Jedna ze společenských minorit (nu, kdo můžeš, posuď!) si v české zemi prožívá důležité časy. Tou skupinou jsou samozřejmě homosexuálové. I poslyšte v juxtapozici dvě zprávy a jedno deja vu.

Tou tuzemskou zprávou je návrh zákona o registrovaném partnerství, který prošel (s ostudným zpožděním, ale přece) Poslaneckou sněmovnou. Ne snad, že bych věřil na zástupy nedočkavě zásnubchtivých homosexuálů, žmoulajících prsteny, oči nedočkavě sledující pohyb prezidentova pera, jehož podpis má zákon definitivně potvrdit. Stávajících možností, které plynou z onoho zákona pro dvojce téhož pohlaví, nebude myslím využíváno nikterak závratně. Předně: O to zde - nazíráno optikou heterosexuálního intelektuála - nejde. Nejdůležitější je ona možnost a z ní plynoucí "legalizace" homosexuální existence, a tedy prolomení bariér onoho pavlačového lamentování o "novotách, které tu dřív nebyly, přeci..." Zkrátka se může, co se nesmělo: být homosexuálem bez bázně a hany (pravda, jak se budou se situací vyrovnávat všichni ti naši drazí úředníčci - toť otázka). A v této chvíli, když by se jeden počínal rozplývat nad rozumberoucím světem (totiž státem), plíží se potrubím paměti zpráva druhá, ze světa a o něco starší.

Vatikán se zase jednou nechal slyšet. Tentokrát dal římskokatolickému světu nasrozuměnou, že v řadách kněží je homosexualita zcela nepřípustná, neboť - a teď pozor - homosexuálové nejsou pro duchovní úkony způsobilí.

Těžko, přetěžko s takovým tvrzením polemizovat. Samozřejmě, že nejsou způsobylí! Co to? Že celibát zdárně stírá rozdíly mezi sexuálními orientacemi? Nenechte se vysmát! Pekelné nitro temného homosexuála nikdy neprohlédneš! A jakou vlastně takovýňáký může mít asi víru?! S jakými myšlenkami nejspíš - ó, hrůzo! - přijímá tělo Kristovo?! A navíc prej má takový divný oči...

Představitelé 4 % menšiny, která, jak už se ví, nikdy netvořila a netvoří pouhá čtyři procenta populace, se tak ocitají v napjaté situaci. Score jejich nadějí v duchovním a civilním životě je 1:1. Zamotejme stav událostí třetí, nejstarší, která mě přenáší asi rok proti toku času před rozhlasový příjímač. Nevím již, co jsem přesně dělal; jisto je, že jsem to záhy dělat přestal. Z radiopříjmače ke mně promlouval hlas jakéhosi dobrého muže, který vypravoval o tom, jak už po druhý rok organizuje mezinárodní olympijské hry, ovšem pozor - homosexuální olympijské hry!

No prosím, takový vozíčkář toho moc nenaběhá - nechť tedy dobývá sportovních vavřínů na paralympiádách, které vycházejí z jeho reálných možností. Ale homosexuál? Je nějaký důvod, pro který by se nemohl utkat ve sportovním klání se všemi ostatními (rozumí se zdravými) lidmi planety? Je atlet-homosexuál skutečně geneticky či jinak předurčen k tomu, aby skočil do dálky méně než jeho heterosexuální kolega? Znamená snad pro něj skok o tyči nějakou jinou tyč a čas na stopkách nějaký jiný čas? Jistě, že ne. Dělají to proto, aby takříkajíc utužili partu; aby se sešli, aby si popovídali, zasportovali a podpořili se navzájem v normálnosti svých životů, které se vůbec neliší od životů ostatních. To je však nevyhnutelnou příčinou velikého ALE.

Právě zde dochází ke kardinální chybě. Chtějí-li si homosexuálové vydobýt své (ano, trvám na své) místo ve většinově heterosexuální společnosti, snaží-li se přesvědčit sebe a svět o tom, že se nijak neliší a tvoří s námi ostatními jeden celek, pak to nemohou dělat formou sdružování, kterého následkem budou nakonec přízračné instituce typu Kroužků homosexuálních filatelistů... Spolčování je vždycky jistým aktem vyčlenění. A čím ambiciózněji se vytváří dojem nějaké svébytné gay-kultury, o to je pak pochopitelnější, že se tradicí-žijící (a též na tradici umírající) organizace jako katolická církev rozhodnou nemít s ní a jejími přivrženci nic společného. Schválení návrhu o registrovném partnerství má společenský výrnam v prolomení a rozprášení jednoho tabu. Bylo by pěkné, kdyby se takové expozice využilo. Dokud se ale bude skákat zvlášť o homosexuální a zvlášť o heterosexuální tyči, vavřínový věnec každého vítěze olympijských her homosexuálů promění se ve věnec smuteční, varovně dlející na hrobě nadějí na pochopení a přijetí jejich normality.