Události 9-11, ať již je pravda o jejich průběhu jakákoli, zapadly perfektně do plánu posunout ochranu strategických zájmů USA daleko za hranice a získat potřebné odůvodnění pro zvýšení nákladů na zbrojení, které bylo tak nešťastně narušeno ztrátou nepřítele pěstovaného studenou válkou.

Pro americkou moc (tento termín je širší a výstižnější než vláda) je výhodné udržovat informační šum spekulací, protože odvádí pozornost od zásadních problémů. Vzhledem k tomu, že existuje dostatek důkazů o tom, že americká moc má dezinformace ve svém arsenálu a bezostyšně je používá - lži o iráckých vojácích vyhazujících děti z inkubátorů a nebo dramatický projev Collina Powella v Bezpečnostní radě OSN si nezadají s Hitlerovým trikem s napadením vysílače v Gliwici - není důvod domnívat se, že by je nepoužívala v případě 9-11.

Informace o 9-11, které jsou na internetu, jsou z hlediska falešných informací těžko vyhodnotitelné, protože někdy je těžké zjistit, kdo je kdo a s jakým úmyslem určitý názor předkládá. Jestliže například film Loose Change, zpochybňující mimo jiné oficiální versi zásahu Pentagonu, financovala a dovolila v podstatě zadarmo rozšiřovat pravicově orientovaná televizní společnost Fox a jiná pravicová organizace se soudila s vládou o záběry zásahu Pentagonu, pak se děje cosi velmi zajímavého.

Už jen z tohoto důvodu je dobré osvěžit paměť a přiblížit si události 9-11 právě z hlediska možnosti dezinformací.

Sporné prvky 9-11 lze přibližně rozdělit do čtyř skupin:

První tvoří ty, které by bylo možné okamžitě a jednoznačně vysvětlit zveřejněním autentických fotografií, záznamů černých skříněk, originálních seznamů cestujících, pořízených u přepážek společnosti American Airlines, nesestříhané a jinak manipulované záběry z různých bezpečnostních kamer atd. To, že Washington čtyři a půl roku odmítal zveřejnit video z Pentagonu a pak "dal k lepšímu" záznam jehož kvalita odpovídá desetkrát překopírovanému filmu z počátku éry barevné fotografie, snahu přesvědčit veřejnost argumenty zrovna nenaznačuje.

V souvislosti s Pentagonem je zajímavé, že zmínka o zásahu raketou (missile) se připisuje Donaldu Rumsfeldovi. Ten totiž v rozhovoru pro časopis Parade v říjnu 2001 dostal otázku týkající se zjevné nepřipravenosti na takový útok a v odpovědi, citované například ZDE ), uvedl, že to není jednoduché, protože: "tady mluvíme o umělohmotných nožích a použití letů American Airlines s našimi občany a rakety, která poškodila tuto budovu (míněn Pentagon) a podobné (nezachyceno), které poškodily World Trade Center." Ačkoli výrok o raketě byl běžně citován, Pentagon ho nijak nedementoval, a tak teprve v 2004 týž časopis uvedl, že Rumsfeldův výrok "zkreslil". Připomeňme si, že mezi dezinformace lze patrně zařadit i film Loose Change, přestože některé otázky jsou zcela legitimní, a již zmíněný, nic neukazující záznam.

To, že americká vláda blokuje informace, přestože události 9-11 byly použity jako záminka ke dvěma světově významným vojenským konfliktům, totiž válce v Afghánistanu a Iráku (v druhém případě šlo o záložní záminku v podobě spojení Hussajn -- al Kajda, které americký vicepresident proměnil vytrvalým opakováním v goebbelsovskou pravdu), lze pokládat za nepřímý důkaz, že desinformace se těší u moci značné oblibě.

Druhou skupinu sporných prvků představuje kolaps dvou věží WTC a budovy číslo 7. To je pro vládu těžký oříšek, protože obrazové materiály naznačují, že jednotlivá podlaží se nezačala propadat jedno po druhém shora dolů, jak praví oficiální verze, ale budova se začala sesouvat, aniž by došlo k viditelné deformaci pater těsně pod místem nárazu letadla. Nevyvratitelná je rovněž skutečnost, že mírněji zasažená jižní věž spadla překvapivě dřív než severní, která dostala plný zásah.

Tato skupina není pro dezinformace příliš vhodná a státní moc by ji ráda zametla pod koberec, protože pokud se ukáže, že kolaps nebyl zrovna spontánní -- budova č. 7 je v tomto směru silně podezřelá -- pak to vrhá na 9-11 velmi špatné světlo. U havarovaných letadel se lehce zdůvodní, že to či ono nebylo nalezeno, že záznamy černých skříněk byly "nečitelné" atd. Spontánní kolaps budovy ale vyžaduje, aby byly splněny určité fyzikální podmínky a ty se nedají tak lehce obejít.

Třetí skupinu sporných prvků tvoří na sebe navazující sled události, jejichž výsledkem byla situace zvaná 9-11. Protože každé z nich lze jednotlivě přisoudit určitou míru pravděpodobnosti, existuje i výsledná pravděpodobnost, jíž lze poměřit předkládanou oficiální teorii. Hned je zřejmé, že pravděpodobnost, že jedna skupina teroristů přejde skrze bezpečnostní opatření na jednom letišti, je daleko větší než ta, že se to podaří čtyřem skupinám na třech různých letištích.

Existuje velmi přesně měřitelná pravděpodobnost náhodných chyb v seznamech cestujících, který rutinně pořizují letecké společnosti při koupi letenky, doplňují při registraci zavazadel a uzavírají na posledním kontrolním bodu, z něhož nelze jít jinam než do letadla.

(Pokud mě paměť neklame, pumové atentáty na letadla vedly dlouho před 9-11 k praxi neodletět, pokud všichni cestující, kteří se pro let zaregistrovali, do letadla nevstoupili).

Zajímavá je i pravděpodobnost, že adept pilotáže, s několika hodinami výcviku na trenažérů, dokáže za velmi stresových podmínek převzít řízení složitého letadla a dovést je na relativně vzdálený cíl. Patrně nebude příliš velká, takže 75% "úspěšnost" čtyř amatérů lze považovat za obdobu zázraku.

Do této skupiny patří i pochybnost ohledně logičnosti manévru pilota letadla, které narazilo do Pentagonu. Ten, místo toho, aby namířil letadlo přímo na dosti rozměrný cíl (na způsob německých Štuk), provedl technicky velmi obtížný sestupný oblouk (o 270 stupňů), přičemž riskoval, že mine daleko obtížněji zasažitelný cíl, který si manévrem vytvořil.

Překvapivá je i rychlost s jakou byly zveřejněny podrobné a časem zpochybňované, ale na pravou míru neuvedené informace o únoscích. Rovněž pravděpodobnost, že se mezi stovkami aut na parkovišti rychle najde nevrácený vůz z půjčovny a v něm usvědčující arabsky psaný manuál a "zapomenutý" Korán, nebo že pas v kapse teroristy přežije rozmašírování svého držitele, aby pak s tisíci papírů přistál a byl nalezen kdesi v troskách, není rozhodně z nejvyšších.

Zmíněná třetí skupina problémů zůstává rovněž stranou zájmu dezinformátorů -- s výjimkou chaosu kolem seznamu cestujících, které existují v různých verzích a s různými počty cestujících. To je ale zase zcela banální věc, kterou by lehce vysvětlily originální seznamy cestujících, které by měly být ve vlastnictví American Airlines.

Čtvrtou skupinu problémů pak tvoří selhání obrany proti unesení letadel a proti uneseným letadlům a zdánlivě ne zcela profesionální reakce na nejrůznějších úrovních (včetně posádek unesených letadel). Zde jsou dezinformace opět velmi pravděpodobné. Bez nezávislé analýzy záznamů černých skříněk, přepisů telefonních hovorů z paluby letadel a dalších dokumentů není totiž možné věřit prakticky ničemu. Jednou z nejvíc diskutovaných (dez?)informací je telefonát bývalé spolupracovnice CNN Barbory Olsenové muži do San Francisca z paluby letu 93. Ačkoli telefonní hovory (odkud - kam - a jak dlouho) jsou zcela běžně registrovány, existují dohady jak o časování, tak přepisu konverzace. Objasnit časový průběh není absolutně žádný problém, když je zájem.

Závěrem lze dodat, že se Tomáš Poláček poněkud mýlí, když považuje lidskou fantazii (v interpretaci zmíněných událostí) za nevyčerpatelnou. Opomineme-li šiřitele dezinformací (soukromé žertýře a oficiální manipulátory), je možné říct, že ti, kteří kladou otázky seriózně, nejdou dost daleko, protože jejich fantazie naráží na bariéru iluze, že mocní, byť příliš nezakrývají svůj program na světovládu (v novořeči "ochranu strategických zájmů USA" kdekoli na zeměkouli a to všemi dostupnými prostředky včetně dezinformace) přece jenom nemohou být takoví bastardi. Jenže i když tu iluzi ztratíme, dá se s tím sotva něco dělat.