Válka proti terorismu. Francie skutečně prožila výbuch rasových bouří. Ke zničujícímu konfliktu civilizací měly ale daleko. Hrozba mezinárodního terorismu je konkrétnější a důraz na boj proti tomuto zlu 21. století bude nadále všudypřítomný. Žádné významné mezinárodní setkání v roce 2006 nevynechá příležitost k tomu, aby vyjádřilo odhodlání jednajících stran společně bojovat pro teroru.

Důvody jsou dva:

• První je objektivní. Mezinárodní terorismus je v současné době jedinou formou násilného odporu proti aktuálnímu uspořádání mezinárodních vztahů. To je problém, kterému je nutné čelit.
• Druhý je subjektivní. Začíná se prosazovat obecnější definice mezinárodního terorismu, která toto zlo spojuje s každou násilnou vzpourou proti etablovanému řádu. Tento postoj lze vnímat jako vznikající solidaritu politických elit všech států. Je jedno, že se nedokáží dohodnout na půdě OSN na jednotné právní definici terorismu. Vládnoucí skupiny hledají podporu v boji proti vlastnímu ohrožení, a jsou proto ochotny recipročně podporovat obdobné úsilí ostatních. Bez ohledu na ideologie, náboženství, kulturu. Připomíná to solidaritu královských rodů, které se opřely o doktrínu panovníků z boží vůle, aby svorně potlačovaly osvícenské, liberální či socialistické koncepce vládní legitimity.

Statistici boje proti mezinárodnímu terorismu zatím hlásí, že k žádným mimořádným výkyvům v počtu teroristických aktů nedochází. Ovšem ani pro příští rok nelze odhadnout, zda se výrazně nezvedne počet obětí teroristických útoků. Úspěch násilných aktů je spojen s překvapením a mediálním ohlasem - a ohlídat všechna citlivá místa není možné.

Na druhé straně se dá jednoznačně říci, že si nelze představit teroristický akt, který by v roce 2006 zásadně ovlivnil mezinárodní situaci. Po událostech 11. září jsou politické elity nejen organizačně, ale i psychicky připraveny reagovat. Zatím všechny úspěšné teroristické útoky v USA, v Indonésii, Rusku, Velké Británii - ale v širším pojetí i ve Španělsku - přispěly k upevnění moci místních vlád.

Šíření zbraní hromadného ničení. Velkým tématem příštího roku zůstane nebezpečí, že další státy získají jaderné zbraně. Americká kritika budou směřovat především proti Íránu a Severní Koreji. Byl to ovšem americký prezident Dwight Eisenhower, kdo v prosinci 1953 přednesl na Valném shromáždění OSN slavný projev, který pro celá destiletí dal jméno politickému přístupu k využití jaderné energie - Atomy pro mír. Podle zásad této politiky, která je dnes linií Mezinárodní agentury pro atomovou energii, má každý stát nejen právo na mírový rozvoj jaderné energetiky, ale může očekávat i pomoc od jaderných velmocí. Výsledkem je, že v září tohoto roku bylo z jádra celosvětově vyráběno 16 % veškeré elektrické energie. Uvádí to Světová nukleární asociace (http://www.world-nuclear.org/). Z jejích statistik vyčteme, že ve světě je:

• 441 fungujících jaderných reaktorů (z tohoto 103 v USA a žádný v Íránu),
• 23 reaktorů ve výstavbě (jeden v USA a jeden v Íránu),
• 39 reaktorů na rýsovacích prknech (žádný v USA a 2 v Íránu) a
• 107 jaderných rektorů navrhováno (z tohoto 11 v USA a 3 v Íránu).

Tlak na Írán, aby v příštím roce omezil svůj jaderný program, bude pokračovat. Zaslouží se o něj spojenectví Spojených států a Evropské unie, ovšem půjde o spojenectví nesymetrické: USA budou tvrdým a EU měkkým hráčem. Oba přístupy ale modifikují principy politiky Atomy pro mír. Argument, že úplný cyklus výroby a využití jaderného paliva znamenají riziko využití této technologie pro výroby jaderných zbraní, je pravdivý - ale platí pro všechny země, nejen pro Írán. Politika Atomy pro mír měla v sobě zabudováno toto riziko od prvního dne své existence. Jak daleko onen tlak půjde? V paměti je rok 1981, kdy izraelské stíhačky zničily irácký jaderný reaktor Osirak. Zdá se však, že obdobný izraelský letecký útok na jaderná zařízení v Íránu je - aspoň v příštím roce - méně pravděpodobný.

Islámský džihád. Výhrady proti íránskému jadernému programu rozhodně neodpovídají politice vůči jiným státům, kde jsou reaktory v provozu či ve výstavbě. Více to souvisí s odmítáním vnitřní a zahraniční politiky Teheránu. Ta je v médiích i některých analýzách spojována s podporou islámskému terorismu. Ve skutečnosti nelze tuto pomoc prokázat - jistá je pouze sympatie a podpora některým palestinským a iráckým organizacím, která sahá až k konfrontačním prohlášením íránského prezidenta Mahmúda Ahmadínedžáda o přesunu Izraele do Evropy.

Tato pomoc bude v příštím roce pokračovat. Avšak to, že je opřena o šíitskou solidaritu, nelze vnímat pouze jako projev náboženské konfrontace se Západem. Jak uvádějí analytici z renomovaného britského pracoviště Control Risk, především se jedná o obhajobu íránských národních zájmů a důrazem na udržení suverenity, nezávislosti a národní identity. Obdobnou politiku by asi prováděl ve stejné situaci každý silný stát, bez ohledu na náboženství. Ze tří světových stran jsou hranice Íránu obklopeny vojáky Spojených států - ze západu z Iráku, z východu z Afghanistánu a z jihu z vod Perského zálivu. A ve Washingtonu považují teheránský režim za zločinný.

Také Saúdské Arábie je nutné vnímat především přes otázku obhajoby státních dynastických zájmů, ne jako téma války civilizací. Je všeobecně známo, že mezi teroristy, kteří 11. září 2001 napadli USA, byla většina Saúdů. Kvalifikované odhady říkají, že v rámci iráckého hnutí odporu v současné době působí 350 saudských bojovníků či teroristů. Neméně známé je, že vahabisté, kteří představují radikální složku polických hnutí i v oblasti Kavkazu, mají nejvýznamnější školy právě v Saúdské Arábii. Na druhé straně skuteční radikálové mezi takovýmito vahabisty představují nejvýraznějšího nepřítele saudského režimu. Podle některých analýz konec konfliktu v Iráku by znamenal přesun útoků těchto radikálů do Saúdské Arábie. Extremisté mezi vahabisty vyčítají saudskému režimu především přítomnost amerických vojenských základen v oblasti svatých míst, o něž má zem pečovat. Z tohoto hlediska zůstává současný muslimský režim Saúdská Arábie spojencem Západu.

Tyto skutečnosti naznačují, že neprobíhá žádná válka kultur, ale válka uvnitř kultur. Šíité a sunnité jsou velmi často ideovými konkurenty, nikoli spojenci. Zápas Íránu a Saúdské Arábie o vliv je patrný na Kavkaze i ve Střední Asii. To, co v politice proti sobě žene zástupy, nejsou kultury, ale ideologie a státní zájmy. Příznačné jsou i teroristické útoky v Turecku, které jsou uvnitř tzv. muslimské civilizace a budou i v příštím roce vedeny ve jménu sociálních a národnostních ideologií.

V přepojené tabulce jsou výsledky výzkumů vztahu k demokracii uvnitř západní a muslimské kultury. Prováděl je vynikající americký sociolog Ronald Inglehart spolu s kolegou Pippa Norrisem. Z těchto průzkumů vyplývá, že se lidé uvnitř západní a muslimské kultury ve své většině neliší vztahem k demokracii, ale k liberálním rodinným hodnotám. Ty, které převažují v muslimských komunitách, odpovídají orientaci konzervativních a náboženských politických skupin na Západě. A v civilizaci hinduistické, která dominuje v nejlidnatější demokracii světa, v Indii, Většina populárních tezí o rozdílech mezi muslimským a západním světem je vypěstovaná účelovou propagandou, výsledkem snahy démonizovat protivníka. Také bouře ve Francii nebyly projevem konfliktu civilizací, ale především sociální izolací a odcizením určitých skupin uvnitř liberální civilizace. Propagandistické zjednodušování tohoto problému bude v příštím roce pokračovat.

Válka v Iráku. Jeden ozbrojený boj s přídechem civilizačního konfliktu bude v příštím roce trvat: ten v Iráku. I tady se však pod hesly o náboženské válce skrývají ozbrojené konflikty mezi skupinami muslimů, národností uvnitř jednoho státu, ale i různých zájmů a přístupů ze zahraniční. Válka, jejíž údajnou příčinou byly zbraně hromadného ničení v rukou Saddáma Husajna - což se dnes jeví jako pouhá záminka. Válka, kterou by měla pomoci vyléčit demokracie - což se pravděpodobně po letošních volbách ukáže v roce 2006 jako přehnaný optimismus. Mnohé by mohlo změnit skutečné uznání nové vlády ze strany arabských zemí. Ty zatím své styky s Irákem neobnovily - což kontrastuje s nadšeným přijetím íránského ministra zahraničí v Bagdádu.

Analytici pracoviště Control Risks uvádějí, že v současné době vydávají Spojené státy na válku v Iráku a Afghánistánu sedm miliard dolarů měsíčně, což představuje meziroční růst o 19 % - přičemž většina z těchto peněz míří k americkým firmám. Výdaje ministerstva vnitřní bezpečnosti USA dosáhnou v příštím roce 2,5 miliardy měsíčně, opět většinou ve prospěch amerických firem. A hned návaznosti na tyto údaje analýza Control Risks uvádí, že zadluženost USA dosahuje historického rekordu - a růst HDP bude v úctyhodné výši 3,5 % ročně. Uvedené spojení výdajů a růstu nabízí otázku, jak interpretovat současnou americkou politiku v duchu liberálních představ o státu šetřícím a neintervenujícím do ekonomiky. Keynesiánské a marxistické vysvětlení této situace lze v knihách nalézt snadněji.

Ofenziva USA. Zásadní změnu v chování americké vlády vůči Střednímu a Blízkému východu nelze očekávat. To platí i ve vztahu ke skandálům kolem mučení vězňů a jejich převážení letadly CIA na místa údajně bez právní ochrany. Poslední reakce americké ministryně zahraničí Condoleezzy Riceové jsou sice spojeny s náznaky, že se současná Bushova vláda distancuje od politiky spojované s předcházející administrativou. Je však velmi málo pravděpodobné, že se tento přístup k zajatcům, teroristům i údajným teroristům v minulé Bushově administrativě obešel bez souhlasu šéfa Národní bezpečnostní rady, který na úrovni Bílého domu koordinuje práci silových ministerstev a zpravodajských služeb - přesněji řečeno šéfové, neboť tou byla právě Condoleezza Riceová.

Tlak USA na Střední Asii dozná změny. Letošní porážky tzv. barevných revolucí v Uzbekistánu, Kyrgyzstánu či Ázerbájdžánu, ale koneckonců i v Kazachstánu, si vynutí změnu taktiky. Směřování je zřejmé: posilování vojenské přítomnosti v okolí krizových oblastí. Oznámení o zřízení vojenských základen v Rumunsku a chystané rozhodnutí o podobném kroku v Bulharsku naznačuje, že se vede zápas o Černé moře. Z diplomatických, vojenských i dalších aktivit posledních měsíců je ale zřejmé, že NATO směřuje především na Kavkaz - skutečný souboj probíhá u Kaspického moře, přesněji řečeno o ropné zásoby v něm a v jeho okolí.

Ze strany USA a NATO se lze jen dohadovat, zda je pro plánovače důležitější dostat se na sever od Íránu, nebo na jih od Ruska či na severozápad od Číny. V každém případě je v tomto regionu cítit rostoucí napětí, které doprovází pronášení Ukrajiny o přání vstoupit do NATO a Běloruska o vstupu do Šanghajské organizace spolupráce.

Čína jako supervelmoc. Dostupné údaje naznačují, že impozantní ekonomický růst Číny bude v roce 2006 pokračovat, a to pravděpodobně někde na úrovni 8 % HDP. I když počet domácích incidentů v podobě manifestací a různých nepokojů asi dále poroste (podle oficiálních údajů narostl jejich počet z 10 tisíc v roce 1994 na více než 70 tisíc v loňském roce), nebude to mít výrazný vliv ani na politickou stabilitu, ani na ekonomickou dynamiku. Svět si bude zvykat, že Čína není jen textilní velmoc, ale i velmi důležitý vývozce počítačů, aut i kapitálu. Obdobně poroste váha Indie, ovšem na druhém místě v tempu růstu asijských zemí se pravděpodobně udrží Vietnam.

Čínský ekonomický rozvoj bud doprovázet opatrný zbrojní a rozvážný kosmický program. Potvrdí se odhady CIA z jejich analýzy Mapování globální budoucnosti, které předpokládají, že se rozdíl mezi ekonomickou mocí USA a Číny bude zmenšovat, ale rozdíl mezi vojenskou silou těchto států se příští rok zvětší. To nikterak nebrání tomu, že se v nadcházejícím roce budou v pracích analytiků blízkých Bílému domu často objevovat charakteristiky Číny jako »strategického konkurenta USA«. Směřování USA a NATO na Kavkaz a do Střední Asie bude posilovat spojenectví Ruska, Číny a Indie.

Mezinárodní právo. V příštím roce bude pokračovat zápas o to, zda ústřední linií zahraniční politiky má být bezpečnost státu, či dodržování mezinárodního práva. Nadále bude tento spor tvořit dělící linií mezi řadou evropských států a USA, byť pravděpodobně ne tak ostře. Nejen ve Spojených státech, ale i uvnitř elit řady evropských zemí zdomácněla představa, že bezpečnost je důležitější než lidská práva. V Německu, které spolu s Francií představovalo protiváhu amerického přístupu, budou muset v příštím roce hledat vlastní názorovou rovnováhu uvnitř vládní koalice. Ovšem vystupování i jednání USA bude opatrnější, byť změnu přístupu nelze očekávat. A tak požadavek dodržování mezinárodního práva a podpory mezinárodních institucí pro zajištění bezpečnosti bude především na slabších velmocích - Francii, Rusku, Číně a Indii.

Evropská unie bude globálním aktérem, ale nebude hrát výraznější roli v mezinárodní politice než dosud. Prožije rok sbírání sil. Nezdá se, že by se politické elity rychle vzpamatovaly z proher, které představuje selhání Lisabonské strategie a ratifikačního procesu Smlouvy o ústavě pro Evropu. Navíc nelze zapomenout, že tvorba Lisabonské strategie se opírala o úspěchy sociálnědemokratických a socialistických stran v zemích Evropské unie. Také sepsání návrhu ústavy Evropské unie předcházely projekty transformace EU o federální podoby z dílny německých zelených a německých i francouzských socialistů. Ty vytvořily atmosféru, v níž se návrh ústavy EU jevil jako kompromis mezi federalistickými ambicemi a konzervativními požadavky na oslabení integrace. V této chvíli se nezdá, že by se v některém z významných států Evropské unie byla u moci skupina, která by mohla v nastupujícím roce dát impuls k výraznému oživení integrace.

Volby. V Latinské Americe nelze vyloučit, že dále rozšíří uskupení států levicové orientace jako reakce voličů na neoliberální reformy 80. a 90. let. To platí o Chile, ale i v Nikaragui se může vrátit k moci legendární partyzánský vůdce Daniel Ortega. V řadě zemí roste aktivita venkovanů, tedy chudiny, která by též měla posunout politiku tímto směrem. Tyto změny ale nebudou spojeny s odmítnutím tržní ekonomiky, pouze s větším akcentem na statní intervencionalismus. Lze ale předpokládat, že případná volební porážka levice povede k její radikalizaci. Naopak se zdá, že volební úspěch umírněné levice, ať již na prezidentské, nebo na parlamentní úrovni, je pro stabilitu latinskoamerických zemí lepší než setrvání těchto uskupení v opozici. Mnohé bude záviset na ceně ropy, neboť symbolem nové levice se stal venezuelský prezident Hugo Chávez.

Nejzávažnější volby v západní Evropě čekají v příštím roce Itálii. Tamní střet premiéra Silvia Berlusconiho a bývalého předsedy Evropské komise Romana Prodiho symbolicky vyjádří spor mezi tzv. evropským sociálním státem a neoliberálními přístupy. Mimořádně významné volby čekají Izrael, kde vše nasvědčuje tomu, že se Arielu Sharonovi manévr s vytvořením nové středové strany podaří a opětovně zvítězí.

Březnové volby na Ukrajině mají vlastně pouze dva scénáře: vítězství či porážka Julie Tymošenkové. V případě vítězství expremiérky lze očekávat politickou nestabilitu, danou jak velkým napětím mezi ní a prezidentem Viktorem Juščenkem, tak i nespokojeností části podnikatelů. Vítězství bloku proprezidentské části oranžových a modrých by mohlo vést k větší stabilitě.

Příští rok budou probíhat i přípravy na prezidentské volby v Rusku, byť se mají konat až v roce 2008. Přestože existuje celá řada scénářů, jak udržet v Kremlu Vladimíra Putina, nezdá se pravděpodobné, že současný ruský prezident přistoupí na změnu ústavy či na její nihilistický výklad. Ústava mu však umožňuje setrvat ve funkci pouze dvě volební období po sobě. To znamená, že už příští rok by mohlo dojít na změně postu premiéra, neboť funkce předsedy vlády se i v Rusku jeví jako nejlepší startovní pozice k úspěšné prezidentské kandidatuře. Navíc se objevují zprávy, že ruský premiér Michail Fradkov trpí cukrovkou, což limituje jeho pracovní výkonnost. Nedávné změny v ruské vládě vedly k povýšení ministra obrany Sergeje Ivanova, dlouholetého Putinova kolegy, a Dimitrije Medveděva, bývalého šéfa prezidentovy kanceláře a současného předsedy rady ředitelů Gazpromu. Že by toto byl náznak velkých kádrových změn?

U našeho východního souseda proběhnou parlamentní volby příští rok v září. Již citované analýzy pracoviště Control Risks předpokládají sice vítězství strany Směr-sociální demokracie, ovšem nejvíce pozornosti věnují možnosti opětovného sestavení vládní koalice vedené Mikulášem Dzurindou. Tento scénář se jeví jen jako třetí či čtvrtá možnost. Jde o variantu, která z ostrosti opoziční politiky Směru odvozuje, že tato strana nebude mít koaliční potenciál, nebo že ve volbách ztratí dech. Daleko pravděpodobnější však je, že se Robertu Ficovi, předsedovi strany Směr, podaří vládu sestavit. A kdyby se to nepovedlo a došlo by k obnovení současné koalice, je pravděpodobné, že premiérem by už nebyl Dzurinda. V této chvíli úspěch Směru neohrožují ani tak vládní politické strany jako volební neúčast. Dá se očekávat opětovný návrat Slovenské národní strany do parlamentu, ale i historické minimum volební podpory Vladimíra Mečiara a jeho LS-HZDS.

Start do roku 2006. Na začátku nového roku nebude ve světě region, v němž by byly konflikty natolik vyhraněné, že by mohly vyústit k destabilizaci světového politického systému. To platí i o možnostech mezinárodního terorismu. Jak sociologické výzkumy, tak i rozvoj mezinárodního obchodu naznačují, že si podnikatelé zvykli na nebezpečí teroristických útoků, přizpůsobili se. Podle průzkumu Duke University a CFO Magazine z poloviny letošního roku dvě třetiny amerických korporací tvrdí, že terorismus nemá vliv na jejich podnikatelské záměry. Ostatně podle údajů OSN již v roce 2004 vzrostly investice v rozvojovém světě o 40 %.

Nejcitlivějším místem se jeví Írán a oblast Kavkazu plus Střední Asie. Spory kolem jaderného programu Severní Koreje jsou diplomatické, mají minimální oporu ve vojenské konfrontaci a ekonomické síle sporných stran. Jejich intenzita závisí na politice Washingtonu. A nejen intenzita tohoto sporu. USA si v mezinárodní politice zachovají iniciativu a svou historicky bezprecedentní mocí určí, jak rozechvělá bude mocenská rovnováha ve světě v příštím roce.

HLAVNÍ ROZDÍLY MEZI ŠKÁLAMI POLITICKÝCH A SOCIÁLNÍCH HODNOT

Pramen: P. Norris, R. Inglehart: Islam & the West: Testing the Clash of Civilizations Thesis. April 2002. s. 19.

Článek vyjde ve čtvrtek v týdenících Ekonom a Slovo