Můj článek věnovaný posunu ve významu slova 'globalizace` ("K mému studiu na Tchaj-wanu"; 12.11. 2004) nebyl míněn jako kritika patentových práv či trhu, jak by se mohlo zdát z reakce čtenáře J.S., ani jako kritika toho, že v ČR je zastaralá technika a na trhu úzký a nekvalitní sortiment drahého zboží, jak by se mohlo zdát z poznámky pana Čulíka, nebo aspoň ne především.

Já jsem se k tomu ve své minulé bilanci ("Letters to the Editor..."; 11.1. 2005) ani nevracel, teď už se ale v Hongkongu zase demonstruje proti 'globalizaci`, a tak bych k tomu chtěl říct, že globalizace je především globálním přeceněním. Týká se všech sfér, nejen prodeje textilu či jablek, a mění svět způsobem podstatnějším, než si to lidé zatím přiznávají -- změna jejich vědomí bude velmi bolestivá, protože k ní dojde zřejmě až pod tlakem reality, ne na základě jakkoliv přesvědčivých informací.

Mohl bych uvádět různé příklady, uvedu jeden za všechny: Rozčarování, které čas od času projevují nejrůznější pracovníci kulturní sféry (od spisovatelů, hudebníků a výtvarníků přes nejrůznější teoretiky až po vydavatele a manažery) nad tím, jak málo společnost oceňuje (především finančně málo) výsledky jejich těžké práce je /spolu/způsobeno globalizací -- nezbývá než si přiznat, že naše kulturní výkony nejsou tak výlučné, jak jsme si mohli myslet kdysi.

K článku věnovanému Citibance a úloze světového tisku ("Konec Citibanky v Japonsku"; 18.1. 2005) jsem dostal reakci čtenáře V.S., který mě upozornil na jiný článek, publikovaný o Citibance v International Herald Tribune 28.12. 2004. Z něj jsem se dozvěděl, co jsem tehdy nedokázal vyčíst ze The Asia Wall Street Journal, ač jsem se o to snažil, totiž, že Citibanka neskončila v Japonsku celá, skončila jen její část; jiná její část ve své činnosti pokračovat může, to ovšem poté, co se výkonný ředitel Citibanky Charles Prince veřejně omluvil za neetické chování organizace, kterou reprezentuje.

Ke svému článku věnovanému různým okolnostem mého setkání s různými osobnostmi veřejného života (Jak jsem na Tchaj-wanu..."; 6.1. 2005) jsem dostal e-mail od čtenáře T.K., ve kterém mi - na základě svého dlouholetého pobytu v Německu -- napsal:"Čili jaká je to osobnost, když je manipulovatelný až v takové míře, jak předvedl a předvádí ? (Vztahuje se k Havlovi, pozn. P.F.) Asi proto jej mají tak rádi především ti, kteří nás rádi vidí a chtějí vidět jen jako slouhy a nejsou ochotni s námi vycházet jako rovní s rovnými. Tak vidím naši západní orientaci - a není to kvůli nějaké osobní zaujatosti - jen mám po tom čtvrtstoletí s otevřenýma očima poněkud větší zkušenosti a odhad situace, než nadšení vlezdoprdelové všech odstínů, intensity a orientace v ČR."

K části věnované panu Havlovi se vyjadřovat nechci, ale ta část týkající se 'západní orientace` je zajímavá: Musím říct, že mě velmi překvapili čeští studenti, mezi kterými jsem vloni žil v Praze: Jezdili do Německa vykonávat různé pomocné práce, což ve své pomýlenosti měli za životní výhru. Já myslím, že problém je hlavně v hodnotové orientaci -- pokládá-li někdo peníze za to nejdůležitější, může být zpočátku s podřadným postavením třeba i spokojen. Časem mu ovšem může začít vadit. Problém je, že se o tom vůbec nemluví!

Jiným problémem je celková orientace českého státu a české společnosti, které je jistě převážně prozápadní. Myslím, že po zkušenostech se sovětizací (spojenou s orientací na Východ) je to orientace pochopitelná. Já myslím, že čtenář si možná neuvědomuje, jak složitá by byla orientace kamkoliv jinam (mimo uvedený Západ či Východ v českém pojetí těch slov). Uvedu příklad:

V loňském roce, ještě než jsem se přestěhoval do Tan-šueje (viz "Přestěhoval jsem se"; 5.12. 2005), jsem bydlel na studentských kolejích. Mí tchaj-wanští spolubydlící si všimli následujícího: Ráno vstávám dřív než oni (to přesto, že mám ve zvyku si přispat, viz Jak jsem se stal...; 23.7. 2003), při setkání zdravím, spolužáky oslovuji křestním jménem. To všechno jim bylo velmi divné. Protože ale na těchže kolejích bydlel jeden Kanaďan, který dělal totéž [ráno vstával dřív než ostatní (v Tchaj-peji se -- hlavně v létě, kdy jsou horké dny -- žije převážně v noci); při setkání zdravil; spolužáky oslovoval křestním jménem (které tady není 'křestní`)], mí spolubydlící usoudili, že to tak asi v nečínském světě chodí. Já pak jsem byl z jejich pohledu totéž co ten Kanaďan.

Nepochopitelné ovšem je, že mezi představiteli veřejného života není vůbec nikdo -- mě aspoň nikdo nenapadá - kdo by byl orientován jinam než na Západ. Netvrdím, že by v nějaké významné veřejné funkci musel být přímo sinolog nebo třeba japanolog (jako takové funkce nezastává -- pokud vím - žádný anglista nebo germanista); jen si myslím, že by v době globalizace měl být alespoň v nějaké významné veřejné funkci někdo s odlišnou geopolitickou orientací, projevenou třebas jen znalostí jazyka či společenskými kontakty.

Tak, mám čistý stůl, mohu se tedy pustit do omylů dalších, současných a budoucích:

- 3.11.2004 zveřejnily Britské listy článek Zdeňka Moravčíka "Justice v Česku...", z něhož jsem se dozvěděl, že prý jakýsi docent z brněnské univerzity na internetu zveřejnil (mimo jiné) následující text:

"...pokud nám Usáma bin Ládin padne živý do rukou, tak bude běhat nahatej po čtyřech na vodítku za dozorkyní a rozhodně by to pro něho byl asi větší trest, než kdybychom ho usmažili na elektrickém křesle nebo pověsili, nebo udusili kyanovodíkem nebo sťali gilotinou nebo (račte doplnit podle gusta a nehodící se škrtněte)..."

Odhlédnu od údajného rasismu nejmenovaného docenta, to zajímá pana Moravčíka; mě zajímá abstraktnost toho myšlení: Proč proboha kdosi v Brně vymýšlí a publikuje takové pitomosti?! Myslím, že míra abstrakce, dosažená naším, západním myšlením, skvěle vyjádřená v abstraktním umění, jedinečně zhodnocená v abstraktní vědě, je už příliš vysoká; myslím si, že jsem stejně jako v mnoha jiných oblastech prostě překročily meze. Lépe řečeno, myslím si, že Západ překročil v mnoha oblastech meze proto, že je překročil v myšlení. Někdy se tomu celkem výstižně říká odtrženost od skutečnosti.

Jednou z cest, jak se z takového odtržení od reality dostat, je pokorný návrat ke konkrétnosti. Východní myšlení může být jedinečným nástrojem takové terapie. To, že čínské myšlení nedosáhlo abstraktnosti myšlení západního, jak celkem přesvědčivě tvrdí Needham ve svém opus magnum Science and Civilisation in China (Věda a civilizace v Číně), takže podle něj Číňané nevytvořili vědu, ale jen technologii, se může z dlouhodobého hlediska projevit jako jeho výhoda. Zlepšuje snad nějak náš každodenní život víme-li, že E=mc2?

- Kunderovo bědování nad odvratem západní společnosti od románu, např. v Zneuznávaném dědictví Cervantesovu, nemusí být na místě. Jak známo, svět se mění, a takový odvrat může být jen jedním z projevů širší tendence: Je přece docela dobře možné, že po asi tisíci letech náboženského universalismu (jedinečně vyjádřeného v Sumě teologické Tomáše Aquinského) a po zhruba tisíci letech individualismu (vyjádřeného právě románem) přichází znovu éra universalismu, tentokrát ovšem světského, který je navíc globální: Nedávno jsem navštívil konferenci o evropské ústavě a evropské integraci, konanou na Tan-ťiangské univerzitě (anglicky Tamkang University); odezněl tam i referát The Effect of the WTO Agreement on the European Union (Vliv Dohody o WTO na Evropskou unii). Ano, tak je to správně, přestaneme psát a číst romány a budeme zkoumat vliv jedněch pokud možno globálních norem na jiné pokud možno globální normy. (Nejsou-li po ruce normy globální, vezmeme zavděk normami s dosahem kontinentu! Ne však nic menšího!!) Pak to teprve bude to pravé!!!

- Sledovat proměny účelové racionality, této jedinečně výhodné i jedinečně nevýhodné vlastnosti západního myšlení, se znalostí čínského světa, může být ještě poučnější. To, že západní kapitalismus převrací poměr mezi prostředkem a cílem, takže např. z peněz jako typického prostředku k dosažení cíle, se pro mnohé lidi stává cíl sám, je známá věc. [Jinými projevy takového převrácení je orientace postmoderní filozofie na jazyk (zatímco méně důležitým se stává to, co se sděluje), nebo sociobiologická redukce člověka na pouhý nosič (genetické informace)]. Zatím ale není příliš známo, co s účelovou racionalitou udělá, až Čína nabude na významu. (A o tom, že na významu nabývá, mnozí nepochybují; někteří si to dokonce přejí.) Podle mých vlastních zkušeností z účelové racionality mají Číňané v kultuře její horší část -- účelovost (blíže viz příští díl, heslo 'děti`). Takže se velmi obávám, že pokud by se jednou ona proroctví naplnila a Čína by hrála rozhodující roli v rámci světových měřítek, snadno by se mohlo stát, že by se na dnešní dobu amerického fašismu mohlo vzpomínat jako na procházku rajským sadem.

- V den, kdy píši tenhle odstavec (21.12. 2005) vyšel jako první článek Britských listů Čulíkova polemika s článkem Jefima Fištejna, který byl publikován v MfD. To mě přivedlo k následující závěrečné úvaze: To, co svět lidem původně vysvětlovalo, bylo náboženství. Se sekularizací světa se na místo náboženství dostala věda, jako univerzální vykladač skutečnosti v pojmech, a umění, jako univerzální vykladač skutečnosti v obrazech. Jedním z důvodů, proč došlo k tomuto přechodu, byla přílišná specializace teologie. Jinými slovy, vědecký a umělecký výklad světa vyhovoval poptávce po výkladu světa lépe že výklad teologický mimo jiné proto, že byl srozumitelnější. Věda a umění však (k vlastní škodě) nezůstaly ve svém primitivním stádiu: Speializovaly se, a jazyku moderní vědy, stejně jako jazyku moderního umění, nerozumí nikdo kromě specialistů (stejně jako jazyku teologie). Na uprázdněné místo po vědě a umění nastoupila média. Jenomže ani ta zřejmě nevědí, co je pro ně dobré.

Místo aby přicházela s dalšími a dalšími nesmysly -- protože lidé prominou polopravdy, prominou dokonce i vyložené lži, neprominou ale, když věci nerozumí - věnují se rozvoji vlastního 'mediálního` jazyka. Britské listy jsou na tomto poli v rámci českých médií výrazným průkopníkem. Začnou-li české listy psát podle převážně na Západě vypracovaných a vycizelovaných novinářských pravidel, nestane se to, že by čtenáři ocenili kvalitní tisk zvýšenou poptávkou, jak si možná myslí pan Čulík; masového čtenáře takové psaní definitivně přestane zajímat, jak doufám já. To je cesta z mediakracie, tohoto stavu je třeba dosáhnout!

Všem svým čtenářům přeji pěkné Vánoce a šťastný Nový rok 2006.