Adresáty jeho slov jsou křesťané. A ti jsou ve velkém nebezpečí. Že promarní evangelium. Zamění podstatu věcí. Ošidí se, ani nebudou vědět jak!

No, jsme věřící a nechceme se nechat ošidit. Nechceme promarnit evangelium ani zaměnit podstatu věci. Chceme to plné a dobré co Bůh dává a ne nějakou náhražku, kopii originálu.
Takže, jaké nebezpečí nám hrozí?
Vědomost, že jsem věřící, se nám stane důležitější, než Kristus. To, že patříme k nějaké skupině, nás uklidní natolik, že zapomeneme, že tím čím jsme, se stáváme milostí Kristovou.
Vědomí, že jsem věřící, se stane tím důležitým, oč jde. Ale ono nedává život. Nedává spasení. Život a spasení dává Kristus.

Netvoří ji má příslušnost k množině věřících. A věřící, píše Pavel, se někdy domnívají, že fakt, že jsou věřící, už stačí. Stačí, aby obstáli. Ale bez milosti, bez hojnosti a množství milosti je to málo.

To je pokušení, které se asi pochopitelně zmocňuje těch, kdo si říkají věřící. Tedy i nás. Jakési falešné uklidnění, že můj - jak věřím správný - náboženský postoj, správné vyznání mi dává víc, než může dát.
Je důležité. Jistě. Ale nečekejme od něj více, než může dát. Příslušnost k táboru věřících nás nečiní lepšími než jsou ti, kdo patří do tábora nevěřících. A pokud to věřící přehlédne, nebo ji hledá jinde, pak je na tom shodně jako ten, kdo o ní neví.

Prof. Souček v roce 1948 napsal - pokušení hledat ospravedlnění ve svém správnějším náboženském poznání propadají pobožní a církevní lidé všech dob...Tak si nemysleme, že jsme výjimkou.

Pavel nemilosrdně tepe dál do řad věřících. Víte, jak se chováte k nevěřícím? Napadá vás, že jste někdy arogantní, že se povyšujete? Víte, jak vypadáte? Směšně. Vy znáte Boží vůli, ano? Umíte o ní pěkně mluvit. Ano. A co s ní uděláte? Je vám dobrá proto, abyste s ní druhé lidi přísně soudili. A to jste vedle. Sami žijte podle Boží vůle, když jí znáte. A druhým vše dobré přejte, hodně prostoru, svobody, milosti. Ale známost vůle Boží vás neopravňuje k tomu, abyste jí nevěřící mlátili po hlavě.

Pavel není k zastavení. Vědět o Bohu a jeho nárocích a jeho vůli. A soudit podle toho přísně druhé lidi. Vypadá to zbožně. Ale sebevětší přísností na druhé nenahradíme to, co chce Bůh od nás!

Proč to Pavla tak rozčiluje? Co mu na tom vadí? Asi to nebude jen věc nějakého společenského nedostatku. Nějak tím urážíme Boha. Jak?
Tím že zapomínáme, že nade mnou samým Bůh drží milosrdenství. Že sice o jeho nárocích vím, v něj věřím, ale je při mně tolik nedokonalosti, tolik nedověry, že bych vůbec nemohl být, kdyby Bůh sám nedorovnal to, co mně chybí. Bůh je ke mně stále ještě milosrdný, stále ještě on sám ze svého dorovnává svou milostí to, co mně chybí a co kazím.

Sám potřebuji tolik milosti, abych vůbec mohl dýchat. Sám jsem na milost zcela odkázán. Jak mohu jednat, jakoby tomu tak nebylo? Jak mohu druhé měřit bez toho milosrdenství, které sám potřebuji? Jak mohu druhé soudit bez milosti, když ji sám denně potřebuji a od Boha dostávám? To Pavla popouzí. Či snad člověče pohrdáš bohatstvím Boží dobroty, shovívavosti a velkomyslnosti?
A Pavel nejen tepe, co je špatně, ale i poukazuje na to, co je dobře. To že Bůh jen stále ještě shovívavý a mne může vést k pokání. Změně mysli. Úžasu nad tím, jak to je. Touze jeho milost přijímat a dávat.

A pak se vrátí zpět k nevěřícím. Stále pikantní otázka, která zajímá mnohé "zasloužilé" věřící. A podle čeho budou souzeni? Pavel polkne to, co se mu možná trochu nezdvořile dere na jazyk -- a co je nám po tom. A dodá, mnozí nevěřící beztak plní Boží vůli lépe, než věřící. Možná jim to Bůh napsal do srdcí, co my víme. To není naše starost. To je starost Boží a on má své způsoby, jak každého hodnotit podle toho, jak žil.

Tak vy, věřící, když znáte Jeho vůli, radujte se. Víte totiž, jak důležitá je láska, pravda, druhý člověk. I kdyby byl nevěřící.

Amen