současný systém, zjednodušeně řečeno, spočívá v tom, že stát vybere peníze a vzápětí je předá důchodcům. Peníze vyprodukované mladšími jsou téměř okamžitě spotřebovávány penzisty.

Ovšem v systému, který je nám popisován jako v budoucnu jediný možný, je situace odlišná. Řekněme, že ve věku 25 let si začnete spořit na důchod. Budete spořit nějakých 40 let, řekněme, že 2000 Kč měsíčně. Za rok je to 24 tisíc, za 40 let 960 tisíc (bez úroků), tedy asi milion Kč. Až v okamžiku odchodu do důchodu začnete tyto peníze spotřebovávat, začnete z nich žít.

A v tom je právě ten vtip. Zatímco dnes se peníze "bez užitku" hned spotřebují, v navrhovaném systému je začnete spotřebovávat až po deseti, dvaceti, třiceti a více letech. Až do důchodu se jich netknete. Ale ty peníze, přirozeně, nebudou ležet ladem. Jak napsal Karel Čapek v roce 1922: "...peníze jsou tu proto, aby dělaly nové peníze ... Peníze slouží vydělávání." Zatímco vy budete desítky let spořit, někdo jiný na nich bude vydělávat.

Představte si, že lidí, kteří mají na penzijním kontě zhruba jeden milion korun, je desetina veškeré populace ČR -- jeden milion. Suma jejich peněz, na které přitom léta nesáhnou, je 1000 miliard Kč. Ten, kdo taková množství peněz spravuje, se pak rozhodně nemusí živit takovou úmornou prací, jako ti, kdo je spoří. Ponechávám vaší obrazotvornosti, jak lze dotyčné peníze investovat, jak je lze donutit, aby dělaly ještě větší peníze.

O možnostech, jakými jsou války, převraty, měnové reformy a hospodářské krize se vám ti, kdo důchodovou reformu prosazují, pochopitelně zmiňovat nebudou.

ODS, její negativní kampaň a jiné drobnosti

Již výše jsem vám napsal, že nemám rád, když někdo straší lidi. Až příliš často je takové strašení příznakem nedostatku argumentů, až příliš často je nástrojem odvádějícím pozornost či ji naopak zavádějící tam, kam si jeho autor přeje.

Musím ovšem říci, že co se strašení voličů týče, je pan Kalousek vedle ODS hotový žabař. Podívejte se na klipy Společně po modré, Finanční úřad a Úřad vlády, jimiž režisér Filip Renč obohatil manipulativní arsenál ODS. V každém v nim se vzbuzuje pocit nebezpečí, tísně či hrůzy. V druhém klipu je finanční úřad vyobrazen v samých temných, šedohnědých barvách; křik je do zvuku vložen takovým způsobem, aby navozoval dojem mučení. Ve třetím je ministr zdravotnictví Rath vyobrazen jako krvelačný ... co? Snad patolog? To si je ODS opravdu tak jista v kramflecích, tak přesvědčena o síle svých argumentů, že je musí podporovat způsobem tak neuvěřitelně přízemním a sprostým? Nemohu si pomoci, ale těmito třemi nenávistnými propagandistickými klipy se jejich autor Filip Renč zařadil po bok autorů těch nejservilnějších komunistických agitek padesátých let.

Strach ovšem není jediný prostředek, jehož Filip Renč užívá. Tak v prvním a v třetím klipu se objeví buď jméno nebo podobizna Jiřího Paroubka. V obou případech slyšíme chrochtání prasete. Vskutku originální způsob, jak demonstrovat argumentační potenciál strany, jež by ráda obsadila křeslo premiéra.

Mimochodem, všimli jste si, že všechna ta drsná rétorika a agitace ze strany ODS se objevila až poté, co se premiérem stal Jiří Paroubek (a ministrem zdravotnictví David Rath)? Volební vítězství, které ODS bez hnutí prstem tak příjemně nazrávalo za premiérování Stanislava Grosse, jen jen spadnout do klína, se najednou začalo vzdalovat. ODS znervózněla a její současné chování už bych přirovnal k hysterii. Přitom právě přízemnost a agresivita oněch útoků ODS ji usvědčuje z nedostatečné síly argumentů, z nedůvěry v jejich dostatečnou přesvědčivost pro voliče, kterým (zdá se) Paroubkovo a Rathovo jednání jistým způsobem imponuje. Jak mi to napsal jeden z vás: "Toho chlapa fakt nesnáším, ale mám pocit, že jak nastoupil, tak se konečně začal dělat pořádek."

Z té agresivity ODS jsem, po pravdě řečeno, trochu nesvůj. Slyšel jsem už výroky o "noci dlouhých nožů", viděl jsem fotografie zkopaného komunisty Dolejše, viděl jsem videozáznam Mackovy facky. Slyšel jsem, jakými způsoby se nivelizují násilné činy proti dvěma levicovým politikům, četl jsem, jak je na roveň kladen verbální výrok a následný fyzický útok. Nemáte pocit, že ta modrá barva nám začíná poněkud hnědnout?

Ale dovolte, abych se ještě jednou otřel o Renčovy předvolební klipy. Chápu, že na práci ČSSD v posledním volebním období lze pohlížet různě, ale když Mirek Topolánek říká v tom svém klipu, že socialisti za osm let nedokázali téměř nic, zní to už přeci jen poněkud prázdně.

(V životě často rozhodují detaily -- všimli jste si, že proto, aby navodil co nejnegativnější dojem, říká Topolánek vždy "socialisti", nikdy ne "sociální demokraté", jakkoli jde o stranu "sociálně demokratickou", nikoli "socialistickou"? À propos, ODS vytýká "socialistům" leccos. Když se např. jednalo o možném omezení pracovní doby v hypermarketech, ozval se z pravé části politického spektra křik, že "socialisti" nám chtějí diktovat, kdy máme chodit nakupovat. Pominu skutečnost, že prodavačky v českých super- a hypermarketech skutečně jsou vykořisťovány, a popíšu vám skutečnost zde v Belgii, kterou snad ze socialistických manýrů podezřívat nemusíme.

Pobývám v jižní části Antwerp jménem Wilrijk a chodívám proto nakupovat buď do supermarketu Delhaize na ulici Boomsesteenweg, nebo do supermarketu Super GB, který se nachází na náměstí Wilrijk Bist. Sami se můžete přesvědčit, že typická otvírací doba je od pondělka do soboty, od 9 ráno do 8 večer; v pátek do 9 večer. V neděli a ve státní svátky je v typickém supermarketu zavřeno. Jistě, zvláště v centrech měst, např. poblíž nádraží, se vyskytují nejrůznější soukromé prodejny či prodejny GB Express, ve kterých můžete nakoupit i v neděli. Nikoho by ale nenapadlo považovat za samozřejmost, že jsou supermarkety otevřeny téměř bez omezení, jako je tomu v České republice.)

Ale ještě jednou k Renčově agitaci. Směšný je v předvolebním klipu projev poslance Ivana Langera. Své vystoupení začíná slovy "Jsem olomoucký patriot..." Ke konci klipu mluví o sportu a své vystoupení uzavírá výrokem "Pojďme dát společně gól do tý správný brány!" To je tak, když "olomócké patriot" už "nebévá toť v Olomócu", ale v Praze, a neuvědomuje si, že to svou mluvou prozrazuje.

Nemohu si nevšimnout potenciálního ministra financí Vlastimila Tlustého. Ani jeho argumentační potenciál se nezdá být zrovna na výši (totéž platí o Mirkovi Topolánkovi). Tam, kde mu fakta a logika nestačí (což je docela často), začíná zvyšovat svůj naříkavý hlas a emocemi, ne argumenty, se snaží posluchače přesvědčit, že teprve s ODS se nám začne vést lépe, protože stát [náš společný stát, dodávám já] se o nás konečně přestane starat.

Jenomže pana Tlustého nemohu odbýt jen předchozím odstavcem. Ne, nechci řešit to, proč byl před rokem 1989 v KSČ a z jakých důvodů. Nehodlám analyzovat, jestli do KSČ vstoupil a posléze zjistil, že to bylo jeho pochybení, nebo jestli vstoupil do ODS a teprve zjistí, že to bylo jeho pochybení. Oč mi jde, jsou jeho neujasněné poměry majetkové. Jedná se o dům ve Slaném, na jehož pořízení nemohl mít dost vlastních peněz. Jsou zde značné a dlouhotrvající pochybnosti o zdrojích, z nichž dům zaplatil. Pan Tlustý říká, že si peníze půjčil, ale odmítá zveřejnit jména svých věřitelů, neb oni s tím nesouhlasili.

Nu, nezlobte se na mne, ale věc se má takto: Pokud kandidát na funkci ministra financí někomu dluží a kolem jeho dluhů panují na veřejnosti jakékoli pochybnosti, pak jména svých věřitelů musí zveřejnit. Pokud s tím oni nesouhlasí, má si půjčit odjinud a těm svým (pro mne už nedůvěryhodným věřitelům) peníze okamžitě splatit; a zveřejnit, komu a kolik dluží. Pokud to z nějakého důvodu není proveditelné, pak, nezlobte se na mne, pan Tlustý nemá co dělat ani na místě kandidáta na funkci ministra financí, ani na místě kandidáta na poslance. Nemá totiž vůbec co dělat v politice. A to právě proto, že je členem strany aspirující na řízení státu; právě proto, že je hlavní osobou prosazující tak radikální zásahy do daňového systému a do finančních toků, jakých jsme snad ještě nebyli svědky. Ten člověk musí být absolutně čistý. Pokud není, nemá tam co dělat!

KSČM -- stalinisté a naivní idealisti

KSČM je pro ODS hotový dar z nebes. Ne kvůli ní samotné; ale "KSČM" je vynikající nálepka, jíž lze dehonestovat protivníka. Shazovat stranu ČSSD moc snadno nejde. Navážet se do "KSČSSD", to už je jiná káva...

Míra nebezpečnosti současné české komunistické strany pro demokracii v České republice v současných mezinárodně-politických podmínkách už byla mnohokrát zpochybňována. Snaha vykreslit KSČM jako bezprostřední nebezpečí však pořád zůstává. Tak např. Lidové noviny přinesly v sobotu 13. května článek s názvem Poslední ať za sebou zhasne... zabývající se případným vítězstvím KSČM ve volbách. Třebaže jeho autor hned v úvodu píše: "To, že by komunisté dnes vyhráli parlamentní volby, zatím zůstává fikcí.", přesto se snaží onu aktuálnost komunistické "hrozby" podtrhnout alespoň v titulku nad fotografickou koláží; jazyk jej ovšem prozrazuje. (Nevím, jak se daný jev označuje v češtině; v angličtině se mu říká nereálná podmínka: "Co by se stalo, kdyby..." Odlišuje se od reálné podmínky, jež říká: "Co se stane, když...") Inkriminovaný text zní: "Volby 2006 -- Co se stane, kdyby komunisté vyhráli volby".

Co dodat ke KSČM? Trefně onehdá vystihl její dnešní situaci Ivan Odilo Štampach na Britských listech -- doporučuji přečíst. Nu a pokud chcete nějakou kritiku, ať střídmě racionální nebo silně emotivní, stačí, když si koupíte MF Dnes nebo Lidové noviny. Doufám, že pochopíte, že svůj čas nebudu věnovat reprodukování toho, co už o KSČM napsali jiní. Zvláště ti, kteří sami byli před rokem 1989 oněmi Štampachovými "cyklisty".

Podotýkám jen to, co se obecně vlastně ví, ale je neslušné to říkat nahlas -- že s KSČM se už léta spolupracuje, že tam, kde je to pro ostatní strany výhodné, se vždy nějaká ta vůle ke kooperaci najde. Jen se k tomu některé pravicové strany nechtějí hlásit -- čím by před volbami strašily voliče?

Co by nás však mělo překvapovat je, že o tak zásadní věci, jako je tajné jednání o umístění amerického protiraketového systému na území ČR, se dovídáme od komunisty Vojtěcha Filipa jako od jednoho z prvních. Nezdá se vám, že politici těch zbývajících, "skutečně demokratických" stran nějak zaspali? Nevypovídá to o něčem?

Abych nezapomněl: Někteří z vás se mne ptali na KSČM a já odpovídám: Není lépe volit ČSSD?

ČSSD

Drazí přátelé, čekáte možná, že po tom všem, co jsem vám už napsal, vám teď vynachválím ČSSD.

Mýlíte se. Nejsem pohůnek žádné politické strany a stranictvím opovrhuji. Člověk se rodí jako jedinec, ne kolektiv; a má svůj vlastní rozum. Pokud musejí strany vznikat a působit, pak jen proto, že hlas individuálního rozumu nemá dostatečnou sílu proti mase. Ambiciózní jedinci to cítí a proto se tak často sdružují do stran vedených nejschopnějším jedincem. Tento stav považuji za jednu z příčin neutěšené politické situace u nás. Potřebovali bychom volit rozumné jednotlivce, místo toho volíme různými písmeny označkovaná stáda. A to i do Senátu, jehož existence se nám zdůvodňovala nutností vytvořit nestranickou komoru parlamentu.

Položte si před sebe programy jednotlivých (hlavních) stran, a zjistíte, že v každém z nich najdete aspoň 20 procent, s nimiž budete souhlasit. Prohlédněte si je znovu, a zjistíte, že v každém (i v programu vaší preferované strany) najdete dobrých 20 procent, se kterými souhlasit nebudete. Na příkladu ODS jsem vám navíc ukázal, že ani to, co se vám ve volebním programu zamlouvá a pro co budete dotyčnou stranu volit, se nemusí shodovat s následnou skutečností.

Nejlépe by bylo nejít k volbám vůbec, neboť strany s oblibou interpretují každý získaný hlas jako bezvýhradný souhlas se vším, co pak provádějí. Kdo se k "nevolbě" vědomě rozhodne na základě analýzy situace, zaslouží si označení "aktivní nevolič". Soudím však, že letos už takový přístup uplatňovat nelze. Ze dvou nejpravděpodobnějších výsledků letošních voleb, jeden z nich znamená vítězství ODS. Můj rozum mi říká, že pokud se tak stane, pak za čtyři roky samozřejmě můžeme volit kohokoli jiného, ale napáchanou spoušť už nikdy nenapravíme.

A to je také mým vysvětlením, proč jsem se tak zeširoka zabýval ostatními stranami. Zdá se, že volit ČSSD je v současné situaci to nejlepší řešení ze všech špatných. Konec konců, nejeden pozitivní výsledek vládnutí sociální demokracie tu je, ať už jde o vysoký růst HDP, nízkou míru vládního zadlužení, relativně nízkou míru zdanění, nízkou inflaci, relativně nízkou nezaměstnanost nebo o nízkou chudobu. Lze říci, že země prosperuje.

Je tady ovšem korupce a vy, moji drazí, určitě naleznete dostatek zdrojů, jež korupci ČSSD kritizují. Jenomže když obhlédnete českou politickou scénu pozorně, zjistíte, že korupce provází prakticky každou z politických stran, ODS nevyjímaje. Paradoxně nejméně másla na hlavě má zřejmě KSČM -- už 16 let totiž není u moci.

Vlastně je to tak, že v nadcházejících volbách budeme volit buď zkorumpované či korumpovatelné politiky, kteří neopomenou využít příležitostí, jež jim zvolení přináší, nebo budeme volit zkorumpované či korumpovatelné politiky, kteří neopomenou využít příležitostí, jež jim zvolení přináší, ale přitom budou mít ještě jistou míru sociálního cítění a budou brát ohled na ty chudší a nejchudší. Jsem si jist, že tu druhou možnost ODS neposkytuje.

A nyní, co mi na ČSSD vadí:

- několikaletá neschopnost jejích členů postavit se čelem ke skutečnosti, že její předseda na funkci nemá

- bezohledné vyvlastnění pozemků v Nošovicích, v podhůří Beskyd

- tažení průmyslového růstu výrobou osobních automobilů, tedy produktů, jež spolu s letadly nejvíce přispívají k současnému katastrofálnímu stavu životního prostředí na Zemi

- nezájem o vazalské směřování české zahraniční politiky

Proč přesto ČSSD volit? Snad proto, že je to strana levého středu a ani po volbách snad nebude kašlat na obyvatele České republiky. Také se zdá, že zde je jistá pravděpodobnost, že vláda ČSSD bude lidem naslouchat. Ale pokud po svém případném vítězství naslouchat nebude? Pak, prosím,

NEMLČTE!

Nemlčte a nenechte se umlčet, a to bez ohledu na to, jak volby dopadnou; bez ohledu na to, kdo bude vítězem voleb! Volební systém u nás vypadá tak, že nemůže zvolit člověka, o němž víte, že na 90 či 95 procent uvažuje podobně jako vy. Nemůžete řici: Ano, tomuto člověku důvěřuji, ten používá svůj rozum poctivě a čestně, ten bude v parlamentu (ve vládě) rozhodovat v souladu se svým svědomím a v prospěch naší země a jejích obyvatel.

Místo toho musíte volit programy, bez ohledu na to, z čeho všeho jsou namíchány. Musíte najít takový program, který pokládáte za optimální, tj. který neobsahuje příliš mnoho věcí, které vy nechcete. Zvolené strany toho zneužívají a tvrdí vám, že jejich zvolením jste jim odsouhlasili celý program. To ale není pravda. My, voliči, jen prostě nemáme jinou možnost. Jsme nevolníky partajního volebního systému.

Volba kterékoli strany není bianco šekem na cokoliv, co si dotyčná strana zamane. Právě proto po volbách nemlčte -- ani na státní, ani na lokální úrovni! Ozvěte se, až vám budou likvidovat nemocnici (ať již jejím zprivatizováním nebo jejím převedením na neziskovou). Dožadujte se vysvětlení, až se bude stavět další továrna na úrodném zelném poli. Chtějte vědět, proč není možné zavést ve vašem městě bezplatnou hromadnou dopravu. Piště stížnosti, až vám budou na ulici kácet další stromy. Chtějte po poslancích vysvětlení, proč hlasovali, dle vašeho mínění, špatně. Trvejte na vysvětlení, proč musejí poslanci v době, kdy mezi Ostravou a Prahou jezdí Pendolino, proč musejí létat za naše peníze letadlem. Vyžadujte veřejnou diskusi o tom, proč se musí prodávat další státní podíly velkých prosperujících firem, když jejich zisk by mohl prospívat státní pokladně. Pište dopisy vládě a nechte si vysvětlit, proč v době blížící se globální ekologické a energetické krize se nesnaží naše země co nejrychleji zbavit závislosti na ropě, podobně jako Švédsko. Tažte se ministrů, proč tajně, za vašimi zády jednají o umístění amerického protiraketového systému v České republice a proč tak výrazně zvyšují bezpečnostní rizika pro naši mírumilovnou vlast!

Již 16 let se říká, že máme v České republice demokracii. Za tu dobu jsme zažili rozdělení československé federace, podezřelou privatizaci, rozdání obrovského majetku (který patřil všem, a tedy nikomu, a proto jen tomu, kdo jej nakonec shrábl). Zažili jsme úsporné balíčky, vstup do organizace NATO bez referenda (s následující "humanitární" válkou proti Srbsku), referendum o Evropské unii bez diskuse, skandály s byty, agresi proti Iráku kvůli vymyšleným zbraním hromadného ničení. Zažili jsme spoustu věcí, které nějak samy proběhly, aniž jsme měli možnost je ovlivnit.

Snad bychom si teď měli připomenout, že příští týden nebudeme volit své panovníky, ale své (ne zrovna špatně placené) zaměstnance. Měli bychom se upamatovat na to, že jsou to lidé, kteří pro nás, pro náš stát mají dělat servis -- mají se starat o věci, na které my ostatní nemáme čas nebo žaludek. Jsou to lidé, kteří se dobrovolně uvazují do služby nás, občanů. A proto opakuji: Až zasednou v parlamentních lavicích a vládních křeslech, nemlčte!

Drazí přátelé,

začíná právě svítat, v korunách stromů rostoucích kolem jezírka Drie Eiken se ozývá lahodný zpěv prvních červenek. Směrem od Edegemsesteenweg je slyšet zvolna rostoucí hluk projíždějících autobusů a automobilů a já právě s počínajícím rozbřeskem dopisuji svůj list. Myslím, že bude pěkný den. Doufám, že jsem vám na všechny vaše otázky odpověděl a těším se, až se za týden opět shledáme nad sklenicí dobrého moravského vína.

S přáním všeho nejlepšího jsem upřímně

Váš Laurentius