Advent, z latinského "příchod", rozhodně není původně žádná selanka. Je to čtyřtýdenní období před svátky narození Krista, ve kterém si křesťané připomínají, že my lidé máme za svůj svět, za sebe, i za ostatní spoluobyvatele tohoto světa zodpovědnost. V obrazné biblické mluvě: Bůh opustil svůj dům (Mk 13,34) a dal nám plnou moc k jeho spravování. Této plné moci nesmíme ovšem - ve vlastním zájmu - zneužít ke spánku, nečinnosti, či jak biblické paralely k tomuto podobenství navíc ještě říkají: k rabování, vykořisťování, opíjení se a podobně. Máme prostě náš společný dům spravovat bděle, odpovědně a řádně.

Už starozákonní mýtus o Ráji a vyhnání člověka z něj nabízí odpověď na otázku po lidské autonomii, svobodě a odpovědnosti. Byli jsme vyhnáni z ráje, žijeme ve světě plném nedokonalosti, bolesti a trápení, ale musíme v něm obstát. Náš dnešní text to vyjadřuje opačně: ne my jsme vyhnáni z ráje, ale Bůh opustil svůj dům. A my v něm musíme obstát. Bůh jej opustil, ale to neznamená že odešel navždy. Nenechal nás na holičkách; Bůh vždy znovu přichází, aby nám pomáhal v našich průšvizích, aby se tajemně a svobodně zjevoval v adventních okamžicích dějin, aby nám pomáhal žít. Aby nám pomáhal žít opravdový život na této planetě, pomáhal lidstvu jako takovému i každému z nás osobně.

Bůh -- říká Bible -- přichází stále, ale nejzřetelněji přišel v Kristu, abychom mohli žít "věčný" život. Opravdový, plný, skutečný život. "Věčný" nikoli ve smyslu "posmrtný", ale věčný proto, že je žitý v duchu věčných hodnot. I když "skutečný život" nakonec opravdu relativizuje naše představy o životě jen jako o "osobním biologickém výskytu".

Narozdíl od běžných představ je "věčný" život zejména životem zakotveným v přítomnosti. V dopise do Říma to píše Pavel jasně (Ř 13,11): "V horlivosti neochabujte, buďte vroucího ducha, služte času". Historie přepisů a překladů posledních dvou slov této věty je nesmírně zajímavá: Pavel napsal: kairw douleuontez , služte času; ve smyslu dnešního ekumenického překladu pod čarou: vystihujte potřebu chvíle, tedy: žijte naplno! Už staré rukopisy ale slůvko : kairo, času, změnili na : kyrio, Pánu a přepisovali: : kuriw douleuontez, služte Pánu. Je to symptomatický posun. Pavel k žití naplno v přítomnosti vyzývá, pozdější církev se takového vyjádření bojí a možná podvědomě drobnou záměnou písmen mění význam.

Opravdový život je však skutečně orientován zejména na přítomnost. Augustin napsal: "Modlit se, to znamená uvědomit si, že Bůh teď tvoří svět". A my při tom máme být! Dnešní sekularizovaný, profánní svět se kupodivu s přítomností míjí. Dnes mnozí buď žijeme idealizací minulosti, která pro nás znamená jistoty - a také svázanost s našimi vinami, anebo se touláme v budoucnosti a utápíme se v plánech, utopiích či úzkostech. Je třeba naplno žít přítomností, probudit se do ní, bdít v ní -- a právě k tomu nás vyzývá adventní zvěst. Bdělá existence je opakem spánku, líné existence, která uvadle bloumá v mělčinách života, v stínech minulosti, či chimérách budoucnosti.

Bdělý člověk je přítomný, je prostě "in", je při tom, když se něco děje, prožívá plně každý okamžik života. Ba co víc - spoluutváří ho, nenechává se pasivně manipulovat vnějšími vlivy. Žije naplno. Jinak dopadne jako ty "nerozumné" družičky z Matoušova podobenství. Protože nebyly dost bdělé a připravené, prošvihly "věčný život".

Advent zve k životu ve světě, ve kterém není všudypřítomný Bůh. Bůh loutkář, který nás vodí na provázcích. Takový Bůh, který by z nás snímal zodpovědnost za tento svět, neboť by za nás vše dělal, vše rozhodoval, na kterého lze vše svést a od kterého lze vše chtít, včetně třeba posvěcení válečných intervencí a vítězství v nich. Diettrich Bonhoeffer to říkával slovy, že máme žít "Jako by Boha nebylo". Bůh odcestoval, jako ten člověk z Ježíšova podobenství. Odpovědnost za nás nikdo nepřebere. Nelze se na nic vymlouvat.

A přece máme současně žít "Jako by Boha bylo". Jako by kdykoliv mohl přijít. Máme být připraveni na jeho stálou intervenci k nám. Máme být jako ti vrátní z podobenství, co mají bdít. Vždy "u brány", vždy tam, kde jsou lidská srdce a mysli otevřeny směrem vzhůru a do hloubky. Máme spoluvytvářet "ostrůvky pozitivní deviace", kde se nespí a nedrancuje a "nechlastá". Tam, kde jsou lidé otevřeni pro to radikálně nové a nečekané, či již dávno vytěsněné a zapomenuté. Máme připravovat cestu pro přicházejícího Boha v Kristu. On přijde ne jen na konci dějin jako eschatologický Revizor, ale přichází vždy a stále znovu.

A skoro by mi připadalo přízemní vypočítávat nyní všechny ty situace a všechna ta místa, kdy a kde spíme, necháváme se ohlupovat, či kde se nemůžeme zbavit toho stylu života: Bůh vysoko, car daleko! Kde jen mátožně přežíváme, kde jsme lhostejní ke stavu světa, sobečtí, líní, zlí -- jako by Boha nebylo, jako kdyby bylo lhostejné, jaký ten náš svět je a v jakém budou žít díky nám naši potomci. Je zbytečné na tomto místě dělat výčet situací, kdy se přidáváme ke zlu, k "ďáblu". Každý si to proberme se sebou samým.

A tak nakonec jen ještě jeden citát z Bible, tentokrát z 1. listu Petrova, (5,8n): "Buďte střízliví! Buďte bdělí! Váš protivník, ďábel, obchází jako ,lev řvoucí' a hledá, koho by pohltil". Má na sobě masku Santa Clause...

Amen