Stal se mým štěstím, údělem i prokletím. Časem jsem zjistil, že kolem mne se z toho "navíc" stal prazvláštní hit pod názvem "iniciativa pracujících". Když se přitlačilo na brus, bylo z toho "pracovní hrdinství". A vyvrcholením a symbolem této konstrukce byl hrdý titul "Hrdina socialistické práce s právem nosit Zlatou hvězdu". Nechci to zlehčovat ani se vysmívat. Naprostá většina lidí s tímto titulem byli skutečnými pracanty, kteří dokázali udělat skutečně hodně navíc. Ovšem mezi nimi a velice prostým chápáním této věci mými rodiči a prarodiči, kteří to učinili prostým a jednoduchým pro mne, ležela obrovská šedá zóna, která se vyznačoval tím, že si lidé všimli, že se v naší reálně socialistické společnosti počítá jaksi spíše to navíc a zapomíná se na ten základ. Kdo měl všechno hotovo a zvládal všechno v pracovní době, na tom byl hůř, než ten, kdo v pracovní době putoval po putykách nebo jiných institucích a poté přicházel s iniciativou jak to dodělat v přesčasech za vyšší sazbu nebo alespoň za vyzdvihnutí na nástěnku. A ten, který opravdu makal a dělal i něco navíc, ten byl zesměšňován pod heslem, že "iniciativní blbec je horší než třídní nepřítel".

Vzpomínám si na to, jak jsem se kdysi v jedné továrně zeptal soudruha ředitele, který se bil v prsa nad pracovním nasazením mladých lidí, kteří v přesčasech a o sobotách a nedělích "svádějí hrdinský zápas o splnění plánu sedmé pětiletky", zda to není náhodou proto, že si neumí zorganizovat práci v normální pracovní době. Byla to urážka všech, rozzlobil se ředitel, předseda KSČ, ROH, SSM o SČSP a modelářském a rybářském kroužku nemluvě. Udání bylo v Praze dříve než ta nejrychlejší šestsettřináctka. Znevážil jsem "iniciativu pracujících v období vrcholícího úsilí celé naší společnosti za splnění závěrů XVII. sjezdu", psalo se v udání, se kterým jsem byl konfrontován příslušnými soudruhy, kteří se tvářili vážně. Řekl jsem, že jsem rád, že se soudruzi dokázali podepsat a šel jsem si po svých... Již ve středověku platilo: Poslouchej, dívej se a mlč, chceš-li žít v míru. Ty mé komentáře a poznámky vždycky byly a jsou vůči tomuto pravidlu také něčím navíc. Jen doufám, že mi to vydrží... Žít v míru by nemělo znamenat žít v rozporu sám se sebou.

Bohužel, nezůstalo u nástěnky, fotografií před nastartovaným traktorem nebo prapory všeho druhu a u pracovního soutěžení. Kdo doufal, že se tato praxe zakrývání lenosti a neschopnosti falešnou a na odiv kladenou iniciativou rozplyne ve víru sametové revoluce jako zločinně komunisticko-totalitní relikt, ten musí být zklamán. Jistě, nástěnky už nemáme. Ani hrdiny socialistické či kapitalistické práce. Zato lidí, kteří si myslí, že je důležitější být vidět než něco dělat, výrazně přibylo a jsou všude kolem nás, ale nejvíce nad námi. Nová doba přinesla pojem medializace. Samozřejmě, není to nic nového. Již ve antičtí klasikové pracují s šířením informací a dezinformací všeho druhu jako s nástrojem nejen dramatickým, ale i politickým a historickým. Nová doba ovšem přinesla neuvěřitelnou změnu kvality. Masmédia přelomu tisíciletí jako kdyby nás tlačila k víře, že mimo informační realitu nic neexistuje a z té informační, že je ta správná snad už jen ta virtuální. Je veden frontální útok zejména proti materiální realitě a v oblasti informační reality jsou terčem jakákoliv morální pravidla a tradice. Morálka vlastnictví, aktuální činnosti i ambicí a záměrů, tedy skutků minulých, současných a budoucích je znevažována a vytlačována na periferii zájmu jako nepotřebný odpad. Přitom stará pravda říká, že nakonec s námi zůstávají a onen svět před Boží soud odcházejí jen naše skutky. Stejně tak platí, že v nejtěžších chvílích životních rozhodnutí, které stojí na počátku všech našich skutků, ať již jsou malé či velké, jsou s námi jen naše morální zásady a naše svědomí. Ale, když to někde zmíníte, jste pro smích a názor, že se máte vrátit do hrobu nebo do rudého koutku, je to nejmírnější, co se můžete doslechnout.

Představa několika šílenců, že společnost jako celek může být lepší než její jednotlivé součásti, je nebezpečná pro všechny. Vychází totiž z představ, že tito velcí manipulátoři již stojí mimo tuto společnost a že stačí udělat z lidí poslušné stádo s jednoduchými zásadami pro každého jedince a dosáhnout tak efektu hejna, známého z chování ptáků nebo sleďů. Emergentní neboli vynořující se chování se tomu říká a je to in... Je to skoro stejně in jako spojení "lidské zdroje". Dnes se každý studentík učí o lidských zdrojích. Ne o lidech nebo dokonce o člověku. O lidských zdrojích. A čeho, že to mají být zdroje ty "lidské zdroje"?!? Zisku, úspěchu?! Koho, jakého a proč?! Spojení "lidské zdroje" mi zní podobně jako "heftlink" nebo "untermensch". A co dostanou ty lidské zdroje z toho úspěchu a zisku?! Nárok na reprodukci. Spíše na zúženou než prostou. Prý, aby rostla kvalita. Člověk je stejně kvalitní již mnoho tisíc let a žádná umělá selekce ani na spartské skále, ani na osvětimské rampě, ani před prověrkovými komisemi, ani na všech ostatních rampách různých pohovorů, konkursů, přijímacích a výběrových řízení mu k vyšší kvalitě nepomůže. Ovšem vidina tupých jedinců, vytvářejících pro potěchu a potřebu mocných krásné nebo užitečné obrazce, je pro tyto mocné opravdu mocným lákadlem a nejčastějším důkazem jejich moci. Spartakiády, slety, vojenské přehlídky a živé obrazy všeho druhu před očima mocných na odiv a zastrašení lidu a jiných mocných, je rituál starý, jako lidstvo samo. A tupců není nikdy dost... Konečně mají mocní tohoto světa v rukou nástroj, který jim po dlouhé roky lidských dějin scházel. Mají politiky, mají vojáky a tajné služby a teď mají i nástroje, jak zasáhnout najednou jednou informací miliardy duší. Je přece daleko lepší, když běží milión lidí do lékárny pro zbytečné Tamiflu za tisíc kaček za balení, než když dříve běhalo 14 tisíc dorostenek po strahovském stadionu. Prý byl na ty dorostenky lepší pohled. Nevím, mně se z těchto hromadných vystoupení dělalo vždycky zle a když jsem jednou před 30 lety na ten Strahov došel, tak jsem z něj utekl...

Musíme si opravdu začít dávat velký pozor. Zdá se, že pořád někam běháme. A každý, kdo utíká, by měl vědět odkud utíká, kam utíká a hlavně proč utíká. To napsal James Thurber ve své knize Můj život a zlé časy. Až příliš často utíkáme a nevíme z toho všeho vůbec nic. Měli bychom se zastavit a nechat svět chvíli kráčet kolem nás. Lao'c říká, že když to vydržíme dost dlouho, prý kolem nás projde svět celý. Nevím, možná tolik času nemáme. Ale pořád běhat, jak různí krysaři pískají, je taky k ničemu a dokonce by to mohlo skončit v propasti někde u Hammelnu nebo v mořském příboji pod útesem, kam padají Thurberovi lumíci. V tomto čase je důvodů k zastavení několik. Není to jenom čas vánoční a novoroční. Je to i čas předvolební...

Neměli bychom se nechat před volbami příliš rozběhat. Neměli bychom podlehnout těm, kteří sázejí na publicitu svých prázdných gest a hrátek. Neměli bychom hlasovat pro mediální obrazy. Máme dost zkušeností a poznatků k tomu, abychom si dokázali vybrat podle skutků a jejich morálních hodnot. A to nejen v obci a v Senátu, kde nám to blízkost prostředí a volební systém usnadňují více, než v Parlamentu. V roce 2006 nebudeme hlasovat jenom o nějaké straně nebo osobách. Budeme hlasovat o nové podobě chování naší společnosti, která už překonala, či spíše vyčerpala svůj odpor k jakémukoliv vnitřnímu řádu, který si vypěstovala z takzvaného reálného socialismu. Navíc se stal v minulém volebním období i pevnou součástí nového evropského řádu. Je to, řečeno s Jeremy Rifkinem, řád nehierarchický, "síťový", ale má velký vliv už jenom proto, že z něho při troše šikovnosti můžeme dostat značné finanční prostředky a celou řadu ostatních výhod. Nemusíme příliš želet posametového chaosu. Sem tam už to zavánělo fraškou. Řečeno slovy klasika: "bylo to krásné... a bylo toho dost..." Rozhodování o budoucí podobě a směřování uspořádání naší společnosti a její integraci do širšího evropského rámce budeme rozhodovat my všichni. Každý z nás a za sebe. Neměli bychom k volbám jít jako stádo nebo hejno, které si již dnes sociologové otypovávají podle hlasování v reality show. Měli bychom jim ukázat, že volby jsou individuálním občanským aktem, který se řídí jinými pravidly než šílenství kolem nějaké izolované komunity ve nějaké vile. I když musím přiznat, že při pohledu na přenosy Parlamentu se často ptám, proč ty soukromé televize vyhazují ty hrozné peníze za  vily a castingy... A za pokuty za kažení mokobuka (morální kodex budovatelů kapitalismu) u mládeže. Vždyť by mohly klidně organizovat hlasování na základě nočních přenosů veřejnoprávní, naší, tedy České televize. Navíc ta už je dávno poučena a proto toto reality show pouští výhradně v hodinách, kdy spí nejen děti, ale i většina dospělých. Protože někdy je to opravdu "hustý nářez čili fičák".

Attingere caelum digito... napsal Marcus Tulius Cicero před dvěma tisíciletími ve svých Dopisech Attikovi. Dotknout se prstem hvězd... Symbol odvěké touhy člověka, symbol splněného přání, symbol velkého snu. Pro mne je to i symbol spojení hvězdného nebe nade mnou a mravního zákona ve mně. Nenechme si nic z toho sebrat ani brát. A nevolme si ty, kteří to chtějí udělat... Nechoďme k volbám, jako bychom měli pouze svou občanskou povinnost. Udělejme opravdu něco navíc a uplatněme plně svá občanská práva. Každý za sebe a svou vlastní budoucnost. Všeobecné volební právo byl sen mnoha generací a ještě před sto lety se mohl jenom zdát. Byl to sen o nástroji o osvobození lidí. Bylo by smutné, kdybychom ho za sto let učinili nástrojem dobrovolné poroby.