Kroky ministra zdravotnictví začínají přesvědčovat další aktéry českého zdravotnictví, že záměr současného ministerstva je poskytovat zdravotnictví jako veřejnou službu občanům. To nevyhovuje těm, kteří předpokládali postupné dokončení jeho transformace na pokud možno co nejtržnější model. Zatímco v minulosti se diskuse o trhu ve zdravotnictví soustředily na opatrnou propagaci spoluúčasti a zodpovědnosti občana za své zdraví, v mezičase vznikly malé soukromé nemocnice a byla plně privatizována ambulantní sféra ve zdravotnictví. Tyto subjekty fungovaly a fungují z větší části za prostředky z veřejného zdravotního pojištění. Nicméně jejich pozice v systému je poměrně konsolidovaná, stejně tak jako sítě lékáren, které jsou rovněž v soukromém vlastnictví. Ve veřejném vlastnictví zůstává zejména skupina velkých nemocnic, které však po převedení na kraje jsou v tomto svém statutu ohroženy. Teprve nyní byl přijat zákon o veřejných neziskových nemocnicích, ale jeho praktická realizace je ještě otázkou.

Z výše uvedeného (a pro účely tohoto článku značně zjednodušeného) dělení aktérů ve zdravotnictví vyplývá, že jejich ekonomické zájmy jsou naprosto jednoznačně uchopitelné. Jde totiž o to, zda se podaří politicky prosadit změnu modelu financování zdravotnictví tak, aby veřejné prostředky a veřejný zájem plnily v tomto modelu pouze roli sanační a doplňkovou. Není to nic nového ani ve světě neznámého -- podobně funguje například model amerického zdravotnictví, kde stát pojišťuje některé skupiny obyvatelstva, které jsou v soukromém pojištění nepojistitelné (programy Medicare, Medicaid). Tímto způsobem dojde k výraznému zvýšení celkových prostředků tekoucích do zdravotnictví (a tedy i příjmů plynoucích jednotlivým aktérům), protože obecný trend je takový, že čím více je systém zdravotnictví postaven na tržních principech, tím je nákladnější a sociálně diferencovanější v přístupu ke zdravotní péči.

Je zřejmé, že ani stávající systém veřejného zdravotnictví nefunguje ideálně. Mezi jeho problémy lze zařadit například nedostatečnou podporu rozvoje lidských zdrojů, absenci dlouhodobé koncepce, nedostatečné využití moderních informačních systémů, značný voluntarismus v úhradových metodách a nakonec i onu spoluúčast, která doposud není účelně využita pro zvýšení efektivnosti systému. Je však s podivem, že v současných diskusích okolo zdravotnictví se tyto reálné věci řeší jen okrajově. Daleko větší pozornost je věnována situaci jednotlivých zdravotnických zařízení nebo lékáren, které jsou v "existenčním ohrožení". Dále jsou často medializovány osudy pacientů, kteří prý díky současnému zdravotnictví mají horší léčbu než by mít mohli. Společným jmenovatelem těchto srdceryvných příběhů je ale bohužel často dezinformace a vytržení dané věci z kontextu, které je nutno uvádět na pravou míru. (viz např.tisková zpráva MZ ČR z 23. 5. 2006 - http://www.mzcr.cz/index.php?clanek=2076). Nikdo tak už nezjišťuje, zda ona krachující lékárna není čtvrtá ve městě (a tedy skutečně nadbytečná), zda příslušný pacient skutečně musí doplácet na určitý lék, nebo jestli mu prostě nikdo levnější variantu nenabídl, zda požadavky farmaceutických firem nejsou jen stupňováním nároků vyplývající z jejich faktického monopolu či oligopolu, zda dané zdravotnické zařízení vzhledem k nastavení úhrad skutečně nemůže kvalitně léčit, a nebo zda se jedná o jeho nekonečné nároky na veřejné zdroje. Podstatné je, že se "prokáže selhání systému" a to je důvod k jeho reformě.

Místo konstruktivní diskuse o tom, jakým způsobem kultivovat existující systém ku prospěchu pacientů a zdravotníků, jsme tak svědky ideologizované situace, kdy se zejména někteří aktéři systému už ani příliš netají tím, že chtějí mít možnost získávat více zdrojů. Je zajímavé, že z veřejných prostředků se to nedaří -- a to nikoli primárně proto, že by byly tak nedobytné, ale zejména proto, že už i nyní je systém v lehkém deficitu. A protože kromě zvýšení plateb za státní pojištěnce není průchodné dále zvýšit zátěž výrobního faktoru práce zdravotním pojištěním, tak tudy už příliš cesta nevede. Výsledkem je logický tlak na uvolnění možnosti získávat prostředky z kapes pacientů, a to ať už přímými platbami, nebo omezením hrazení zdravotní péče z veřejných zdrojů stimulovat občany k uzavření komerčního pojištění.

Je potřeba zdůraznit, že levné zdravotnictví není a nemusí být nutně dobré zdravotnictví. Nelze tedy apriori odmítat možnost větších výdajů do tohoto sektoru, zvláště když víme, že poměr výdajů na zdravotnictví k HDP máme nižší než většina evropských zemí. Jde však o to, aby se případné zvýšené výdaje promítly do skutečného prospěchu pacientů a zdravotníků, nikoli jiných komerčních subjektů (lékárny, farmaceutické firmy, investiční společnosti), kteří i za současného stavu jsou schopny a ochotny ve zdravotnictví úspěšně podnikat. I ve zdravotnictví přitom platí, že se pohybujeme v podmínkách omezených zdrojů. A měli bychom si zvykat, že efektivní nakládání s veřejnými zdroji je ve svých důsledcích podobně tvrdé jako přímá tržní alokace, s tím rozdílem, že kritéria efektivnosti v tomto případě neurčuje trh, ale společenský konsensus a koncepce zdravotní politiky. Jde tedy především o to, zda si české zdravotnictví udrží koncepční charakter veřejného zdravotnictví, jehož hlavním alokačním nástrojem bude -- poměrně přísně -- rozdělovaný balík peněz ve veřejném zdravotním pojištění. A nebo, zda ve zdravotnictví dojde k přechodu na pluralitní model zdravotnictví tržního -- pak už ale nikdo po státu nebude moci chtít, aby svým slibům a cílům ve zdravotnictví reálně dostál.