Spása, latinsky salus nebo pozdější salutare, řecky σωτηρία [sótéría], označuje záchranu jak časnou z každodenní životní zkušenosti, být zachráněn například od nepřítele apod., tak nadpřirozenou, náboženskou.

Židé nepřijímali osobu Ježíše Krista, protože měli spásu spojenou s konkrétními činy. S konkrétním vysvobozením od nepřátel. V době narození Ježíše, byl Izrael utlačován Římany. A tak Židé měli představu, že je zaslíbený Spasitel vysvobodí z područí Římanů. A vrátí podobu Izraeli, jakou měl za dnů Davida a Šalamouna, kdy byl Izrael mocným státem ve své oblasti.

Židé si jednoduše spásu spojovali s těmito činy. Proto se jim služba a učení Pána Ježíše moc nezamlouvala. V Ježíšově učení se židé mohli doslechnout o pokoře, lásce vůči bližnímu, mírnosti. A to vše nejen vůči svým soukmenovcům, ale také vůči příslušníkům jiných národů. Představa židů se diametrálně rozcházela se skutečností, kterou hlásal Ježíš. To byl také důvod, proč Židé jako národ odmítli přijmout Ježíše jako zaslíbeného Spasitele.

Jistě to nebyl jediný důvod, proč židovský národ odmítl akceptovat učení Ježíše.

Jak je to tedy? Ve Svatých textech Bible, v Novém zákoně se dočítáme, že spása je chápána poněkud jinak. Není to už konkrétní vysvobození od fyzických nepřátel. Ale dá-li se to tak říct, je to vysvobození od duchovních nepřátel člověka. Vysvobození od marného způsobu života, vysvobození od hříchu. Tak jsem pochopil ta slova o narození Spasitele Ježíše Krista.

Přání pokoje všem čtenářům Britských listů nejen ve vánočním čase přeje Karel Sýkora.